ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1134.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1134/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) D. M., a 2) K. S., o zaplacení částky 405.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 422/99, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2004, č.j. 4 Cmo 447/2002-95, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2004, č.j. 4 Cmo 447/2002-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením - odkazuje na ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila „C. (L.) (dále jen „společnost“). Odvolací soud akcentoval, že v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 23. září 2003, doplněným dne 23. ledna 2004, žalobkyně oznámila, že pohledávku, která je předmětem řízení, postoupila - a to ke dni 31. srpna 2003 - smlouvou č. BBL03P2034 a č. BBL03P2033 ve znění dodatku č. 1 společnosti, která se vstupem do řízení podáním ze dne 1. září 2003 souhlasila. Maje za splněné všechny podmínky vyžadované ustanovením §107a o. s. ř., odvolací soud návrhu žalobkyně na vstup společnosti do řízení vyhověl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že Č. s., a. s. „nic nedlužil a pokud nějaký dluh měl, je tento dluh promlčen“, přičemž vznesl (znovu) námitku promlčení. Dovolatel zdůrazňuje, že z poskytnutého úvěru „neměl vůbec nic“, když tento úvěr celý použil pro své podnikání druhý žalovaný, pročež je naprosto nespravedlivé, aby měl jeho dluhy platit. Jelikož nic nedluží žalobkyni, nesouhlasí ani „se záměnou“ žalobkyně tak, že místo ní bude ve sporu „figurovat“ společnost. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a „žaloba byla následně zamítnuta“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.), a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z ustanovení §107a o. s. ř., který upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení (aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení). Toto ustanovení pak odvolací soud správně aplikoval na návrh žalobkyně na vstup navrhovatelky práva do řízení na místo dosavadního účastníka.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku.
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že se nevypořádal s tím, zda první žalovaný žalobkyni „něco dlužil“, popř. zda je důvodná prvním žalovaným vznesená námitka promlčení.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, když řízení před ním je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36, vyjádřil právní názor, podle něhož je procesní plná moc udělená současně dvěma advokátům neplatná. Přitom současně zdůraznil, že účastníka řízení, který takovou plnou moc soudu předloží, je nutno o nepřípustnosti zastoupení více advokáty poučit a vyzvat jej, aby si pro řízení zvolil jen jednoho zástupce a aby toto doložil novou plnou mocí. V usnesení ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 416/98, uveřejněném v témže časopise č. 7, ročník 2000, pod číslem 77, pak Nejvyšší soud uzavřel, že vada průkazu k jednání za právnickou osobu, obdobně jako nedostatek procesní plné moci, je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§104 odst. 2 o. s. ř.). Opatřením soudu k jeho odstranění je zpravidla výzva k předložení průkazu řádného, přičemž dodatečné doložení oprávnění jednat za právnickou osobu činí zhojenými i ty úkony, k nimž došlo předtím.
Shora uvedené závěry, ač formulované při výkladu ustanovení §21 a §24 občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001, se - co do nepřípustnosti, aby za právnickou osobu jednalo v téže věci současně více osob - plně prosadí i v projednávané věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu (pověření), pověření zaměstnanci žalobkyně byli oprávněni činit právní úkony (včetně úkonů „ve vztahu k soudům“) jejím jménem vždy dva společně, což odporuje zásadě vyjádřené v ustanovení §21 odst. 5 větě druhé o. s. ř., podle níž v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba; možnost pověřit jednou listinou více zaměstnanců (aniž by jejich oprávnění jménem žalobkyně jednat bylo omezeno na „společné jednání“), popř. možnost střídání těchto osob u jednotlivých jednáních či při jednotlivých procesních úkonech není dotčena. Jestliže odvolací soud k výše uvedené vadě průkazu oprávnění k jednání za žalobkyni (viz pověření č.l. 83) nepřihlédl (a nevyzval žalobkyni k jejímu odstranění), zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud především neopomene vyzvat žalobkyni, aby výše uvedený nedostatek průkazu k jednání za ni odstranila, tj., aby doložila pověření, které bude odpovídat ustanovení §21 odst. 1 a odst. 5 větě druhé o. s. ř., s tím, že dodatečně doloženým oprávněním k jednání za žalobkyni (pověřením) budou zhojeny i úkony, jenž byly „pověřenou osobou“ učiněny dříve. Nebude-li doložení takového pověření možné (např. z důvodu, že žádná z osob, které procesní úkony za žalobkyni učinily, již nejsou jejími zaměstnanci), lze nápravu zjednat i tím, že žalobkyně, jednajíc jinou osobu, jejíž oprávnění v tomto směru doloží, zmíněné úkony schválí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu