ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.122.2003.1
sp. zn. 29 Odo 122/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny,CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně Č.k.a. proti žalovaným: 1) W. spol. s r. o., 2) JUDr. G. S., 3) L., spol. s r. o. 4) B., spol. s r. o. 5) S., s. r. o. 6) K. – T. s. r. o. 7) Ing. F. P., 8) Ing. P. H., a 9) Ing. V. D., o zaplacení 15,918.854,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 133/98, o dovolání žalované 5) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2002, č. j. 9 Cmo 828/2000-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2002, čj. 9 Cmo 828/2000-142, se ve vztahu k páté žalované v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně Č.s., a. s. se domáhala proti žalovaným 1) až 9) zaplacení částky 15,918.854,40 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalované 1), za jejíž závazky ze smlouvy o úvěru převzali ručitelské závazky žalovaní 2) až 8). Žalovaný 9) nabyl obchodní podíly žalované 1).
Krajský obchodní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 14. prosince 1999, čj. 53 Cm 133/98-90, že žalovaní 1) – 8) jsou povinni zaplatit žalobkyni 15,918.854,40 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 12,182.653,70 Kč od 1. 11. 1997 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 636.756,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.). Žalobu na zaplacení částky 15,918.854,40 Kč s příslušenstvím vůči žalovanému 9) zamítl (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně, že žalobkyně je povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného 9) na náhradu nákladů právního zastoupení 152.850,- Kč.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dovodil, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná 1) nesplnila závazky ze smlouvy o úvěru, uzavřené podle §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a vznikla jí tak povinnost podle §506 obch. zák., přičemž žalovaní 2) – 8) převzali závazek jako ručitelé prohlášeními o ručitelském závazku podle §303 obch. zák. a stali se tak ručiteli žalované 1). Soud proto vyhověl žalobě i vůči žalovaným 2) až 8).
K odvolání žalovaných 5) a 6), směřujícímu proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem, v záhlaví označeným, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu, tj. ve vztahu k pátému a šestému žalovanému potvrzuje, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že dovolání proti tomuto rozsudku se připouští.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek postupem podle §212 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř“) ve znění účinném do 31. 12. 2000, se zřetelem k bodu 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. a vyšel ze skutkových zjištění a důkazů, provedených soudem prvního stupně, zejména z originálů ručitelských prohlášení.
Uvedl, že podstatou odvolání obou odvolatelů je názor o absolutní neplatnosti právních úkonů – úvěrové smlouvy a navazujících ručitelských prohlášení – pro úmysl obejít zákon (tj. úmysl příjemce nevrátit úvěrové prostředky a vědomí žalobkyně jako poskytovatele těchto prostředků o nezpůsobilosti dlužníka a některých ručitelů k efektivní podnikatelské činnosti a tím schopnosti vrátit resp. zaplatit za poskytnuté prostředky), popř. pro rozpor s dobrými mravy. Z výsledků trestního stíhání by podle odvolatelů mělo vyjít najevo, že byl spáchán trestný čin, jak vyplývá ze stanoviska Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 4. 2002, zn. 1 VZz 6023/2002, obsaženého v návrhu na odložení prvního podnětu poškozeného Ing. V. D. (dále též jen „stanovisko VSZ“). Podle názoru odvolacího soudu je však toto stanovisko popisné a nepodává závazný závěr o spáchání trestného činu. Obecně výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení nemusí nutně vést k závěru o neplatnosti právních úkonů, pokud není bezprostředně prokázán konkrétní důvod neplatnosti ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“); v daném případě by mělo jít o důkaz o obcházení zákona či o důkaz rozporu s dobrými mravy. V tomto případě jde o závěr negativní, a to i pro event. řízení o podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona. Předmětné stanovisko nemá proto pro závěr o neplatnosti daných právních úkonů žádný význam. Pochybnosti o správnosti postupu vyšetřovatele nebo podezření, že jednající strana se dopustila trestného činu, tak nemohou mít vliv na platnost úvěrové smlouvy.
Vzhledem k tomu, že se nepotvrdil předpoklad o spáchání trestného činu a tím o neplatnosti ručitelských prohlášení pro rozpor s dobrými mravy, nepovažoval odvolací soud odvolání za důvodné. Neztotožnil se ani s další výhradou odvolatelů, že nynější společník a jednatel odvolatelů neměl při uzavírání smlouvy o převodu obchodních podílů v roce 1995 povědomí o existenci ručitelských závazků vůči žalobkyni, když tato okolnost sama o sobě neznamená zánik jednou pravoplatně převzatého závazku obchodní společnosti, jejíž podíly byly následně převedeny.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.). Současně s odkazem na §239 odst. 1 o. s. ř. připustil možnost dovolání proti svému rozsudku podle návrhu odvolatelů, s tím, že se lze „ztotožnit s názorem odvolatelů, pokud ti existenci případného podvodného úmyslu jednajících osob přikládají zásadní právní význam.“
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná 5) „v celém rozsahu“, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Jako důvody dovolání uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování a rozhodnutí dále spočívá v nesprávném právním posouzení věci“.
Dovolatelka pokládá rozsudek odvolacího soudu za nesprávný. Především namítá, že ručitelský závazek ze dne 19. 11. 1993 nepodepsala, naopak jej odmítla, jak vyplývá z podání ze dne 9. 9. 2002, doručeného odvolacímu soudu při jednání dne 18. 9. 2002, k němuž byly připojeny listinné důkazy.
Dále dovolatelka namítá, že ze spisu Vrchního státního zastupitelství v Praze čj. 1 VZz 6023/2002, se podává, že celkový úvěr 40,000.000,- Kč (každý ze žalovaných 1), 3), 4) a 7) získal 10,000.000,- Kč) byl od Č. s. vylákán s cílem získat disponibilní částky v hotovosti. Smlouvy o úvěru byly zajištěny i ručitelskými závazky žalované 5) a ručitelskými závazky všech čtyř dotčených společností navzájem, což – jak se na str. 6 spisu konstatuje – je mimořádně neobvyklé „zajištění“ úvěru. Žalovaní nechtěli získané úvěry nikdy uhradit, nechtěli provozovat žádnou činnost k získání prostředků pro zaplacení úvěrů a jediným cílem bylo získání hotových peněz. Ve spise se dále uvádí, že splnění pohledávek z úvěrů všech čtyř společníků bylo formálně „podsunuto“ s. r. o. K. T. v souvislosti s ručitelskými závazky při uzavírání smlouvy o převodu podílu s. r. o. S., přičemž Ing. V. D. (v současné době jediný společník žalované 5) i s. r. o. K.T. a zároveň jejich jednatel) je odmítl. Vybudovaný systém ručení pak delší čas zakrýval podvodné vylákání úvěrů, tedy trestné činy L., s. r. o., resp. JUDr. J. T., s. r. o. B., resp. p. Š., W., s. r. o., resp. Ing. H. a JUDr. G. S. jako tehdejšího jednatele s. r. o. S. a s. r. o. K. T. a Ing. F. P.
Dovolateka je toho názoru, že ač uvedený důkaz v závěru neumožnil vznést stížnost pro porušení zákona v důsledku odložení z formálních důvodů, přesto správně zhodnotil činnost žalovaných 1), 2), 3), 4), 7), 8) a JUDr. G. S. ve všech souvislostech.
S námitkou, že žalovaný 5) ručitelský závazek nepodepsal, se odvolací soud podle mínění dovolatelky vypořádal jen tím, že se neztotožnil s výhradou odvolatelů, že v roce 1995 neměl jednatel odvolatelů, tedy i žalovaného 5), vědomost o existenci ručitelského závazku.
Žalovaný 5) však především namítal (viz podání z 9. 9. 2002 doručené odvolacímu soudu při jednání dne 18. 9. 2002), že ručitelský závazek nebyl cedován a odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal a pominul tak obsah důkazu, jímž byl předávací protokol o předání obchodního podílu s. r. o. S. ze dne 23. 3. 1995 resp. 4. 4. 1995 včetně dodatku č. 1.
S námitkou o podrobném jednání a trestné činností, jak výše uvedeno, se odvolací soud vypořádal jen tím, že pokud jde o neplatnost právních úkonů, je stanovisko Vrchního státního zastupitelství bez významu, ačkoli v závěru odůvodnění rozsudku připustil, že jde o otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka má za to, že deliktní jednání žalovaných 1), 2), 3),4), 7) a 8) nemůže jít k její újmě. Odvolací soud však neposoudil její námitky a ztotožnil se se soudem prvního stupně, aniž by objektivně zhodnotil, zda nedošlo k absolutní neplatnosti právních úkonů. Podle názoru dovolatelky z neplatných úvěrových smluv a ručitelských prohlášení nelze uplatňovat splnění ručitelských závazků.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
V doplnění dovolání ze dne 13. 5. 2003 dovolatelka tvrdí, že její ručitelský závazek je absolutně neplatný ex lege, neboť na straně příjemce prohlášení byl uzavřen subjektem bez způsobilosti k právním úkonům, tzv. nonsubjektem (ustanovení §38 obč. zák.), když tu vystupuje „Č.s. a. s., obvodní pobočka v P.“. Podle výpisu z obchodního rejstříku Městského soudu v Praze, odd. B, vložka 1171, byla žalobkyně v souladu s §8 a §9 odst. 2 obch. zák. povinna činit právní úkony pod obchodním jménem „Č. s., a. s. se sídlem P.,“. K této absolutní neplatnosti měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle názoru dovolatelky nemohlo tak ani dojít k singulární sukcesi Č. s. na K. b. P., s. p. ú. na základě smlouvy o postoupení pohledávky a proto takové řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Otázka tzv. nonsubjektu na straně věřitele vyvstává i u smlouvy o úvěru z 19. 11. 1993.
Dovolatelka konečně uvádí i to, že za jednání proti dobrým mravům resp. v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku je nutno považovat i takové jednání, které nenaplňuje znaky trestného činu, a proto se soudy měly touto námitkou zabývat, obzvláště když měly k dispozici kvalifikovaný listinný důkaz Vrchního státního zastupitelství v Praze z 25. 4. 2002 1 VZz 6023/2002.
V doplňujícím podání z 27. 5. 2003 dovolatelka snáší další argumenty a důvody neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 1999 mezi Č.s. a K. b. P. a tím neexistence singulární sukcese a procesního nástupnictví na straně žalobkyně. Výše postoupené pohledávky nekoresponduje s výši pohledávky specifikované v žalobě, a to jak co do jistiny, tak co do příslušenství (úroků a poplatků). Výše pohledávky neodpovídá výpisu z účtu, resp. číslu účtu, vedeného u žalobkyně. V závěru dovolatelka odkazuje na judikát Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 613/99, ohledně tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu, že na straně Č. s. vystupovala pobočka jako „nonsubjekt“.
V dalším doplňujícím podání ze dne 27. 8. 2003 dovolatelka „na podporu dovolacího důvodu resp. v jeho rámci“ předkládá prohlášení statutárních orgánů Č. s. s tím, že se nevztahuje na případy jednání za pobočku a jeho obsah je navíc – podle názoru dovolatelky – neurčitý a nemůže konvalidovat zpětně po 7 letech neplatnost „paaktů“, čili vady svou povahou neodstranitelné.
V doplnění dovolání ze dne 15. 10. 2003 dovolatelka zejména zdůrazňuje nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek a dále z důvodu, že ručitelské prohlášení krylo jen úvěr podle čl. V. smlouvy o úvěru z 19. 11. 1993, nikoliv krátkodobý úvěr. V daném případě se tyto úvěry liší účelem, datem poskytnutí a datem splatnosti, úrokovou sazbou, celkovou výší a číslem úvěrového účtu.
V dalším podání ze dne 27. 11. 2003 dovolateka doplňuje svou argumentaci o novou skutečnost, kterou je usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 8. 2003 čj. 1 KZn 1671/2000, jímž bylo zrušeno usnesení Policie ČR o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Soudy odvolací i prvního stupně se měly zabývat skutečnostmi, které dovolatelka vypočítává v souladu s §132 o. s. ř., což neučinily a měly tedy posuzovat s použitím spisu státního zastupitelství „nemravné jednání resp. jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku účastníků předmětné smlouvy o úvěru“.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje stanovené náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud ve výroku svého rozsudku. Poněvadž ve výroku o připuštění dovolání odvolací soud současně nevymezil otázku resp. otázky po právní stránce zásadního významu, je dovolání přípustné pro všechny právní otázky zásadního významu, které dovolatelka vymezila, jestliže na jejich řešení napadené rozhodnutí skutečně spočívá.
Dovolatelka otázku zásadního právního významu výslovně neformuluje, celým dovoláním se však odvíjí argumentace o vylákání úvěru v podobě nekontrolovaných peněz v hotovosti, a to i za použití ručení, navzájem spojeného mezi čtyřmi účastníky a v deliktním jednání žalovaných a o absolutní neplatnosti úvěrových smluv a ručitelských prohlášení.
Je nepochybné, že na právním závěru, že případné deliktní jednání žalovaných nemělo za následek neplatnost právních úkonů (smluv o úvěru a ručitelských závazků) pro obcházení zákona, popř. pro rozpor s dobrými mravy (event. rozpor se zásadami obchodního styku), je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud v tomto směru především hodnotil stanovisko Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 4. 2002, o němž měl za to, že pouze popisuje průběh trestního stíhání a nepodává závazný závěr o spáchání trestného činu a že pro výsledek řízení, pokud jde o závěr o neplatnosti právních úkonů, nemá žádný význam.
S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje, když samotný odvolací soud uzavírá, že „obecně je třeba připustit, že výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení nemusí nutně vést k závěru o neplatnosti právních úkonů“, přičemž vzápětí dovozuje, že „vzhledem k tomu, že v době od podání odvolání se tak nepotvrdil předpoklad o spáchání trestného činu, v čemž odvolatelé shledávali důvod neplatnosti ručitelských prohlášení pro rozpor s dobrými mravy, nelze odvolání v tomto bodě považovat za důvodné“.
Dovolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporné a nepřesvědčivé, když na jedné straně vychází z názoru, že výsledky trestního řízení nemají pro věc samu v občanském soudním řízení žádný význam a na druhé straně obecně připouští, že výsledky trestního řízení mohou vést k závěru o neplatnosti právního úkonu, pokud „by se mělo jednat o důkaz o obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy“. V závěru pak odvolací soud výslovně připouští, že „lze se ztotožnit s názorem dovolatelů, pokud ti existenci případného podvodného úmyslu jednajících osob přikládají zásadní právní význam“.
Dovolací soud v tomto směru dospívá k závěru, že výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení, osvědčující, že byl spáchán trestný čin, skutečně samy o sobě nemají pro posouzení platnosti jednání v občanskoprávních vztazích a jejich právních důsledků, přímý právní význam, nicméně mohou mít pro posouzení právních úkonů a jejich důsledků význam rozhodující, resp. mimořádně významný.
V tomto smyslu se odvolací soud se stanoviskem VSZ nevypořádal.
Podstatné tedy není, že šetření orgánů činných v trestním řízení nevyústilo v odsuzující rozsudek, který by byl (co do závěru, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal) pro soud v občanském soudním řízení závazný (srov. §135 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž to, zda skutková verze případu, popisovaná dovolatelkou a opíraná o skutkové závěry orgánů činných v trestním řízení, mohla v případě své pravdivosti (byla-li by prokázána v občanském soudním řízení) vyústit v závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy nebo o neplatnosti ručitelského prohlášení dovolatelky.
Pokud je v tomto smyslu právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, je tudíž i nesprávné a zakládá dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.).
Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., který dovolatelka uplatnila tvrzením o skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, pak u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle §239 odst. 1 o. s. ř. účinně uplatnit nelze a dovolací soud se proto tvrzeními, jež dovolatelka na podporu tohoto dovolacího důvodu uvedla, jako právně bezvýznamnými nezabýval.
Další, dodatečně uplatněné námitky dovolatelky, nemohl dovolací soud vzít v úvahu, neboť se vymykají rámci podaného dovolání, jehož rozsah a důvody jsou dány zněním dovolání ze dne 11. 11. 2002 (ustanovení §242 odst. 3 věta první a odst. 4 o. s. ř.). To se týká tvrzeného jednání „nonsubjektu“ na straně Č. s., zpochybnění výše vymáhané pohledávky, jakož i nových skutečností v souvislosti s trestním řízením vůči osobám, účastným v této věci. Dovolací soud se nemůže novými skutečnostmi a novými důkazy, předkládanými dovolatelkou, zabývat, protože by to bylo nad rámec podaného dovolání.
Nejvyšší soud dospívá k závěru, že v předmětné otázce zásadního právního významu odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.). Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí ve vztahu k žalované 5) zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem a odstavec 2 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 posl. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. června 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu