ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.702.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 702/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce I. M., zastoupeného advokátkou, za účasti 1/ E. V., zastoupené advokátem, 2/ S. s. J., s.p., zastoupeného obecným zmocněncem Ing. J. T., a 3/ P. f. Č. r., o schválení dohody o vydání nemovitostí a o určení vlastnického práva k nemovitostem v řízení, v němž rozhodl Okresní úřad P. jako pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 7. 3. 2002, č.j. PÚ-R-564/III-26/02/KU, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 164/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č.j. 32 Co 23/2004-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvé účastnici E. V. na nákladech dovolacího řízení 1.945,- Kč k rukám jejího právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.), zahájil žalobce řízení o projednání věci, jež byla pravomocně skončena rozhodnutím pozemkového úřadu v řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Napadl tak rozhodnutí Okresního úřadu P. ze 7. 3. 2002, čj. PÚ-R-564/III/-26/02/KU, jímž tento úřad jako úřad pozemkový rozhodl, že neschvaluje dohodu z 21.4.1995, kterou Státní statek J. vydával blíže specifikované nemovitosti v R. jako celek žalobci. Důvodem byla skutečnost, že nárok na vydání těchto nemovitostí uplatnila i další oprávněná osoba, E. V., která dle názoru pozemkového úřadu splňovala všechny náležitosti oprávněné osoby a její nárok na vydání nemovitostí je v rozsahu jejich jedné ideální poloviny. Dále se žalobce domáhal výroku soudu, jímž se žalobce určuje výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.
Okresní soud Praha-západ žalobě nevyhověl. Rozhodl, že neschvaluje dohodu o vydání nemovitostí ze dne 21. 4. 1995, uzavřenou mezi Státním statkem J. jako vydávajícím a žalobcem jako příjemcem, a zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Dospěl k závěru, že pozemkový úřad rozhodl správně. Tvrzení žalobce, že E. V. nesplňovala podmínky trvalého pobytu na území České republiky, považoval za nesprávné, protože z provedených důkazů měl za prokázáno, že i tuto podmínku splňovala. Žalobu na určení vlastnictví pak považoval za předčasnou, protože pozemkový úřad dosud o vydání nemovitostí nerozhodl.
Na základě odvolání žalobce rozhodoval v odvolacím řízení Krajský soud v Praze, který rozhodl ve věci stejně jako soud prvního stupně. Výrok o neschválení dohody o vydání nemovitostí sice formálně změnil tak, že zamítl žalobu, aby soud uvedenou dohodu schválil, k této změně však došlo jen z důvodu změny procesního předpisu, tj. části páté o.s.ř. - ve skutečnosti žalobu posoudil stejně jako soud prvního stupně, tj. jako nedůvodnou, což ve svém rozsudku i výslovně konstatoval. Výrok, jímž byla určovací žaloba zamítnuta, potvrdil. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož byla účastnice řízení E. V. přihlášena k trvalému pobytu v P., a z šetření Policie České republiky, podle něhož se i fakticky na této adrese zdržovala. Nárok na vydání nemovitostí uplatnila ke spoluvlastnickému podílu ve výši jedné ideální poloviny nemovitostí.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož dohoda, kterou byly nemovitosti vydávány jen žalobci, pominula právo další oprávněné osoby, která rovněž splňuje podmínky pro vydání věci. Pozemkový úřad proto rozhodl správně, když takovou dohodu neschválil. Žalobu na určení vlastnického práva žalobce posoudil odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, totiž že o vydání věcí pozemkový úřad dosud nerozhodl a vlastnické právo žalobce na základě restituce proto dosud nemohlo vzniknout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje pokud jde o výrok o změně rozsudku soudu prvního soudu v části, týkající se neschválení dohody, z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a pokud jde o potvrzující výrok o určení vlastnictví, z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b), i podle odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že přípustnost dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu je v souladu s poučením o dovolání, jež je obsaženo v rozsudku odvolacího soudu. Zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní blíže nevysvětluje a zaměřuje se zejména na tvrzení, že soud vyšel ze zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, některá šetření o pobytu E. V. v K. nebyla provedena, zpráva policie byla založena na omylu osoby, která ji informovala,což pak zapříčinilo nesprávné právní posouzení věci. Navíc uplatňuje nové zjištění, týkající se dědictví po právní předchůdkyni E. V., tj. paní R. F., jež byla oprávněnou osobou ve vztahu k původní vlastnici nemovitostí, sama však svou dědičkou učinila nikoli E. V., ale svou neteř B. B. Ve vztahu k výroku soudu o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví neuvádí dovolatel žádné argumenty. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Prvá účastnice E. V. podala k dovolání vyjádření, že dovolání není přípustné. Podle jejího názoru nebylo rozhodnutím odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, protože jeho vydáním se poměry účastníků v ničem nezměnily. Podle jejího názoru není rozhodující, jak odvolací soud výrok svého rozsudku označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vydání nemovitostí mezi žalobcem a druhým účastníkem řízení byla uzavřena v rozporu se zákonem o půdě a proto žalobě nevyhověl – dohodu neschválil – a odvolací soud žalobu jako nedůvodnou zamítl s ohledem na dikci procesních předpisů. Poměry účastníků se tím ovšem nezměnily. Právní význam rozhodnutí soudu ve věci určovací žaloby není v žádném případě zásadní, když dosud neexistuje žádné rozhodnutí správního orgánu o vydání předmětných nemovitostí do vlastnictví. Prvá účastnice proto navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Další účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř., nelze je však věcně projednat. Pokud jde o výrok, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, žalobce neuvádí žádné důvody, proč toto rozhodnutí považuje za zásadně významné po právní stránce, ostatně neuvádí v tomto směru ani důvody vysvětlující nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem; dovolací soud pak takové důvody, pro něž by rozsudek odvolacího soudu mohl být považován za právně významný ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., sám neshledal a dovolání proti tomuto výroku je proto nepřípustné.
Výrok odvolacího soudu týkající se zamítnutí žaloby na schválení dohody, uzavřené mezi žalobcem a druhým účastníkem, není výrokem měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nelze považovat za měnící výrok odvolacího soudu pouhé odlišné formální vyjádření skutečnosti, že žalobnímu návrhu soud nevyhověl stejně jako soud prvního stupně. V právních poměrech účastníků totiž nedochází v tomto případě k žádné změně, tj. postavení žalobce proti ostatním účastníkům zůstalo po rozsudku odvolacího soudu nezměněno. Dovolací soud však se zabýval tím, zda nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je v tomto případě přípustné, mohlo samo o sobě založit přípustnost dovolání. Podle názoru dovolacího soudu tomu tak není, a tuto skutečnost nelze hodnotit ani jako poškození práv účastníka řízení, protože v jeho důsledku žádná procesní práva neztratil. Uvedenou otázkou se ostatně Nejvyšší soud již zabýval ve věci sp.zn. 29 Cdo 425/2002, když v usnesení ze dne 27. 6. 2002 uzavřel, že nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je bez dalšího přípustné (tj. bez závěru dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam), přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání by proto v dané věci bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významný. I kdyby k takovému závěru dovolací soud dospěl, nemohl by se však zabývat dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. skutkovými zjištěními soudu, ale výhradně jen právním posouzením věci. Nové důkazy nebo skutečnosti pak v dovolání ani nelze uplatnit ( §241a odst. 4 o.s.ř.). Účastníkům nic nebrání, aby je uplatnili ve správním řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jež dosud pokračuje.
Dovolací soud v dané věci dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s hmotným právem i judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu, který nálezem z 13. 12. 1995, uveřejněným pod č. 29/1996 Sb. zrušil pro neústavnost podmínku trvalého pobytu osob splňujících jinak statut oprávněných osob podle zákona o půdě, tedy ještě před rozhodnutím správního orgánu, jež dovolatel napadl žalobou v řízení podle části páté o.s.ř.
Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. je odmítl.
V dovolacím řízení měla úspěch prvá účastnice, a přísluší jí proto náhrada nákladů tohoto řízení podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náhrada spočívá v odměně jejího právního zástupce při jednom úkonu, přičemž ve vztahu k prvému výroku činí 3.500,- Kč, ve vztahu k druhému výroku 250,- Kč, vše sníženo o 50 % z důvodu odmítnutí odvolání bez věcného vyřízení, a paušální částka 70,- Kč (§11, §15 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem ... , §7 a §12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu