ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1361.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1361/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. P. K., proti žalovaným 1) JUDr. P. N., jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. I. A., k. s. v likvidaci, a 2) M. spol. s r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 176/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č.j. 13 Cmo 103/2004-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. října 2003, č.j. 28 Cm 176/2002-27, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadkyní pohledávku ve výši 353.361,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), a na ustanovení §3 odst. 1 a §107 občanského zákoníku - přitakal závěru soudu prvního stupně, že pohledávka žalobce přihlášená 12. srpna 2002 do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně je promlčena. Zdůraznil, že žalobce poskytl na účet úpadkyně částku 150.000,- Kč dne 23. října 1991, a objektivní desetiletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 občanského zákoníku (pokud by šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení) uplynula 23. října 2001.
Argumentaci žalobce vycházející z ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku, podle níž po dobu, kdy byl zapsán v obchodním (podnikovém) rejstříku jako komanditista úpadkyně, nemohla běžet promlčecí doba ohledně nároku na vrácení peněžitého plnění poskytnutého z titulu jeho vkladu, považoval odvolací soud za nepřípadnou. Co do počátku běhu objektivní promlčecí doby přitom poukázal na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. III. ÚS 158/99, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 18/2000 (dále jen „nález“), v němž Ústavní soud uzavřel, že v případě plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu (s účinky ex tunc) běží objektivní lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení okamžikem jeho poskytnutí.
Výhradu žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud neshledal důvodnou již proto, že námitka promlčení je procesní obranou a žalobcem „uplatněná obrana proti ní je pojmově vyloučena“, jelikož samotná úprava dvou různých objektivních promlčecích dob obsažená v ustanovení §107 odst. 2 občanského zákoníku již zohledňuje okolnosti vzniku bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „ohledně plnění poskytnutého bez právního důvodu úpadkyni nemohla běžet promlčecí lhůta po dobu, kdy byl zapsán jako její komanditista v obchodním rejstříku“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal „v potaz“ jeho výhradu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř. ) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu promlčí nejpozději za tři roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 občanského zákoníku), je zcela v souladu s konstantní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, jakož i již výše zmíněný nález, ve kterém Ústavní soud nepřiznal - co do běhu promlčecí doby - zápisu komanditisty do obchodního rejstříku právní význam) a rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Na správnost závěru o promlčení pohledávky žalobce by přitom nemělo vliv ani případné posouzení důvodnosti námitky promlčení podle ustanovení §387 a násl. obchodního zákoníku.
Pokud jde o výhradu dovolatele, že se odvolací soud nezabýval tvrzeným rozporem uplatnění námitky promlčení žalovanými s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku), tato není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že nemá judikatorní přesah, jelikož posouzení, zda žalobcem tvrzený rozpor s dobrými mravy je dán či nikoli, má význam právě a jen pro projednávanou věc.
Ačkoli s právním názorem odvolacího soudu, že je vyloučeno vznést námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, nelze souhlasit (závěr, že ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, ostatně formuloval Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 7/1997), nečiní uvedený závěr rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, od kterých nemá důvod se odchýlit ani v této věci, podle nichž dobrým mravům neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, šlo by sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva na úkor druhého účastníka a tedy o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný záznam do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Protože žalobce - jak je patrné z obsahu spisu - netvrdí žádný právně relevantní důvod, který by mohl být z hlediska shora uvedené argumentace významný pro posouzení, zda uplatnění námitky promlčení žalovanými je rozporné s dobrými mravy, nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu - byť s jeho obecným závěrem nesouhlasí – ani v tomto směru za zásadně právně významné.
Dovolání žalobce tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu