ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1216.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1216/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) T. E., a. s., 2) úpadci R. T. R., družstvu - v likvidaci, 3) A., družstvu, a 4) F. n. m., o zaplacení částky 2,405.727,69 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 138/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2004, č.j. 8 Cmo 119/2002-482, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit čtvrtému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první a třetím žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2001, č.j. 35 Cm 138/97-429, zamítl „žalobu o zaplacení 2,405.727,69 Kč ve znění podání žalobkyně ze dne 23. února 2001“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že „státní podnik T. B.“ uzavřel 29. prosince 1990 s I. b., s. p. ú. úvěrovou smlouvu, na základě které získal úvěrové prostředky ve výši 4,132.000,- Kč, a to „výslovně na financování podílu v akciové společnosti D.“. Závěr o nedůvodnosti žaloby soud prvního stupně založil na tom, že „provedeným dokazováním nebyla potvrzena skutková tvrzení žaloby v tom, že pohledávku (jejíž zaplacení je předmětem řízení) postoupila I. b., s. p. ú. smlouvou ze dne 30. prosince 1992 na K. b., s. p. ú.“ (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“). Smlouva o postoupení pohledávek totiž vykazuje „závažné vady“, když postupované pohledávky nejsou v příloze charakterizovány tak, jak „je uvedeno ve vlastním textu smlouvy“. „Charakterizace, která neobsahuje bližší určení úvěrové smlouvy (či jiného právního titulu), z níž vznikla převáděná pohledávka, je podle názoru soudu prvního stupně neurčitá a způsobuje neurčitost a tedy neplatnost právního úkonu alespoň v té části, která se týkala předmětu tohoto řízení“. I v případě, že by pohledávky v příloze smlouvy o postoupení pohledávek byly vymezeny určitě, pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, neodpovídá definici převáděných pohledávek dle článku 1 smlouvy. Podle této definice se totiž převádí pohledávky z úvěrů poskytnutých před 1. lednem 1990, popřípadě z úvěrů klientů, kteří měli při původním čerpání úvěru před 1. lednem 1990 formu státních podniků. V situaci, kdy úvěrová smlouva byla uzavřena 29. prosince 1990, tj. po datu dle článku 1 smlouvy o postoupení pohledávek, „nevyvolala zamýšlené účinky spočívající ve změně v osobě věřitele vzhledem k závazku z úvěrové smlouvy, který je předmětem tohoto řízení“.
Soud prvního stupně dále „konstatoval“, že vzhledem k termínu konečné splatnosti úvěru - 25. prosince 1992 - uplynula tříletá promlčecí doba počítaná podle ustanovení §131a hospodářského zákoníku nejpozději dnem 25. prosince 1995, v důsledku čehož, při absenci tvrzení, že by byly splněny podmínky ve smyslu ustanovení §384 hospodářského zákoníku, shledal důvodnou i žalovanými vznesenou námitku promlčení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. března 2004, č.j. 8 Cmo 119/2002-482, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až pátý výrok).
Odvolací soud, poté, co zopakoval dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. prosince 1992, včetně přílohy č. 1, dospěl - ve shodě se soudem prvního stupně - k závěru, že touto smlouvou byly „postupovány“ pouze pohledávky z úvěrů poskytnutých před 1. lednem 1990, a to včetně úvěrů klientů, kteří měli při původním čerpání těchto úvěrů před 1. lednem 1990 formu státních podniků. Jelikož pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 29. prosince 1990 pod žádnou z pohledávek, jež byly smlouvou o postoupení pohledávek převedeny, podřadit nelze, přitakal rovněž závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala svou aktivní věcnou legitimaci ve věci.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neposoudil smlouvu o postoupení pohledávek jako neurčitý a tudíž neplatný právní úkon, nicméně toto odlišné právní posouzení nebylo způsobilé na rozhodnutí ničeho změnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřujíc po právní stránce zásadní význam rozhodnutí v řešení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. prosince 1992 a otázky, zda touto smlouvou byla postoupena i pohledávka, jejíž úhrada je předmětem tohoto řízení.
Dovolatelka, aniž výslovně odkazuje na některý z dovolacích důvodů upravených ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., zdůrazňuje, že smlouvou o postoupení pohledávek bylo na žalobkyni převedeno úhrnem 72 pohledávek o objemu 5.359,787.091,- Kč, s tím, že dodatkem č. 1 k této smlouvě došlo k doplnění v tom směru, že konečný objem pohledávek postoupených žalobkyni činil 5.442,709.000,96 Kč, přičemž dle předávacího protokolu ze dne 15. ledna 1993 „byly z I., a. s. do K., s. p. ú. předány Smlouvy o poskytnutí úvěru z let 1988 a 1989 (smlouvy S.) včetně dodatků a smlouvy K. z roku 1990“.
Odkazujíc na článek 1 smlouvy o postoupení pohledávek dovolatelka připouští, že pohledávka vznikla ze smlouvy o poskytnutí střednědobého úvěru ze dne 29. prosince 1990, nicméně zdůrazňuje, že šlo o pohledávku „transformovanou do nových úvěrových podmínek“ a původní dlužník (T. B.) měl při původním čerpání úvěru formu státního podniku.
Ve vztahu k závěrům o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek pro neurčitost (§37 občanského zákoníku) dovolatelka poukazuje na nutnost posuzovat - vzniknou-li pochybnosti - obsah právního úkonu za použití výkladových pravidel podle ustanovení §35 občanského zákoníku. Současně, odkazujíc na závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 329/2001 a sp. zn. 1 Odon 112/97, zdůrazňuje, že „žalovaným ani soudu z vlastní iniciativy nepřísluší posuzovat oprávněnost úkonu postupitele a postupníka“, včetně toho, že případná neplatnost či neúčinnost postoupení pohledávky by měla pro dlužníka pouze ten právní důsledek, že by měl povinnost plnit původnímu věřiteli.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Protože v době po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu byl na majetek druhého žalovaného R. T. R., družstva, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2004, č.j. 26 K 42/2004-42, prohlášen konkurs a ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů a výkladu k tomuto ustanovení podanému pod bodem XXIV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným přerušeno [pohledávka žalobkyně je pohledávkou, kterou je nutno přihlásit v konkursu - srov. §14 odst. 1 písm. c) a §20 zákona o konkursu a vyrovnání] Nejvyšší soud dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm pouze ve vztahu k ostatním žalovaným.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně významné pouze ty dovolací námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Dovolací námitky, prostřednictvím kterých dovolatelka polemizuje se závěry o „neurčitosti (a neplatnosti) smlouvy o postoupení pohledávek, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání již proto, že na takovém závěru (tj. závěru o neplatnosti této smlouvy pro neurčitost) odvolací soud své právní posouzení věci nezaložil.
Po právní stránce zásadní význam Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu nepřisuzuje ani z pohledu řešení otázky, zda pohledávka, jejíž úhrada je předmětem tohoto řízení, byla převedena smlouvou o postoupení pohledávek na právní předchůdkyni žalobkyně. Takové posouzení totiž - dle přesvědčení Nejvyššího soudu - postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Výše uvedený závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) pak nelze považovat ani za rozporný s hmotným právem, když ze zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že sporná pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. prosince 1990, tj. po 1. lednu 1990. Vzhledem k účelu, pro který byl úvěr poskytnut - úhrada podílu v akciové společnosti D., je současně nepochybné, že nejde ani „o pohledávku z úvěrů, které byly transformovány do nových úvěrových podmínek či restrukturalizovaných v rámci delimitací a privatizací klientů, kteří měli při původním čerpání těchto úvěrů před 1. lednem 1990 formu státních podniků“, když v daném případě o „původním čerpání úvěrů“ nelze hovořit již proto, že nešlo o úvěr poskytnutý za účelem restrukturalizace předchozích závazů (popř. jejich transformace do nových úvěrových podmínek). Z téhož důvodu je pro řešení otázky přípustnosti dovolání nevýznamná rovněž námitka dovolatelky o nutnosti vykládat právní úkony podle pravidel a zásad určených ustanovením §35 občanského zákoníku, když z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek nelze dovodit, že by byla postoupena i sporná pohledávka.
Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení §234b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, přičemž první žalované a třetímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Náklady dovolacího řízení vzniklé čtvrtému žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. července 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu