ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.516.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 516/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Z. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci P. V., zastoupené advokátem, o určení, že trvá vztah vzniklý podle nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 138/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.11.2004, č.j. 22 Co 2290/2004-223, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 14.5.2003 u Okresního soudu v Českém Krumlově, změněnou dne 12.12.2003, domáhal se žalobce určení, že trvá nájemní vztah založený nájemní smlouvou na sportovně rekreační areál letních sportů v P. V. uzavřený dne 1.8.2001 mezi žalobcem a žalovanou.
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.8.2004, č.j. 9 C 138/2003-212, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1.8.2001 uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl Areál letních sportů v P. V., přičemž žalovaná tento smluvní vztah vypověděla písemnou výpovědí ze dne 11.4.2003, jež byla žalobci doručena až dne 24.4.2003. Vzal za prokázané, že cena nájemného za pozemky specifikované ve výše uvedené smlouvě, v nichž se areál letních sportů nalézá byla za dobu trvání nájmu v roce 2001 sjednána ve výši 40.000,- Kč, dále za období od 1.1.2002 do 31.12.2006 sjednána ve výši 40.000,- Kč ročně a od 1.1.2007 do 31.12.2011 ve výši 60.000,- Kč ročně a stavby s nebytovými prostory a movité věci a zařízení, ve smlouvě blíže specifikované, za uvedená období byly pronajaty bezplatně. Dále zjistil, že záměr obce pronajmout areál letních sportů byl zveřejněn po dobu nejméně patnácti dnů před projednáním v orgánech obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu. Dovodil, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., neboť tím, že mu byla dána výpověď z nájemního poměru, stalo se jeho právní postavení nejistým. Věc posoudil podle ustanovení §663 a násl. o.z. Konstatoval, že předmětem výše uvedené nájemní smlouvy jsou pozemky, stavby a movité věci a pojmovým znakem je úplatnost, přičemž nájemné bylo sjednáno pouze ve vztahu k pozemkům. Zaujal názor, že smluvní volnost účastníků nevylučuje, aby si užívání sjednali bezúplatně, proto konkrétně uvedenou část smlouvy hodnotil jako smlouvu o výpůjčce podle §659 o.z. Dospěl k závěru, že nájemní smlouva není neplatná pro rozpor s občanským zákoníkem, se zákonem č. 116/1990 Sb. ani s ustanovením §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích ve znění platném ke dni uzavření nájemní smlouvy. Vyslovil závěr, že výpověď nelze dát v době od 15.4. do 15.9. příslušného kalendářního roku a výpověď ze dne 11.4.2003 je nutno posoudit jako neplatnou, neboť byla doručena žalobci dne 24.4.2003. Uzavřel, že nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou účastníky dne 1.8.2001 vznikl platně, nedošlo k jeho zániku výpovědí a trvá tedy dosud.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.11.2004, č.j. 22 Co 2290/2004-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že v částech, kde účastníci ve smlouvě sjednali ,,bezplatný nájem“ staveb s nebytovými prostory a movitých věcí a zařízení, je nutno toto konkrétní ujednání posuzovat jako smlouvu o výpůjčce. Shodně se soudem prvního stupně ohledně té její části, která se týkala pozemků, jako smluvní ujednání odpovídající smlouvě nájemní. Podle odvolacího soudu předmětnou smlouvu ze dne 1.8.2001 je tak třeba podle jejího obsahu označit jako kombinovanou či smíšenou. Odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 522/2001, v němž byl vysloven závěr, že smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitostí k dočasnému a bezúplatnému užívání, je smlouvou o výpůjčce. Dovodil, že předmětná ujednání se nepříčí dobrým mravům, a to ani vzhledem ke skutečnosti, že jsou bezplatně dány smlouvou o výpůjčce k užívání nemovitosti vysoké hodnoty. Vyslovil přitom závěr, že hledisko „ziskovosti“ nemuselo být v době sjednávání tohoto právního vztahu to nejdůležitější, přičemž za situace, kdy k tomuto tvrzenému důvodu neplatnosti ani žalovaná nic bližšího netvrdila, nelze učinit závěr o rozporu takového ujednání jako příčícího se dobrým mravům. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že pokud nájemní smlouva není opatřena doložkou podle ustanovení §39 odst. 1 zákona o obcích, tato okolnost bez dalšího nezpůsobuje neplatnost úkonu. Současně zdůraznil, že zákon o obcích (§38, 39) nepředepisuje, že by spolu se zveřejněním záměru musely být zveřejněny po zákonem stanovenou dobu též podmínky prodeje, směny nebo darování nemovitého majetku, jeho pronájmu nebo poskytnutí takového majetku jako výpůjčky. Přisvědčil soudu prvního stupně též v tom, že pokud výpověď z předmětné smlouvy byla doručená žalobci dne 24.4.2003, je neplatná s ohledem na zákaz výpovědi v době od 15.4. do 19.9.2003. Podle odvolacího soudu platí u výpovědi jako jednostranného právního úkonu – v souladu s obecnou teorií práva – že takový projev vůle nabývá účinnosti teprve jeho doručením adresátovi tak, aby se dostal do sféry jeho dispozice. Shodně se soudem prvního stupně shledal existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce na požadovaném určení. Po procesní stránce konečně reagoval na odvolací námitky žalované tak, že rozsudek soudu prvního stupně vycházel z petitu žaloby tak, jak její změna byla připuštěna ještě soudem prvního stupně. Předmětem řízení proto bylo posouzení platnosti smlouvy ze dne 1.8.2é01 jako celek. Proto odvolací soud poté, co vlastní rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným, upřesnil pouze jeho výrok tak, že jeho potvrzující výrok zněl: „Určuje se, že právní vztah založený smlouvou označenou jako „nájemní smlouva“ na sportovně rekreační Areál letních sportů v P. V. vzniklý 1.8.2001 mezi žalobcem a žalovanou trvá“. Meze plynoucí z ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. tak překročeny nebyly.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelky otázkou zásadního právního významu je, zda může soud prvního stupně v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu nemovitosti poté, kdy meritorně rozhodl, připustit změnu žalobního návrhu uplatněnou v odvolací lhůtě, jde-li o nový nárok. Dále tvrdila, že nájemní smlouva ve smyslu ustanovení §663 a násl. o.z. musí být vždy za úplatu. Namítala též, že ve smyslu ustanovení §38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích není možné obecní majetek žalované v hodnotě několika desítek miliónů korun u staveb s nebytovými prostorami a u movitých věcí a zařízení pronajímat bezplatně, bezúplatný pronájem podstatné části obecního majetku je nutno proto považovat za neplatný právní úkon. Vytýkala odvolacímu soudu, že smluvní volnost umožňuje účastníkům sjednat si bezplatný nájem a toto bezplatné užívání posoudit jako výpůjčku ve smyslu ustanovení §659 o.z. Poukazovala rovněž na rozpor s ustanovením §39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Konstatovala, že doručení výpovědi není v předmětné smlouvě upraveno. Dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je dán ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem žalobce na určení, že nájemní poměr trvá. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Pokud jde o první námitku uplatněnou v dovolání, nelze přisvědčit dovolatelce, že se jedná o nezákonný postup soudu vzhledem k ustanovení §216 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěrů odvolacího soudu, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Ani v otázce posouzení části této smlouvy jako smlouvy (pokud šlo o staveb) o výpůjčce, nezaujímá dovolací soud odlišné stanovisko. Za přiléhavý považuje dovolací soud odkaz odvolacího soudu na závěry rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, podle nichž předmětem výpůjčky může být i nemovitost. Smlouvou o výpůjčce vznikne totiž vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat (§659 o.z.). Není-li dohodnuto jinak, nesmí vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému (§661 odst. 2 o.z.). Zákon neomezuje předmět výpůjčky na movitosti a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu. Smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je smlouvou o výpůjčce podle §659 a násl. o.z. V tomto směru jde tedy – z hlediska právního posouzení – o otázku v judikatuře dovolacího soudu již vyřešenou.
Dovolací soud nemá ani důvodu k odlišnému hodnocení ustanovení §38, 39 zákona o obcích. Závěr o platnosti předmětné smlouvy (vzhledem ke skutkovému stavu, jež není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat) považuje proto i dovolací soud za správný, odpovídající ustáleným výkladovým postupům a právní úpravě v té době platné.
Ve vztahu k námitce dovolatele, podle níž z textu smlouvy plynula výslovná úprava o možností dání výpovědi, aniž byly upraveny modality doručování, nezbývá dovolacímu soudu než odkázat na přiléhavý, konstantnímu výkladu odpovídající závěr, že samotné vyhotovení výpovědi je právně neúčinné, není-li druhé smluvní straně doručeno. Nebylo proto zapotřebí zvláštního smluvního ujednání o takovém samozřejmém důsledku, požadavek účinnosti výpovědi smlouvy vztahující se k datu doručení vyjádřený odvolacím soudem je správný a nezakládá otázku zásadního právního významu.
Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud jde o jeho dovolací námitky vztahující se k mezím překročení předmětu řízení odvolacím soudem. Pro posouzení předmětu sporu není rozhodující právní kvalifikace zmíněné smlouvy, nýbrž skutečnosti uplatněné a tvrzené účastníky z hlediska namítané neplatnosti tohoto smluvního ujednání. Ani dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti výkladu zaujatého odvolacím soudem k podmínkám §153 odst. 2 o.s.ř. Rozpor s ustanovením procesního práva v postupu, respektive rozhodnutí odvolacího soudu tak není dán.
Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu