ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1335.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1335/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. M. P., proti žalovanému F. B., za účasti města D. jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, o vyklizení a předání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 90/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 19 Co 427/2003-155, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č.j. 13 C 90/2001-130, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně, odkazuje na závěry vyslovené v kasačním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č.j. 18 Co 133/2002-90 (tímto rozhodnutím bylo zrušeno předchozí usnesení ze dne 2. října 2001, č.j. 13 C 90/2001-75, kterým soud prvního stupně řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil, a byl v něm vysloven právní názor, že žalobu úpadce o nároku, týkajícího se majetku patřícího do podstaty, je nutno zamítnout, když dispoziční oprávnění k takovému majetku přešlo na správce konkursní podstaty), dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Přitom akcentoval, že 26. června 1995 byla mezi žalobcem (jako prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím) uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě byl žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí. Jelikož žaloba v této věci byla podána u soudu 29. října 1998, tj. poté, kdy byl na majetek žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 1998, č.j. 52 K 80/97-65, prohlášen konkurs, přičemž prohlášením konkursu přešla „dispoziční oprávnění“ k majetku konkursní podstaty na správce konkursní podstaty, soud prvního stupně uzavřel, že „žalobce není nositelem aktivní věcné legitimace k jejímu podání“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2003, č.j. 19 Co 427/2003-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že „se zamítá žaloba, kterou by žalovanému bylo uloženo vyklidit“ sporné nemovitosti a „vyklizené žalobci předat do 30 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se soud prvního stupně dopustil „formálního pochybení“, když návrh žalobce zamítl ve znění výroku, který byl navržen správcem konkursní podstaty. Jelikož správce konkursní podstaty není účastníkem řízení, jsou jeho procesní úkony „neúčinné“, pročež k nim nemělo být přihlíženo (a o nich rozhodováno), když „je třeba rozhodovat o návrhu, jak byl podán žalobcem, tj. o návrhu na vyklizení a předání sporných nemovitostí“.
Podle názoru odvolacího soudu však nemá shora uvedené pochybení vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, když i pro žalobu na vyklizení nemovitostí platí závěr (na němž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá), totiž, že v situaci, kdy před podáním žaloby byl na majetek žalobce prohlášen konkurs a předmětné nemovitosti byly žalobcem uvedeny do seznamu nemovitého majetku, který spadá do konkursní podstaty, nemá žalobce (úpadce) oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty.
Dále odvolací soud zdůraznil, že žalobce se mýlí, tvrdí-li, že soud prvního stupně přehlédl, že správce konkursní podstaty do řízení vstoupil. V dané věci totiž - podle přesvědčení odvolacího soudu - nejde o případ podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), když řízení bylo zahájeno až po prohlášení konkursu na majetek žalobce, přičemž správce konkursní podstaty se účastníkem řízení nestal ani jiným způsobem [sám žalobu nepodal, ani do řízení ve smyslu §92 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nevstoupil].
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovozuje, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil. Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zejména akcentuje, že v řízení „nebyl objasněn a ustálen předmět řízení“, přičemž poukazuje na rozpory mezi záhlavím, výrokem a důvody rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž odvolací soud střídavě uvádí jako předmět řízení jednak určení vlastnictví ke sporným nemovitostem a jednak vyklizení a předání sporných nemovitostí. Podle názoru dovolatele v řízení nebyla odpovídajícím způsobem objasněna ani otázka, kdo je ve věci žalobcem, přičemž v této souvislosti poukazuje na procesní úkony učiněné správcem konkursní podstaty, k nimž soud prvního stupně přihlížel a o nichž rozhodoval (viz usnesení ze dne 30. srpna 2000, č.j. 5 C 149/98-37, jímž Okresní soud v Domažlicích, u kterého byla žaloba podána, připustil změnu žaloby učiněná JUDr. P. T., správcem konkursní podstaty úpadce - žalobce). Shora zmíněné vady - ve svém souhrnu – vyvolávají důvodné pochybnosti, zda „tu nejde u rozhodnutí odvolacího soudu o rozsudek nepřezkoumatelný“.
Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel zpochybňuje poukazem na závěry přijaté v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 17/1998 a 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek. Přitom akcentuje, že neztratil-li prohlášením konkursu způsobilost být účastníkem řízení (ani způsobilost procesní), „nedošlo u něho v tomto řízení ani ke ztrátě aktivní legitimace“. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytýká, že z důvodu nesprávného právního názoru nepostupoval podle ustanovení §5, §43 a §92 o. s. ř. tak, aby „byl odstraněn nedostatek podmínek řízení“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník - město D. - se s argumentací dovolatele zcela ztotožnil.
Nejvyšší soud se především zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přestože dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nelze - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - přehlédnout, že odvolací soud (ač tak nebyl oprávněn učinit) vyslovil ve svém kasačním usnesení ze dne 30. dubna 2002, č.j. 18 Co 133/2002-90 (tímto rozhodnutím bylo zrušeno předchozí usnesení ze dne 2. října 2001, č.j. 13 C 90/2001-75, kterým soud prvního stupně zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby), závazný právní názor (srov. jeho odkaz na ustanovení §226 o. s. ř.), že žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu, týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, je třeba pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnout. Soud prvního stupně - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku - z výše uvedeného právního názoru odvolacího soudu vycházel (maje jej za závazný); jeho prostor pro odlišné právní posouzení věci přitom byl (vzhledem k závěru odvolacího soudu o nutnosti zamítnutí žaloby) natolik omezen, že v daném případě jsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích podanou úpadcem po prohlášení konkursu je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. bod XXIII. citovaného stanoviska).
Jiný závěr pak nelze dovodit - oproti mínění dovolatele - ani z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem a má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitostí, sepíše je do konkursní podstaty. Je tomu tak již proto, že žalobce se v řízení nedomáhá určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, nýbrž jejich vyklizení a předání, nehledě k tomu, že - jak vyplývá ze závěrů soudu obou stupňů - správce konkursní podstaty žalobce sporné nemovitosti do konkursní podstaty skutečně sepsal.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je - posuzováno z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahového vymezení - správné.
Důvodnými Nejvyšší soud neshledává ani výhrady dovolatele, podle nichž odvolací soud z důvodu zastávaného (podle dovolatele nesprávného) právního názoru nepostupoval podle ustanovení §5, §43 a §92 o. s. ř. Podle standardní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu totiž poučení žalobce o tom, že ve věci má či může být žalován i další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. (srov. obdobně závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2), jež se obdobně uplatní i na poučení žalobce o tom, zda má navrhnout připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměnu účastníků podle ustanovení §92 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Opodstatněným dovolání nečiní ani námitky dovolatele, podle kterých „v řízení nebyl objasněn a ustálen předmět řízení“. Přestože dovolateli nutno přisvědčit, že soud prvního stupně - v rozporu s žalobním žádáním - zamítl žalobu o určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, přičemž toto jeho pochybení „napravil“ až odvolací soud (rozhoduje - správně - o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti vyklidit sporné nemovitosti a tyto žalobci předat), nejde o takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i rozhodnutí odvolacího soudu jsou totiž založena na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, jenž je (v případě obou žalobních požadavků) správný. Nejvyšší soud přitom neshledává rozhodnutí odvolacího soudu ani nepřezkoumatelným, když právní závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, byly formulovány a odůvodněny tak, že bez jakýchkoli pochybností umožňovaly přezkum Nejvyšším soudem.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a podle obsahu spisu řízení není postiženo žádnou z vad, k jejichž existenci Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r
předseda senátu