ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1344.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1344/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice C. C., a. s., v likvidaci, o návrhu věřitelky S. f. p., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 K 34/2002, o dovolání věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2004, č.j. 2 Ko 243/2002-336, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. června 2002, č.j. 24 K 34/2002-236, prohlásil konkurs na majetek C. C., a. s., v likvidaci (dále jen „dlužnice“) a správcem konkursní podstaty ustanovil Ing. V. N.
Odkazuje na ustanovení §1 odst. 1 a 2, §2 odst. 1 a 3 a §4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně měl za osvědčené, že navrhující věřitelka je aktivně legitimována k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, když „je zřejmé“, že má za dlužnicí splatnou pohledávku z titulu „smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi právní předchůdkyní dlužnice a věřitelkou dne 1. dubna 1996 (dále jen „smlouva o nájmu nebytových prostor“). Námitky dlužnice akcentující neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor považoval soud prvního stupně za účelové, jelikož sama dlužnice se „v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 10 této smlouvy dovolává“. Současně měl za osvědčené, že právní předchůdkyně dlužnice (M., s. r. o.,) dluh vůči věřitelce vzniklý z titulu výše uvedené smlouvy o nájmu nebytových prostor [jde o dluh k úhradě nákladů vynaložených věřitelkou na opravy realizované se souhlasem dlužnice (její právní předchůdkyně) na nemovitosti dlužnice] dne 20. prosince 1996 uznala co do důvodu a výše, pročež - podle názoru soudu prvního stupně - zmíněný dluh v uznaném rozsahu v době uznání trval (§323 obchodního zákoníku).
Co do splnění podmínky plurality věřitelů soud prvního stupně uzavřel, že jimi jsou jednak Finanční úřad v M. B. (s pohledávkou ve výši 46.511,- Kč), I. M. B., s. r. o., (s pohledávkou ve výši 30.915,70 Kč, s tím, že dlužnice neprokázala, že by tento dluh zanikl započtením) a R. z., s. a ú. d. (s pohledávkou ve výši 12,115.848,33 Kč, která se stala splatnou dnem 17. května 2002, kdy byl na majetek tohoto věřitele prohlášen konkurs). Při posuzování (ne)schopnosti dlužnice po delší dobu plnit své splatné závazky, soud prvního stupně přihlédl i k jejímu tvrzení obsaženému v podání ze dne 21. prosince 2001, které bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 10, v němž dlužnice označila svou finanční situaci za natolik špatnou, že požádala o osvobození od soudních poplatků. Proto tvrzení dlužnice, podle něhož není předlužena a je schopna plnit své splatné závazky vůči všem věřitelům (viz její přípis z 5. března 2002 učiněný v dané věci) posoudil jako účelové.
Dospívaje k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady vyžadované ustanovením §1 odst. 2 ZKV, neboť dlužnice je v úpadku, když má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky, soud prvního stupně v intencích ustanovení §12a odst. 2 ZKV návrhu věřitelky na prohlášení konkursu na majetek dlužnice vyhověl.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. května 2004, č.j. 2 Ko 243/2002-336, usnesení soudu prvního stupně změnil a návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice zamítl.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že navrhující věřitelka v řízení předloženými listinami nedoložila, že má za dlužnicí splatnou neuhrazenou pohledávku. Přitom poukázal zejména na pochybení soudu prvního stupně, který „zcela pominul“ dlužnicí vznesené námitky proti platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, ze které věřitelka existenci pohledávky za dlužnicí dovozovala. Akcentoval, že dlužnicí namítané vady smlouvy, pokud by byly shledány důvodnými, „vedou“ k posouzení smlouvy jako absolutně neplatné, přičemž v takovém případě by dlužnice prokázala, že ke dni, k němuž mělo dojít k tvrzenému uznání závazku, pohledávka neexistovala a vyvrátila by tak domněnku trvání dluhu podle ustanovení §323 obchodního zákoníku.
Jelikož důvody „vedoucí k posouzení určitého právního úkonu jako absolutně neplatného“ je soud povinen zkoumat „i sám z úřední povinnosti“, bylo - podle přesvědčení odvolacího soudu - nerozhodné, zda dlužnice ve vztahu ke smlouvě o nájmu nebytových prostor tvrdila (v jiném soudním řízení), že taková smlouva byla uzavřena.
Odvolací soud pak - na rozdíl od soudu prvního stupně - zabývaje se otázkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému.
Vycházeje z ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon“) a z obsahu smlouvy o nájmu nebytových prostor, odvolací soud uzavřel, že tato smlouva je neplatná pro nedostatečné (a neurčité) vymezení předmětu nájmu, pro neurčitost ujednání o účelu nájmu a dále z důvodu, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor nebyl dán předchozí souhlas Městského úřadu v
M. B.
Pokud jde o určení předmětu nájmu, jímž dle smlouvy o nájmu nebytových prostor byly „nebytové prostory v domě č.p. 43 v M. B.“ o pronajaté ploše 1.067,37 m², takové vymezení je podle odvolacího soudu sice dostačující z pohledu označení nemovitosti, v níž se nebytové prostory nacházejí, nicméně zde schází bližší určení patra či podlaží, označení místností atd., přičemž pouhé uvedení výměr pronajaté plochy předmět nájmu dostatečně nevymezuje. Přitom není vůbec zřejmé, zda k užívání měly být přenechány veškeré nebytové prostory, které se v nemovitosti nacházejí.
Za nedostatečné z hlediska ustanovení §3 zákona odvolací soud považoval rovněž vymezení účelu nájmu způsobem „podnikatelská činnost“. Zákon totiž spojuje vymezení účelu „pronájmu“ se stavebním určením nebytových prostor, pročež „by měl vyplývat především z kolaudačního rozhodnutí“. V projednávané věci nelze „podnikatelskou činnost“ považovat za dostatečně určité vymezení účelu nájmu a není možné vyložit „toto nejasné vymezení“ ani v souvislosti se stavebním určením nebytových prostor. Stejně tak nelze argumentovat údaji zapsanými jako předmět podnikání věřitelky v obchodním rejstříku, když v době uzavření smlouvy šlo o „obchodní a zprostředkovatelskou činnost“. Zda je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná i z důvodu, že s jejím uzavřením nevyjádřil předchozí souhlas Městský úřad v M. B., nelze - podle odvolacího soudu - vzhledem k obsahu spisu jednoznačně posoudit, a to právě pro nedostatečné vymezení účelu nájmu a nedoložení listin, z nichž by stavební určení nebytových prostor vyplývalo. Nicméně předmět podnikání navrhující věřitelky - obchodní činnost - nasvědčuje tomu, že důvodná by mohla být i výhrada dlužnice o neexistenci předchozího souhlasu obecního úřadu s uzavřením smlouvy (viz sdělení Městského úřadu v M. B. ze dne 3. listopadu 2000).
Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor bylo v řízení prokázáno, že ke dni 20. prosince 1996, kdy právní předchůdkyně dlužnice podepsala dohodu ke smlouvě o nájmu nebytových prostor, jež mimo jiné obsahuje i ujednání o hodnotě oprav (3,267.269,86 Kč), navrhující věřitelka neměla pohledávku v uvedené výši, „jež by vyplývala z této neplatné smlouvy“. Navíc odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - ujednání o hodnotě oprav obsažené v označené dohodě nevyhodnotil jako uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 obchodního zákoníku, když v něm schází uznávací prohlášení právní předchůdkyně dlužnice.
Protože závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor sám o sobě neznamená, že by věřitelka nemohla mít za dlužnicí v souvislosti s opravami předmětu nájmu (o jejichž provedení není mezi účastníky sporu) pohledávku, zabýval se odvolací soud řešením otázky, jaká práva a povinnosti v důsledku plnění z neplatné smlouvy jejím stranám (věřitelce a dlužnici) vznikla. Cituje ustanovení §451 odst. 2, §457 a §458 odst. 1 občanského zákoníku, odvolací soud uzavřel, že dlužnice (pronajímatelka) „bude mít povinnost vydat“ navrhovatelce (nájemkyni) poskytnuté peněžní plnění (nájemné) a zároveň peněžitou náhradu odpovídající nákladům na opravy provedené navrhovatelkou se souhlasem dlužnice. Navrhovatelku naopak stíhá povinnost vydat peněžitou náhradu za užívání přenechaných nebytových prostor. V situaci, kdy pro závěr, zda nároky obou účastníků jsou stejné nebo se liší (co do výše), není ve spise „dostatečný podklad“ a zejména není zřejmé, k jakému bezdůvodnému obohacení došlo na straně věřitelky, odvolací soud dovodil, že „v řízení bylo prokázáno“, že věřitelka nemá za dlužnicí pohledávku tvrzenou v návrhu na prohlášení konkursu ve výši 1,302.543,71 Kč z titulu náhrady nákladů oprav provedených na předmětu nájmu podle smlouvy o nájmu nebytových prostor. Přitom v řízení nebylo prokázáno ani to, že by věřitelka v důsledku vzájemného plnění na základě neplatné smlouvy měla za dlužnicí splatnou pohledávku z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož navrhující věřitelka nedoložila aktivní věcnou legitimaci, tj. existenci splatné pohledávky vůči dlužnici, nemohla se úspěšně domáhat ani prohlášení konkursu na majetek dlužnice.
Proto odvolací soud, aniž se zabýval otázkou, zda dlužnice je či není v úpadku a zda soud prvního stupně správně vyhodnotil osvědčení pohledávek dalších věřitelů dlužnice, usnesení soudu prvního stupně změnil a návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhující věřitelka dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká „naprosto nepřiměřenou délku odvolacího řízení“, jakož i to, že při svém rozhodování vycházel z jiného skutkového a právního stavu než soud prvního stupně, aniž přitom příslušným způsobem doplnil dokazování. Současně odvolacímu soudu vytýká, že ji - vzhledem k právnímu názoru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor - nepoučil ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, přestože byla schopna výši případného bezdůvodného obohacení dlužnice doložit. Byl-li odvolací soud přesvědčen o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, měl věc „vrátit k posouzení soudu prvního stupně“, a to za účelem provedení dokazování ke zjištění výše závazku z vypořádání bezdůvodného obohacení. Neučinil-li tak a rozhodl-li ve věci, tuto „možnost“ dovolatelce zcela odňal.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje zejména v jeho závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor. Přitom zdůrazňuje, že předmět nájmu je ve smlouvě vymezen zcela určitě, když „jsou evidentně pronajaty všechny místnosti v budově č. 43 v M. B., resp. přesněji řečeno nemovitost jako celek“. Jediným důsledkem toho, že nebytové prostory nacházející se v této budově nejsou ve smlouvě výslovně vymezeny, je pouze to, že se vztah smluvních stran neřídí ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž výhradně ustanoveními občanského zákoníku o nájemní smlouvě. Z uvedeného důvodu neobstojí ani závěr odvolacího soudu o „neurčitém vymezení účelu nájmu“, když občanský zákoník určení účelu nájmu nevyžaduje a s absencí takového údaje absolutní neplatnost právního úkonu nespojuje. Přes shora uvedené výhrady dovolatelka současně vyjadřuje přesvědčení, že účel nájmu je vymezen dostatečně určitě, a to zejména ve vztahu k stavebnímu určení pronajatých prostor. Je-li totiž předmět nájmu stavebně určen jako „kanceláře“ a předmět podnikání věřitelky je zveřejněn v obchodním rejstříku, nemohou vzniknout pochybnosti o tom, co bylo myšleno spojením „podnikatelská činnost“.
Naplněn není - podle přesvědčení dovolatelky - ani další důvod neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor spočívající v absenci předchozího souhlasu obecního úřadu. Vyžádal-li by si soud od věřitelky prokázání předchozího souhlasu obecního úřadu s uzavřením nájemní smlouvy, tato by mu sdělila, že „v předmětu nájmu se nacházela administrace a správa věřitele jako právnické osoby“. Byť je stavební určení „těchto prostor“ jednoznačně definováno jako kanceláře (tuto skutečnost může věřitelka doložit dodatečným stavebním povolením vydaným Městským úřadem v M. B. dne 21. srpna 1998, č.j. Výst-2622/98–ODSN/No), věřitelka před uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor požádala Městský úřad v M. B. o vyjádření, zda je souhlas k uzavření nájemní smlouvy nutný, přičemž jí bylo sděleno že „tyto prostory“ neslouží k provozování obchodu a služeb.
Konečně dovolatelka polemizuje i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ujednání o hodnotě oprav nelze považovat za uznání závazku podle ustanovení §323 obchodního zákoníku. Přitom poukazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, jakož i na skutečnost, že uznání závazku je v daném případě naprosto evidentní a určité.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k době vydání napadeného usnesení je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákona č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., a nálezů Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., č. 101/2003 Sb., č. 210/2003 Sb. a zákona č. 257/2004 Sb.
Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (§1 odst. 2 ZKV).
Podle ustanovení §4 ZKV návrh na prohlášení konkursu je oprávněn podat dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů (odstavec 1). Jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává (odstavec 2).
Ustanovení §12a odst. 2 ZKV dále určuje, že bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že je dlužník v úpadku (§1), a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§1a, 12a odst. 3 a §67c odst. 1), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu; proti usnesení o prohlášení konkursu se může odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§4 odst. 4).
Účinky prohlášení konkursu nastanou vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil. Tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem (§13 odst. 6 ZKV).
Nejvyšší soud již v bodu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto. Povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje. V usnesení ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43 a v usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 326/2002, uveřejněném v témže časopise č. 11, ročník 2004, pod číslem 218, Nejvyšší soud dále uzavřel, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele v právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníkovi. Zjistí-li konkursní soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele konkursu) je zapotřebí provést dokazování (dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoli) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil.
Soudní praxe je dále jednotná v závěru, že při meritorním projednání odvolání dlužníka (coby jediné osoby k tomuto procesnímu úkonu oprávněné) proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek, jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně. Jen prostřednictvím těchto skutečností odvolací soud prověřuje závěr o tom, zda byl osvědčen úpadek dlužníka a zda byly splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (včetně aktivní legitimace navrhujícího věřitele spočívající - v intencích §4 odst. 2 ZKV - v doložení jeho splatné pohledávky proti dlužníku) pro prohlášení konkursu. Ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. (v dané věci uplatnitelné prostřednictvím §66a odst. 1 ZKV, §167 odst. 2 a §211 o. s. ř.) tím ani pro odvolací řízení není dotčeno (shodně srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 53/2005 a 62/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, věřitelka dokládala svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice existencí pohledávky vůči dlužnici, jež - dle jejího tvrzení - vznikla na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. dubna 1996, s tím, že šlo o pohledávku z titulu úhrady nákladů vynaložených věřitelkou (nájemkyní) na opravy předmětu nájmu, s jejichž úhradou dlužnice (pronajímatelka) vyslovila souhlas (viz ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku).
Jelikož existence a výše tvrzené pohledávky byla mezi účastníky (věřitelkou a dlužnicí) sporná, když dlužnice svou procesní obranu založila - mimo jiné - na argumentaci, podle níž je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná (viz stanovisko dlužnice prezentované v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v řízením odvolacím a dovolacím), bylo - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - pro rozhodnutí ve věci podstatné řešení otázky, zda smlouva o nájmu nebytových prostor (jako právní titul, z něhož navrhovatelka dovozuje existenci své pohledávky vůči dlužnici) je platná.
Podle ustanovení §3 zákona pronajímatel může nebytový prostor přenechat k užívání jinému (dále jen „nájemce“) smlouvou o nájmu (dále jen „smlouva“) [odstavec 1]. Nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen (odstavec 2). Smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. U nebytových prostor v objektech, se kterými hospodaří bytová organizace založená národním výborem, je možné smlouvu na dobu určitou uzavřít nejdéle na dva roky, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (odstavec 3). Pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná (odstavec 4).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná (§3 odst. 3 a 4 zákona) pro neurčitě sjednaný účel nájmu, sdílí i Nejvyšší soud.
Účel nájmu je ve smlouvě o nájmu nebytových prostor vymezen způsobem „podnikatelská činnost“, aniž by smlouva obsahovala (v jakékoli její části) doplnění, upřesnění či jiný údaj, jímž by byl tento účel nájmu blíže konkretizován. Protože - jak vyplývá z obsahu spisu - měla nájemkyně (navrhovatelka) k datu uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor v předmětu podnikání obchodní živnost - koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, kromě činností uvedených v §3 a přílohách 1-3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a zprostředkovatelskou činnost, nelze dospět k jednoznačnému závěru, za účelem provozování které z těchto činností byl nájem nebytových prostor sjednán. Takový závěr pak nelze učinit ani s přihlédnutím k ustanovení §33 písm. a) a §34 odst. 1 písm. b) živnostenského zákona, když zprostředkovatelskou činnost jako v obchodním rejstříku zapsaný předmět podnikání nelze ztotožnit se zprostředkováním koupě a prodeje zboží v jednotlivých případech.
Neurčitost sjednaného účelu nájmu potom neumožňuje posoudit ani otázku platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor co do souladu mezi stavebním určením nebytových prostor [srov. ustanovení §85 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a vyhlášku č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu] a sjednaným účelem nájmu. Přitom rozpor mezi stavebnětechnickým určením nebytových prostor a účelem nájmu zakládá neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor podle ustanovení §39 občanského zákoníku, a to pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zákona.
Nejvyšší soud současně neshledává důvodnými výhrady dovolatelky, podle nichž je smlouva o nájmu nebytových prostor z 1. dubna 1996 smlouvou o nájmu nemovitosti ve smyslu ustanovení §663 občanského zákoníku, když - posuzováno podle obsahu této smlouvy - o tom, že předmětem nájmu měly být nebytové prostory (a nikoli nemovitost jako celek) nemůže být pochyb.
Je-li smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná, nemohl věřitelce vzniknout nárok na úhradu nákladů vynaložených se souhlasem dlužnice na „opravy“ předmětu nájmu ve smyslu ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku, když základním předpokladem pro vznik takového nároku je existence platné smlouvy o nájmu nebytových prostor (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod číslem 83).
Vycházeje z toho, že esenciální pro smlouvu o nájmu nebytových prostor je závazek jednoho subjektu (pronajímatele) přenechat určitý nebytový prostor druhému (nájemci), a závazek druhého poskytnout prvnímu za to úplatu (nájemné), potom i v případě, že smluvní strany podle takové smlouvy vzájemně plnily, ačkoli smlouva byla posléze posouzena jakožto právní úkon absolutně neplatný, je v intencích ustanovení §457 občanského zákoníku, podle něhož je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, nájemce povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním nebytových prostor, a pronajímatel prospěch nabytý zaplacením nájemného, případně - podle obsahu smlouvy - i prospěch další (viz důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto vzájemné povinnosti jsou povinnostmi vzájemně podmíněnými (jde o synallagmatické závazky). Výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné smlouvy je pak nutno určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vyjma závazků výše uvedených, mohl věřitelce vzniknout i nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že vynaložila náklady na „opravy“ předmětu nájmu. Výši takto případně vzniklého bezdůvodného obohacení dlužnice ovšem nelze ztotožnit s výší vynaložených nákladů, nýbrž tuto je nutné určit jako rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před a po provedení „oprav“ (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. března 1975, Cpj 34/74, uveřejněné pod číslem 26/75 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003).
Proto je pro posouzení, zda se věřitelce podařilo osvědčit (co do základu a výše) existenci splatné pohledávky vůči dlužnici, nevýznamné, zda dlužnice nárok na zaplacení vynaložených nákladů uznala či nikoli, když - vzhledem k neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor - takový nárok navrhovatelce nevznikl.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Procesní pochybení odvolacího soudu dovolatelka v prvé řadě spatřuje „v naprosto nepřiměřené délce odvolacího řízení“. Doba projednání účastníkem podaného odvolání a rozhodnutí o něm ale - a to ani tehdy, byly-li by pro tento případ doloženy neodůvodněné průtahy odvolacího soudu - nemá žádnou vazbu na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nezakládá ani existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ani existenci zmatečnostní vady (§229 o. s. ř.).
Za oprávněnou Nejvyšší soud nepovažuje ani výtku, že soudy obou stupňů nedostály poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. Neosvědčila-li totiž navrhující věřitelka existenci své, v návrhu na prohlášení konkursu tvrzené, splatné pohledávky vůči dlužnici, bylo by takové poučení bez právního významu již proto, že ani případné „doplnění tvrzení a důkazů“ by - vzhledem ke shora uvedeným závěrům o „dokazování“ v této fázi konkursního řízení - nemohlo mít vliv na posouzení důvodnosti návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice.
Po právu konečně není ani námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud „při svém rozhodování vycházel z jiného skutkového a právního stavu, než soud prvního stupně, aniž příslušným způsobem doplnil dokazování“.
Soudy obou stupňů posuzovaly otázku aktivní věcné legitimace navrhující věřitelky, tj., zda tato osvědčila, že má vůči dlužnici konkrétní splatnou pohledávku, z hlediska platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. dubna 1996. To, že odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná, neznamená, že by „vycházel z jiného skutkového a právního stavu“, nýbrž pouze to, že smlouvu, z níž navrhovatelka dovozovala existenci a výši tvrzené pohledávky, posoudil co do její platnosti odchylně. Za stavu, kdy dlužnice v rámci své procesní obrany v řízení před soudy obou stupňů namítala (z týchž důvodů) absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, a kdy soudy obou stupňů tuto otázku řešily, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat - ve vztahu k navrhovatelce - ani za „překvapivé“, nehledě ke skutečnosti, že navrhovatelka v průběhu celého řízení před soudy nižších stupňů snášela argumenty na podporu svého právního názoru o platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo (k závěru o existenci splatné pohledávky navrhující věřitelky - jejího základu a výše - je nezbytné provést dokazování, když navrhovatelkou předložené listiny takovou pohledávku neosvědčují), přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání navrhovatelky podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo zamítnuto a dlužnici podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu