ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1141.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1141/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně G. M. B., a. s., proti žalovaným 1) R. H., a 2) Z. Z., o zaplacení částky 9,026.033,33,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 57/97, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, územnímu pracovišti Střední Čechy, nám. Republiky 3, Praha 1, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2004, č.j. 5 Cmo 72/2004-38, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. září 2003, č.j. 12 Cm 57/97-31, rozhodl o pokračování v řízení (o jehož přerušení původně rozhodl usnesením ze dne 4. září 2002, č.j. 12 Cm 57/97-20, proto, že druhý žalovaný 20. července 1997 zemřel a v řízení nebylo možno vzhledem k průběhu dědického řízení „ihned“ pokračovat), připustil, aby do řízení na místo žalobkyně K. b., a. s. vstoupila G. C. B., a. s. a rozhodl, že v řízení „na místo žalovaného Z. Z.“ bude pokračováno s Českým státem - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Vrchní soud v Praze k odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových usnesením ze dne 28. května 2004, č.j. 5 Cmo 72/2004-38, toto usnesení v napadeném výroku, jímž soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo druhého žalovaného, zemřelého 20. července 1997, s Českým státem - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), §41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a §462 a §472 občanského zákoníku - dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že připadne-li dědictví státu jako odúmrť (viz podání soudního komisaře JUDr. V. M. o průběhu řízení o dědictví po druhém žalovaném), je stát, který odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic, procesním nástupcem druhého žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka akcentuje, že druhý žalovaný zemřel po zahájení řízení, aniž by zanechal závěť, přičemž dědicové ze zákona dědictví platně odmítli a v řízení o dědictví je nadále jednáno s dovolatelkou, které by „dědictví mohlo připadnout“ podle ustanovení §462 občanského zákoníku jako odúmrť. Podle předběžného soupisu aktiv a pasiv je dědictví předluženo a protože řízení o dědictví není dosud pravomocně skončeno, není - podle názoru dovolatelky - zcela zřejmé, zda dědictví skutečně připadne státu (§462 občanského zákoníku), když vzhledem ke značnému předlužení bude postupováno podle ustanovení §472 odst. 2 občanského zákoníku, tj. věci z dědictví budou nabídnuty věřitelům k úhradě dluhů a v případě, že přijetí těchto věcí odmítnou, bude navržena likvidace dědictví.
V případě, že nedojde k dohodě o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů věřitelům (§175p odst. 1 o. s. ř.) a k vydání usnesení podle §175q odst. 1 písm. c) o. s. ř. o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, bude postupováno podle ustanovení §175t odst. 1 o. s. ř. a soud na návrh státu nařídí likvidaci dědictví. Po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví se pak již nepostupuje podle ustanovení §175p až §175s o. s. ř., tudíž nelze ani vydat usnesení podle ustanovení §175q odst. 1 písm. b) o. s. ř., jímž by soud potvrdil, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu. V takovém případě - pokračuje dovolatelka - dědictví nepřipadne státu jako odúmrť a stát se nestane ani procesním nástupcem po zemřelém druhém žalovaném.
Jelikož k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu nebyl znám výsledek dědického řízení (a v tomto směru nedošlo k žádným změnám ani k datu podání dovolání), nelze dospět k závěru, kdo převzal (resp. kdo převezme) práva a povinnosti, o něž v řízení jde; proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a řízení do doby právní moci konečného usnesení v řízení o dědictví po zemřelém druhém žalovaném přerušil.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, především co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2)
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 občanského zákoníku). Stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic. Není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věci, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví (§472 občanského zákoníku).
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů podle §175p odst. 1 o. s. ř., soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (§175t odst. 1 o. s. ř).
Ustanovení §175t odst. 1 o. s. ř. činí v možnosti navrhnout nařízení likvidace dědictví rozdíl mezi dědici a státem, kterému má dědictví připadnout podle §462 občanského zákoníku (jako tzv. odúmrť). Zatímco na návrh dědice je možné nařídit likvidaci pouze, je-li dědictví předluženo, na návrh státu lze nařídit i likvidaci nepředluženého dědictví, avšak jen tehdy, jestliže peníze z dědictví nepostačují k úhradě peněžitých dluhů zůstavitele a věřitel odmítl převzít na úhradu své pohledávky věc z dědictví, odpovídající svou hodnotou výši pohledávky. Uvedený rozdíl má své opodstatnění v tom, že stát, kterému má dědictví připadnout podle §462 občanského zákoníku, nemůže dědictví - na rozdíl od dědice - odmítnout, přičemž nařízení likvidace dědictví na návrh státu v tomto směru představuje opatření, jehož účelem je odstranit případné nepříznivé následky, které by pro stát mohlo mít připadnutí majetku podle §462 občanského zákoníku (srov. např. závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 13/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 13/2003“).
Je-li v průběhu dědického řízení zřejmé, že na úhradu zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž odpovídá stát podle ustanovení §472 odst. 1 občanského zákoníku, nepostačují peníze z dědictví (zejména na základě zjištění soudu o zůstavitelově majetku a jeho dluzích a podle nich vyhotoveného soupisu aktiv a pasiv dědictví - srov. §175m o. s. ř.), musí stát zvážit, zda nabídne věřitelům k uspokojení jejich pohledávek věci z dědictví, které svou hodnotou odpovídají výši pohledávek. Námitka, že stát ještě nemůže s dědictvím „disponovat“, neboť dosud nebylo potvrzeno, že dědictví připadlo státu, neobstojí, když dědictví připadá státu podle §462 občanského zákoníku již smrtí zůstavitele (usnesení soudu, kterým se potvrzuje, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, má jen deklaratorní povahu) a oprávnění nabídnout věci z dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů poskytuje státu výslovně ustanovení §472 odst. 2 občanského zákoníku. V případě, že věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku odmítne, je stát věcně legitimován (oprávněn) navrhnout likvidaci dědictví (§472 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, §175t odst. 1 o. s. ř. a již zmíněné R 13/2003).
Protože podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele (viz argumentace shora), nemůže být v době od smrti zůstavitele do pravomocného usnesení soudu o dědictví jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem, jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici, zda dědictví připadne státu, zda bude uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů a zda bude soudem schválena).
Jestliže dědicové dědictví odmítnou, nastává stejná situace, jako kdyby zůstavitel žádné dědice nezanechal; v takovém případě připadá dědictví státu, který je až do právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno, že mu dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo, považován za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví. Došlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům, nabývají zůstavitelovi věřitelé majetek patřící do dědictví na základě pravomocného usnesení soudu o schválení této dohody ke dni smrti zůstavitele; až do právní moci tohoto usnesení jsou dědici považováni za vlastníky tohoto majetku. V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§175t o. s. ř.), provede ji zpeněžením všeho zůstavitelova majetku, a o majetku zůstavitele, který se nepodaří zpeněžit, rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (§175u o. s. ř.). Ten, kdo v rámci zpeněžení zůstavitelova majetku získá věci, hodnoty a jiná majetková práva zůstavitele, se stává jejich vlastníkem (majitelem) ke dni smrti zůstavitele; až do zpeněžení jsou považováni za jejich vlastníky (majitele) dědicové, popřípadě stát, jestliže zůstavitel nezanechal dědice nebo jestliže dědicové dědictví odmítli nebo z jiných důvodů nemůžou dědit (shodně srov. např. důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 34/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že druhý žalovaný zemřel 20. července 1997 bez zanechání závěti, přičemž dědicové ze zákona dědictví platně odmítli. Jediným v úvahu přicházejícím nabyvatelem majetku z dědictví [pokud následně rozhodnutím soudu v dědickém řízení bude potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadne státu - §175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a potažmo procesním nástupcem zemřelého druhého žalovaného (§107 odst. 2 o. s. ř.) je tak (i proto, že nejde o případ předvídaný ustanovením §175h o. s. ř.) stát.
Ačkoli standardním procesním postupem v situaci, kdy účastník řízení (fyzická osoba) zemřel a soud z tohoto důvodu řízení přerušil, je, že v řízení bude pokračovat až poté, co bude najisto postaveno, kdo je (bude) jeho procesním nástupcem, v dané věci byly - i podle přesvědčení Nejvyššího soudu - vzhledem k délce a dosavadním výsledkům dědického řízení splněny podmínky i pro postup zvolený soudy nižších stupňů, které v souladu s ustanovením §107 odst. 1 o. s. ř., rozhodly o tom, že v řízení bude pokračováno s dovolatelkou.
Argumentace dovolatelky, podle níž budou věci z dědictví nabídnuty věřitelům k úhradě dluhů, popř. bude navržena likvidace dědictví, pak je, pokud jde o posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, nevýznamná také proto, že jimi dovolatelka pouze avizuje svůj další možný postup; tím není dotčena možnost odlišného řešení otázky procesního nástupnictví s ohledem na další průběh dědického řízení.
Jelikož se dovolatelce správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani vady, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu