ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1103.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1103/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, proti žalovanému M. Č., jako správci konkursní podstaty úpadce A. Š., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 11/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2003, č.j. 6 Cmo 101/2001-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. července 2001, č.j. 42 Cm 11/2000-108, (mimo jiné) zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí (specifikovaných ve výroku II. - dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně - odkazuje na skutková zjištění, jež učinil z provedených důkazů a ze shodných tvrzení účastníků - dospěl k závěru, že dne 25. února 1994 byla mezi žalobcem a A. P. (nyní Š. - dále jen „pozdější úpadce“) uzavřena smlouva o prodeji části podniku č. 62/94 - dále jen „smlouva“ (viz usnesení vlády České republiky o privatizaci ze dne 5. ledna 1994 a aktualizovaný privatizační projekt č. 40048, týkající se nemovitého a movitého majetku S. s. S., s. p., farmy S.). Žalobce od této smlouvy formou notářského zápisu ze dne 16. prosince 1996, doručeného pozdějšímu úpadci 13. února 1997, pro nesplácení kupní ceny odstoupil. Jelikož pozdější úpadce byl od účinnosti smlouvy (od 1. března 1994) do 13. února 1997 (tj. do doby, kdy mu bylo doručeno odstoupení od smlouvy - srov. §349 odst. 1 obchodního zákoníku) vlastníkem sporných nemovitostí, nic mu - podle přesvědčení soudu prvního stupně - nebránilo, aby je zatížil zástavním právem, což ostatně smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 6. dubna 1995, uzavřenou s C. B., a. s. (jako zástavní věřitelkou) - dále jen „zástavní smlouva“, učinil. Z téhož důvodu neshledal ani překážku pro vznik zákonného zástavního práva (viz rozhodnutí Finančního úřadu v U. H. ze dne 3. července 1995, o uplatnění rozsahu zástavního práva, vydané podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
V situaci, kdy usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 1998, č.j. 26 K 75/97-118, byl na majetek A. Š. prohlášen konkurs, správce konkursní podstaty (žalovaný) v intencích ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty a C. B., a. s. i Finanční úřad v U. H. přihlásili do konkursu své pohledávky za úpadcem a uplatnili právo na oddělené uspokojení z prodeje zástavy (sporných nemovitostí), nepovažoval soud prvního stupně žalobu na vyloučení sporných nemovitostí (§19 odst. 2 ZKV) ze soupisu majetku konkursní podstaty za důvodnou.
Přitom akcentoval, že zástavní právo je právem věcným a bylo-li „v rozhodné době po právu zřízeno“, přechází společně s majetkem, který zatěžuje, na jeho nabyvatele.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. října 2003, č.j. 6 Cmo 101/2001-129, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a žalobci uložil zaplatil žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 831,90 Kč (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že považuje žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce za podanou ve lhůtě podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV. Ztotožnil se dále se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož k datu vzniku zástavního práva na základě zástavní smlouvy a na základě rozhodnutí Finančního úřadu v U. H. o vymezení rozsahu zástavního práva, byl pozdější úpadce vlastníkem sporných nemovitostí. Přitom - odkazuje na ustanovení §261 odst. 2 písm. d), §344 a §349 odst. 1 obchodního zákoníku - zdůraznil, že odstoupením žalobce byla smlouva zrušena nikoli od počátku (s účinky ex tunc), nýbrž až od okamžiku, kdy byl tento projev vůle doručen druhé smluvní straně (s účinky ex nunc). Úpadci - jako vlastníku sporných nemovitostí - proto nic nebránilo, aby ohledně těchto uzavřel zástavní smlouvu a rovněž Finanční úřad v U. H. byl „oprávněn uplatnit k zajištění daňových pohledávek za úpadcem k předmětným nemovitostem zákonné zástavní právo“.
Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani výhradu žalobce co do „trvání zástavního práva“ poté, kdy došlo (odstoupením) ke změně v osobě vlastníka sporných nemovitostí. Byť ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, hovoří o smluvním převzetí věci, přičemž odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, je nezbytné - pokračoval odvolací soud - vycházet „ze vztahu mezi žalobcem a úpadcem založeného smlouvu o prodeji podniku, tedy z jejich smluvního vztahu“. Proto v situaci, kdy nejde o nabytí ze zákona nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu, je nutné dospět k závěru, že „tento způsob nabytí vlastnického práva je svou povahou skutečně nabytím smluvním ve smyslu ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku“.
Jelikož žalobce byl v době, kdy od smlouvy odstoupil, „přinejmenším srozuměn“ s tím, že na sporných nemovitostech váznou zástavní práva zajišťující pohledávky věřitelů za pozdějším úpadcem (viz obsah notářského zápisu o odstoupení od smlouvy), bylo na něm, aby zvážil, zda se i v takovém případě rozhodne od smlouvy odstoupit (s rizikem, že nedostojí-li pozdější úpadce svým závazkům vůči zástavním věřitelům, budou tito oprávněni domáhat se „realizace zástavy“).
Poněvadž sporné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu a žalobce je „jakožto samostatná právnická osoba“ pouze spravuje, zabýval se odvolací soud dále řešením otázky, zda „tato skutečnost“ nebrání soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty, popř. tomu, aby na nich „vázla zástavní práva“. Ježto k účinkům odstoupení od smlouvy došlo před tím, než zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích - dále jen „zákon o majetku státu“ - nabyl účinnosti (tj. před 1. lednem 2001) a z předpisů upravujících hospodaření s majetkem státu (srov. §761 odst. 1 obchodního zákoníku a §64, §65 a §72 až §74b hospodářského zákoníku) nevyplývalo, že by okamžikem nabytí vlastnictví státem došlo k zániku zástavních práv ke sporným nemovitostem, přičemž takový následek s nabytím vlastnického práva státem nespojují ani ustanovení §2 odst. 1, §14 odst. 1 až 4, §17, §25, §26 odst. 2 a §55 odst. 1 věta druhá a třetí zákona o majetku státu, odvolací soud uzavřel, že právní posouzení věci soudem prvního stupně co do existence zástavních práv ke sporným nemovitostem a co do oprávnění žalovaného tyto sepsat do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (§27 odst. 5 ZKV) je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázky zásadního právního významu přitom považuje, zda:
a) lze do konkursní podstaty úpadce zapsat majetek, který je ke dni prohlášení konkursu ve vlastnictví státu;
b) lze považovat jednostranné odstoupení od smlouvy o prodeji podniku podle ustanovení §344 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §486 obchodního zákoníku za právní úkon podle ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku, tj. „za smluvní nabytí“ a dovodit tak oprávněnost pro postup ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV, a to i ve vztahu k procesu privatizace;
c) ve smyslu ustanovení §41 zákona č. 219/2000 Sb. zanikají zástavní práva k věcem, které nabyl stát před účinností tohoto zákona.
Dovolatel zejména nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že jednostranné odstoupení od smlouvy lze považovat za smluvní nabytí majetku ve smyslu ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku, přičemž zdůrazňuje, že „jde o nápravu původního vztahu a nedochází k novému nabytí“ a že zmiňované ustanovení „má na mysli jednoznačně nový vztah založený novým smluvním aktem“.
Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož zákon o majetku státu nemá ustanovení o zániku řádně vzniklých zástavních práv. V této souvislosti poukazuje na jeho ustanovení §41, ve kterém je zánik zástavních práv k věcem, jež stát nabyl podle §13, výslovně upraven, a zároveň vyjadřuje přesvědčení, že o takový případ nabytí majetku (rozuměj podle §13 zákona o majetku státu) jde i v projednávané věci. Navíc podle názoru dovolatele jsou sporné nemovitosti nadále majetkem, který „má být předmětem privatizace“ (§45 zákona č. 92/1991 Sb.,, o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby).
Dovolatel konečně vyjadřuje přesvědčení, že pokud by měl být právní názor odvolacího soudu správný, pak by Finanční úřad v U. H. (jako zástupce státu) „dobýval svou pohledávku pro stát prodejem majetku státu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný, maje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 a v řešení otázky, zda účinností zákona o majetku státu zanikla zástavní práva k věcem, jejichž vlastníkem se stát stal před 1. lednem 2001.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží k úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, dovolací soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) smlouvou č. 62/94 ze dne 25. února 1994, která nabyla účinnosti 1. března 1994, žalobce prodal část podniku (včetně sporných nemovitostí) pozdějšímu úpadci;
2) pro porušení povinnosti k úhradě kupní ceny pozdějším úpadcem žalobce dne 16. prosince 1996 od smlouvy odstoupil, přičemž odstoupení bylo pozdějšímu úpadci doručeno 13. února 1997;
3) dne 6. dubna 1995 byla mezi pozdějším úpadcem (jako zástavním dlužníkem) a C. B., a. s. (jako zástavní věřitelkou) uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem a zástavní právo založené touto smlouvou bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinností k 12. dubnu 1995;
4) Finanční úřad v U. H. rozhodnutím ze dne 3. července 1995, o uplatnění rozsahu zástavního práva (§72 zákona č. 337/1992 Sb.) k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství rozhodl, že uplatňuje zástavní právo na sporné nemovitosti ve vlastnictví daňového dlužníka - pozdějšího úpadce;
5) usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 1998, č.j. 26 K 75/97-118, byl na majetek A. Š. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven M. Č., který sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (§27 odst. 5 ZKV);
6) Finanční úřad v U. H. a C. B., a. s. přihlásili do konkursu pohledávky vůči úpadci (zajištěné zástavním právem) a uplatnili právo na oddělené uspokojení z prodeje zástavy (sporných nemovitostí);
7) žaloba na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce byla žalobcem podána ve lhůtě dle §19 odst. 2 ZKV.
Jelikož konkurs na majetek A. Š. byl prohlášen 27. srpna 1998 a sporné nemovitosti správce konkursní podstaty sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce počátkem roku 2000 (před 30. dubnem 2000), založil Nejvyšší soud své závěry především na výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Vzhledem k datu uzavření zástavní smlouvy (6. dubna 1995), vydání rozhodnutí Finančním úřadem v U. H. o uplatnění rozsahu zástavního práva (3. července 1995) a odstoupení žalobce od smlouvy o prodeji části podniku (16. prosince 1996) a jeho doručení pozdějšímu úpadci (13. února 1997) je pro další úvahy Nejvyššího soudu dále rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb.
Podle ustanovení §19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do postaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami, nebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce, došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;
3) žalovaný je správcem konkursní podstaty (§19 odst. 2 věta první ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z uvedených podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu zařazena, když o splnění zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů pochybnosti neměli.
Podle ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku, převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl, nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci.
V projednávané věci je nepochybné (a mezi účastníky nesporné), že žalobce (respektive stát) se stal (znovu) vlastníkem sporných nemovitostí (předmětu zástavy) okamžikem zániku smlouvy (rozuměj smlouvy o prodeji části podniku č. 62/94 ze dne 25. února 1994). Jelikož v době doručení projevu vůle žalobce (odstoupení od smlouvy) pozdějšímu úpadci, již bylo zřízeno (smlouvou ze dne 6. dubna 1995) zástavní právo ke sporným nemovitostem, je pro rozhodnutí věci určující, zda takto vzniklé zástavní právo působí vůči žalobci.
Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přešlo na pozdějšího úpadce (nabyvatele) dnem sjednané účinnosti smlouvy (§19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.); ke změně v osobě vlastníka tak bez jakýchkoli pochybností došlo smluvně. Pokud následně žalobce (prodávající) od smlouvy (s účinky ex nunc) odstoupil (§349 odst. 1 obchodního zákoníku), tj. zanikla-li smlouva na základě jeho právního úkonu je - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nerozhodné, zda smlouva zanikla (a původní stav byl obnoven) v důsledku jednostranného projevu vůle prodávajícího (jako tomu bylo v dané věci) nebo na základě dohody smluvních stran. Pro posouzení, zda zástavní právo působí vůči nabyvateli věci (osobě, jejíž vlastnické právo k věci se obnovilo), totiž není důvodu činit rozdíl mezi zánikem smlouvy dohodou účastníků a zánikem smlouvy v důsledku jednostranného právního úkonu osoby, která vlastnické právo (zpět) nabývá; podstatným naopak je, že těmito úkony se zrušuje (zaniká) smlouva, podle níž (původně) ke změně v osobě vlastníka došlo.
V situaci, kdy žalobce při odstoupení od smlouvy o zástavním právu věděl, je závěr odvolacího soudu, podle něhož zástavní právo působí - ve smyslu ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku - vůči žalobci, správný.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda na existenci (trvání) zástavního práva mohla mít vliv skutečnost, že k 1. lednu 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle jehož ustanovení §41 odst. 1, pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení §13, závazky předchozího majitele na stát nepřecházejí a zástavní práva k věcem a právům, které stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.
Konstantní judikatura Ústavního a Nejvyšší soudu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, ročník 1996 - I. díl, nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 63/1997 Sb., jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází z toho, že právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah a nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá zpětná účinnost (retroaktivita) je nepřípustná, když k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, jejíž součástí je rovněž zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů, vyjádřený - pro oblast trestního práva - v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a dovoditelný pro ostatní právní odvětví z čl. 1 Ústavy České republiky.
Jelikož v daném případě zástavní právo ke sporným nemovitostem a nárok zástavních věřitelů na uspokojení jejich pohledávek ze zástavy vznikly před 1. lednem 2001, není pochyb o tom, že akceptace právního názoru dovolatele o zániku zástavních práv k věcem (a právům) nabytým státem by znamenala pravou (a tudíž nepřípustnou) retroaktivitu zákona o majetku státu. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již nezabýval řešením otázky, zda v daném případě stát nabyl vlastnictví ke sporným nemovitostem některým ze způsobů uvedených v ustanovení §13 zákona o majetku státu a zda ustanovení §41 odst. 1 tohoto zákona platí i pro správu majetku státu, kterou v rámci stanoveného předmětu činnosti vykonává Pozemkový fond České republiky, přičemž - z týchž důvodů - ani neposuzoval, zda dotčené ustanovení (§41 odst. 1 zákona o majetku státu) je rozporné s ústavním pořádkem (srov. čl. 95 Ústavy České republiky a ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ostatní námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel polemizuje s právními závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, napadené rozhodnutí - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - zásadně právně významným nečiní. To, že by finanční úřad „dobýval svou pohledávku pro stát prodejem majetku státu“, je totiž pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku bez právního významu, a možnost sepsat do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV) věci, které byly ke dni prohlášení konkursu na jeho majetek (k 27. srpnu 1998) ve vlastnictví státu, právní předpisy účinné k tomuto datu nevylučovaly. Rovněž výhrada dovolatele akcentující, že sporné nemovitosti (předmět zástavy) byly předmětem privatizace, je pro rozhodnutí věci irelevantní, když zákaz zřídit zástavní právo k majetku, na který byl předložen privatizační projekt (§45 zákona č. 92/1991 Sb.), se v projednávané věci nemůže uplatnit již proto, že zástavní právo vzniklo v době, kdy vlastníkem sporných nemovitostí byl pozdější úpadce.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V Brně 29. září 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu