Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.07.2005, sp. zn. 28 Cdo 653/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.653.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.653.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 653/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.Ludvíka Davida, CSc. ve věci žalobkyně A. N., zastoupené advokátem, proti žalovaným České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 a Městské části P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 10 C 110/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2004, č.j.19 Co 207/2004-217, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2004, č.j.19 Co 207/2004-217, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. prosince 2002, č.j. 10 C 110/96-192, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákona č. 87/1991 Sb.), domáhala vydání nemovitostí v katastrálním území B. původně v pozemkové knize označených jako parcela č. 107, parcela č. 111, parcela č. 112, parcela č. 115, parcela č. 1937, parcela č. 1938, parcela č. 1939 a domů č. p. 22 a č. p. 196, které jí byly odňaty v roce 1959 na základě rozsudku bývalého Lidového soudu trestního v Praze v důsledku trestu propadnutí jmění. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7.12.1994, sp.zn. 11 Tz 29/93, byla zproštěna obžaloby a současně byly zrušeny i původní rozsudky včetně výroku o propadnutí jmění. V průběhu řízení u soudu prvního stupně byla připuštěna změna žaloby v tom smyslu, že žalobkyně specifikovala pozemky podle jejich stávajícího stavu označení v katastru nemovitostí, nepřihlédla však k tomu, že původní pozemky tvoří pouze část takto označených parcel, které vznikly následným slučováním původních pozemků, které vlastnila, s jinými pozemky do větších celků. V průběhu řízení žalobkyně omezila svůj návrh ohledně některých pozemků a obou domů. Žaloba původně směřovala i proti dalším třem žalovaným, kteří však nedrželi uvedené nemovitosti ke dni účinnosti výše uvedeného zákona, a proto žalobkyně vzala svůj návrh vůči nim zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. prosince 2002, č.j. 10 C 110/96-192, zamítl žalobu na vydání požadovaných pozemků, dále po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení zastavil ohledně povinnosti vydat zbývající nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku pod bodem II. a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně považoval za prokázané a mezi účastníky za nesporné, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že byla původní vlastnicí pozemků zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území Břevnov, které jí byly odňaty a přešly do vlastnictví státu v případě uvedeném v §6 výše uvedeného zákona. Dále považoval za prokázané, že žalobkyně vyzvala ve lhůtě stanovené zákonem žalované k vydání věcí a rovněž včas uplatnila svůj nárok žalobou u soudu. Mezi účastníky zůstalo sporné, zda požadované pozemky zapsané v katastru nemovitostí splňují předpoklady pro jejich vydání podle uvedeného zákona. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto pozemky nelze vydat a žalobu zamítl ohledně pozemků parcela č. 76/30 a 76/31 v katastrálním území B. pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, u pozemků parcela č.76/29, 113/1, 100/17, 100/19, 115/5, 76/1 a 76/21 v katastrálním území B. soud zamítl žalobu z toho důvodu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat že by celé tyto pozemky vlastnila před jejich přechodem na stát, když její původní pozemky tvoří pouze neoddělené části uvedených katastrálních parcel vzniklých dodatečným sloučením jak pozemků původně patřících žalobkyni, tak pozemků dalších. Soud dále zamítl žalobu ohledně pozemků parcely č. 115/4 a 115/6 – 115/16 v katastrálním území B. z toho důvodu, že jejich vydání brání jejich zastavěnost garážemi, tj. stavbami ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.července 2004, č.j. 19 Co 207/96-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a sám další důkazy neprováděl, neboť považoval za dostatečné dokazování provedené soudem prvního stupně s tím, že ani žalobkyně ve svém odvolání nevytýkala soudu neprovedení důkazů. V odůvodnění potvrdil jako správný právní závěr soudu prvního stupně, že část pozemků nelze žalobkyni vydat, byť byla původně vlastnicí řady pozemků v katastrálním území B., neboť původní pozemky, které žalobkyně vlastnila, již neexistují v důsledku jejich odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. převzetí státem a včlenění do pozemků nově vyznačených, které nejsou tvořeny jen pozemky žalobkyně, ale i pozemky okolními, které žalobkyně nevlastnila a geometrický oddělovací plán vypracován nebyl. Stejně tak považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že pozemky, na kterých jsou postaveny garáže nelze vydat, neboť garáže jsou stavbami, které mají charakter nemovitostí a jejich vydání brání ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a rovněž považoval za správný názor, že zbývající pozemky nelze vydat v důsledku nedostatku pasivní legitimace u žalovaného České republiky - Ministerstva vnitra. Odvolací soud rovněž potvrdil i výrok o částečném zastavení řízení. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Důvody jeho přípustnosti spatřovala v tom, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně řešila otázku zásadního právního významu spočívající v nemožnosti vydat podle zákona č. 87/1991 Sb. takové pozemky, které byly státem sloučeny do jiných pozemků. Žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, když soud nevycházel při aplikaci zákona ze zásady priority naturální restituce a z důvodu sloučení pozemků a tím i jejich zániku žalobu zamítl navíc proto, že nebyl vypracován geometrický plán. Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný Česká republika – Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje po stránce věcné i právní za správné. Domnívá se, že z ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nevyplývá preference naturální restituce při uspokojování restitučních nároků. Žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení ani neunesla důkazní břemeno, když správně neoznačila nemovitosti, jejichž vydání žádala a navíc tyto pozemky byly zastavěny po jejich převzetí státem a i pokud by došlo k jejich oddělení, jednalo by se o velmi malé části, které funkčně a účelově souvisejí s bytovou zástavbou sídliště B. Žalovaná Městská část Praha 6 se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a občanského soudního řádu, dále jen OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou ( 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 OSŘ), se nejprve zabýval přípustností dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný jako první rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanoven §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem a také tehdy, jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska přípustnosti dovolání a zjistil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí posoudil právní otázku, zda lze vyloučit vydání pozemků jako věcí v právním smyslu podle zákona č. 87/1991 Sb. s odkazem na jejich sloučení a přeparcelování jinak, než je řešena v judikatuře vyšších soudů. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 23.6.1998, sp.zn. 2 Cdon 55/97, ze dne 5.11.1999, sp.zn. 2 Cdon 1845/97, a ze dne 20.12.2000, sp.zn. 20 Cdon 2401/98, opakovaně dospěl k závěru a to i s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19.3.1997, sp.zn. II. ÚS 82/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení , sv. 7, díl I., č. 31, že nelze vyloučit vydání pozemků pro účely restitučního řízení a dovozovat jejich neexistenci poté, co se do své původní podstaty staly předmětem slučování, rozdělování a přeparcelování. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a že je proti němu dovolání, které spočívá na právním důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, přípustné. Dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo přezkoumáno v rozsahu vymezeném ustanovení §242 odst. 1 a 3 OSŘ, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody, tak jak byly dovolatelkou vymezeny. Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávný právní předpis nebo ustanovení anebo v tom, že použitý právní předpis nebo ustanovení nesprávně vyloží. Soudy obou stupňů vycházely z názoru, že žalobkyni , která je oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jejíž nemovitosti přešly do vlastnictví státu v případě uvedeném v §6 výše uvedeného zákona, nelze požadované pozemky vydat jednak, proto, že původní pozemky již neexistují – byly vtěleny do větších pozemkových celků, ze kterých nebyly odděleny a žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by byla vlastnicí celých těchto nově vzniklých pozemkových parcel, dále z toho důvodu, že vydání brání ustanovení §8 odst. 3 uvedeného zákona a konečně pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných jako povinných osob. Podstata dovolatelčiných námitek znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního názoru založeného na výkladu ustanovení §118 odst. 1 a §119 odst. 1 a 2 Občanského zákoníku ( dále jen ObčZ ) o tom, že pozemky nelze vydat, neboť v důsledku jejich převzetí státem a sloučení do pozemkových celků nově vyznačených již neexistují. Dovolací soud dospěl k závěru, že pozemek ve smyslu §119 odst 2 ObčZ jako část zemského povrchu, který je věcí nemovitou a tedy samostatným předmětem občanskoprávních – tudíž i restitučních vztahů - nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnout i více parcel, popřípadě i části různých parcel, proto dovozovat neexistenci pozemků, které byly postupem předvídaným v §1 restitučního zákona státem odňaty a následně vtěleny či sloučeny do jiných parcel, je nesprávné. Jinými slovy, nelze vyloučit vydání sporných pozemků jako věcí v právním smyslu, které co do své půdní podstaty byly předmětem rozdělování slučování a přeparcelování ( shodný názor vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 23.6.1998, sp.zn. 2 Cdon 55/97, ze dne 5.11.1999, sp.zn. 2 Cdon 1845/97, a ze dne 20.12.2000, sp.zn. 20 Cdon 2401/98, a Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19.3.1997, sp.zn. II. ÚS 82/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení , sv. 7, díl I., č. 31). Důvodem pro zamítnutí žaloby na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. nemůže být rovněž ta skutečnost, že nelze žalobě vyhovět v plném rozsahu, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze žalobě na vydání věcí podle výše uvedeného zákona vyhovět i jen zčásti ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp.zn. 3 Cdon 344/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, seš. č.3, roč. 1997, č. 23). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé OSŘ vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ. a také k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) OSŘ), i když nebyly v dovolání uplatněny a právě takovou vadou řízení bylo rozhodnutí odvolacího soudu postiženo. Dovolací soud zjistil, že dovolatelka v průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 24.9.2002 (čl. 155 spisu) navrhla provedení důkazu vyhotovením oddělovacího geometrického plánu a případně i znaleckým posudkem. V podání doručeném soudu dne 16.10.2002 (čl. 158) uvedla že podle jejího názoru stávající důkazy stačí k prokázání jejího nároku – tj. výpisy z pozemkových knih, výpisy z pozemkového katastru, srovnávací sestavení parcel, kopie katastrální mapy s orientačními zákresy původního stavu, šetření na místě samém a oddělovací geometrický plán z 21.1.2002 – a proto provedení dalších důkazů nežádá. Následně byla poučena soudem (čl. 166) zejména v tom smyslu, že dosud neprokázala, že požadované pozemky vlastnila v celém rozsahu před jejich přechodem na stát. Pro účely rozhodnutí vycházel potom soud z názoru, že dovolatelka odvolala navržené důkazy a na poučení podle §118a odst. 3 a §119 odst. 1 OSŘ nereagovala a tudíž, aniž doplnil dokazování geometrickým plánem a znaleckým posudkem, ve věci rozhodl. Podle §41a odst. 3 OSŘ (ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu) úkon může být odvolán jen, jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem. Protože v dané věci dovolatelka úkonem ze dne 24.9.2002 navrhla jen provedení důkazů, zatímco k odvolání těchto důkazů prohlášením, že na nich netrvá, došlo teprve dne 16.10.2002, nelze dospět k závěru, že skutečně došlo k odvolání návrhu na doplnění dokazování. Nelze-li dovodit, že návrh byl odvolán, je věcí soudu, aby v souladu s ustanovením §120 odst. 1 OSŘ posoudil, zda navrhované důkazy provede, popřípadě zda od jejich provedení upustí a následně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy ( k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2002, sp.zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, , seš. č. 7-8, 2003, č. 58 ). Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ČR jej zrušil podle §243b odst. 2, část věty za středníkem OSŘ. Vzhledem k tomu, že zrušující důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud i ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst. 3, věta druhá OSŘ). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení včetně dovolacího řízení (243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá OSŘ). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 22. července 2005 JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/22/2005
Spisová značka:28 Cdo 653/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.653.2005.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20