ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.984.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 984/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelek: a) J. F. a b) J. Š., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 10. 2000, sp. zn. 39 Co 140/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 90/95 (žalobkyň J. F. a J. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. Ing. J K. a 2. J. K., zastoupeným advokátem, o určení podmínek vyklizení bytu), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 15. 11. 1999, čj. 5 C 90/95-111 (opraveným usnesením téhož soudu z 30. 12. 1999, čj. 5 C 90/95-117) byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že povinnosti žalovaných vyklidit, specifikovaný žalobním návrhem, stanovená rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v P. – odboru bytového hospodářství ze dne 20. 10. 1988, není vázána na přidělení náhradního bytu. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 12.775,- Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 10. 2000, sp. zn. 39 Co 140/2000, byl rozsudek soudu prvního stupně vy výroku o věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; žalovaným nebyla přiznána ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v němž se domáhaly zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovaly dovolatelky na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu; jako dovolací důvod dovolatelky uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočíván na nesprávném právním posouzení věci.
K dovolání žalobkyň podali žalovaní vyjádření, v němž navrhli odmítnutí dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, se podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ohledně přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval zejména tím, zda dovolání dovolatelek bylo podáno včas ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto směru vycházel dovolací z právního závěru, který je obsažen v nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 2. 2005, II. ÚS 312/03, jenž byl vydán k ústavní stížnosti žalobkyň pro přezkoumání předchozího usnesení dovolacího soudu z 28. 1. 2003 (28 Cdo 1360/2001 Nejvyššího soudu). V uváděném nálezu Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že dovolací soud pochybil tím, kdy odmítl svým usnesením z 28. 1. 2003 dovolání dovolatelek jako opožděné, ačkoliv bylo podáno v zákonné lhůtě; proto bylo usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2003, 28 Cdo 1360/2001, Ústavním soudem ČR zrušeno. Dovolací soud při opětovném projednání dovolání dovolatelek tedy již vycházel z toho, že toto dovolání dovolatelek bylo podáno ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Pokud dovolatelky poukazovaly na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a měly za to, že je podle tohoto ustanovení jejich dovolání přípustné, nemohl dovolací soud přisvědčit uvedenému názoru dovolatelek o přípustnosti jejich dovolání. Bylo třeba mít na zřeteli, že tu sice došlo ke zrušení dřívějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 17. 10. 1997, čj. 5 C 90/95-57, usnesením Městského soudu v Praze z 1.12.1998, sp. zn. 29 Co 328/98, ale nedošlo tu k tomu, co předpokládá ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tj. že by soud prvního stupně „rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku“. Výrok již uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 17. 10. 1997, čj. 5 C 90/95-57, jako rozsudku „dřívějšího“ a výrok rozsudku Obvodnímu soudu pro Prahu 5 z 30. 12. 1999, čj. 5 C 90/95-111, ve věci samé vyzněly oba v podstatě shodně, že „žalovaným náleží náhradní byt“ a že „povinnost žalovaných byt vyklidit je vázána na přidělení náhradního bytu“.
Protože dovolání dovolatelek směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo třeba přípustnost tohoto dovolání dovolatelek posoudit podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V daném případě odvolací soud nevyslovil výrokem svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku (ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění). Bylo proto třeba posoudit přípustnost tohoto dovolání ještě podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění. Toto ustanovení výslovně stanovilo podání návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněného před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.
Návrh ze strany dovolatelek na vyslovení přípustnosti dovolání však v daném případě obsažen není v odvolání žalobkyň z 25. 1. 2000 proti rozsudku soudu prvního stupně z 30. 12. 1999 (na č.l. 119 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 90/95), ani v dodatku (z 26. 8. 2000) k tomuto dovolání (na č.l. 125 a 125a téhož soudního spisu) a ani takový návrh nebyl přednesen při jednáních u odvolacího soudu dne 13. 9. 2000 a dne 25. 10. 2000 (srov. protokoly o těchto jednáních na č. l. 133 a 138 již uvedeného soudního spisu).
Jestliže tedy u dovolání dovolatelek nebyl splněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání stanovený výslovně v ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že by tu šlo o dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelky nebyly v řízení od dovolání úspěšné a ohledně nákladů vyložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelek použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustavení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věcí i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání žalobkyň, rekapitulujícímu v podstatě procesní stanovisko žalovaných, uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustní opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu