ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.137.2005.1
sp. zn. 29 Odo 137/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. T. Z., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Ch., a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro P., o zaplacení částky 19.095,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 164/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2004, č.j. 13 Cmo 405/2004-16, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2004, č.j. 13 Cmo 405/2004-16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2004, č.j. 2 Cm 164/2003-9, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2004, č.j. 2 Cm 164/2003-9, odkazuje na ustanovení §7 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), řízení ve věci zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro P. (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Přitom zdůraznil, že v projednávané věci jde o spor o vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za měsíc leden 2003, o němž nerozhodují soudy, nýbrž - v souladu s ustanovením §1 odst. 3 a §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“) - správce daně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 15. října 2004, č.j. 13 Cmo 405/2004-16, výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejde o spor vyvolaný konkursem, pročež vzhledem k absenci jiné právní úpravy je nutné při řešení otázky pravomoci soudu vycházet z ustanovení §7 o. s. ř. S poukazem na ustanovení §1 odst. 3 zákona o správě daní a na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal odvolací soud právní názor soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že předmětem řízení je požadavek na vydání vykázaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty do podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání a nikoli žádost o vrácení nadměrného odpočtu DPH podle zákona o správě daní, a poukazujíc přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č.j. Ncp 102/2004-14.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci, tj. prověřil, zda obstojí závěr odvolacího soudu, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána pravomoc soudu, nýbrž správce daně.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudu ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).
Podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se domáhá po žalované, aby do konkursní podstaty úpadkyně Ch., a. s. vydala částku 19.095,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc leden 2003, přičemž jí „z tohoto daňového přiznání“ vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná, která je povinna vykázaný nadměrný odpočet DPH vrátit „ze zákona“ a bez žádosti, tak ani přes výzvu neučinila.
Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá „vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání“ a nežádá „o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní“, je tak bez právního významu, když jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda je ve věci dána pravomoc soudu, irelevantní. Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu DPH se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně správně uvedl i odvolací soud) již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom dospěl k závěru, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech v plném rozsahu odkazuje, že nejde o spor vyvolaný konkursem, a že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona o správě daní správci daně. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak je co do uplatněného dovolacího důvodu správné.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Výše uvedenými vadami jsou postižena i rozhodnutí soudů obou stupňů v této věci.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci vydal vyšší soudní úředník Městského soudu v Praze Milan Balzer (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2004, č.j. 2 Cm 164/2003-9).
Rozsah činnosti vyšších soudních úředníků v občanském soudním řízení byl v době vydání usnesení soudu prvního stupně upraven ustanoveními §9, §10, §12 a §13 zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění zákonů č. 152/1995 Sb., č. 62/1999 Sb. a č. 192/2003 Sb. (dále jen „zákon“).
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona vyšší soudní úředník může provádět úkony soudu prvního stupně v občanském soudním řízení v těchto věcech:
a) řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu, a v těchto případech i rozhodování o opožděně podaných odporech a o zrušení platebního rozkazu, který nelze doručit,
b) řízení o dědictví, v němž není třeba nařídit jednání u soudu a v němž nejde
1. o postup podle §175k odst. 1 a 2 o. s. ř.,
2. o odnětí věci podle §175zb o. s. ř.,
3. o vrácení věci podle §175zd o. s. ř.,
4. o dědictví, v němž se tvrdí, že obecná cena je vyšší než 10 milionů Kč,
5. o dědictví, které se nachází v cizině, nebo
6. o dědictví po zůstaviteli, který byl cizím státním příslušníkem nebo který zemřel v cizině,
c) řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a v opatrovnických věcech osob zbavených způsobilosti k právním úkonům nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům a osob nepřítomných nebo neznámých, v nichž není třeba nařídit jednání,
d) řízení o úschovách,
e) řízení o umoření listin,
f) řízení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo prodejem movitých věcí, v němž není třeba nařídit jednání,
g) řízení ve věcech obchodního rejstříku,
h) smírčí řízení,
i) řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů.
Podle odstavce druhého tohoto ustanovení nestanoví-li zvláštní zákon jinak, může vyšší soudní úředník provádět v občanském soudním řízení tyto úkony soudu:
a) sepisování podání soudu včetně návrhů,
b) vyřizování dožádání s výjimkou dožádání ve styku s cizinou,
c) odstraňování vad podání,
d) rozhodování o vrácení složených záloh,
e) rozhodování ve věcech soudních poplatků, včetně rozhodování o zastavení řízení z důvodu nezaplacení poplatku a zrušení uvedeného rozhodnutí s výjimkou případů, kdy uložení povinnosti zaplatit poplatek souvisí s rozhodnutím ve věci samé.
Podle ustanovení §10 zákona, nestanoví-li zákon jinak, může podle povahy věci předseda senátu v občanském soudním řízení pověřit vyššího soudního úředníka provedením těchto úkonů soudu:
a) zajištěním důkazu před zahájením řízení,
b) přípravou jednání podle §114 odst. 2 písm. a) a c) o. s. ř.,
c) úkony soudu prvního stupně před předložením odvolání,
d) úkony soudu prvního stupně před předložením dovolání,
e) rozhodováním o pořádkové pokutě,
f) rozhodováním o svědečném, znalečném a tlumočném,
g) rozhodováním ve věcech soudních poplatků, včetně rozhodování o zastavení řízení z důvodu nezaplacení poplatku a zrušení uvedeného rozhodnutí v případech, kdy uložení povinnosti zaplatit poplatek souvisí s rozhodnutím ve věci samé,
h) úkony v řízení o dědictví, které není uvedeno v §9 odst. 1 písm. b), s výjimkou jednání u soudu a rozhodování ve věci samé,
i) úkony ve věcech péče soudu o nezletilé a v opatrovnických věcech osob zbavených způsobilosti k právním úkonům nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům a osob nepřítomných nebo neznámých, v nichž je třeba nařídit jednání, s výjimkou jednání a rozhodování ve věci samé,
j) úkony v řízení o výkonu rozhodnutí, v nichž je třeba nařídit jednání, s výjimkou jednání a rozhodování ve věci samé,
k) úkony v řízení konkursním a vyrovnávacím s výjimkou jednání a s výjimkou usnesení o prohlášení konkurzu.
Předseda senátu může pověřit vyššího soudního úředníka samostatným provedením úkonů v jiné činnosti soudu uvedené v §352 o. s. ř. (§12 zákona).
Vyšší soudní úředník je oprávněn vydávat v souvislosti s občanským soudním řízením a s trestním řízením úřední potvrzení o skutečnostech známých ze spisu, vyhotovovat statistické listy a provádět další práce v oboru statistiky. Je též oprávněn vydávat úřední opisy, výpisy nebo potvrzení z obchodního rejstříku (§13 zákona).
Jestliže ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že usnesení o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, vydá soud, přičemž z citovaných ustanovení §9, §10, §12 a §13 zákona nevyplývá, že by takové rozhodnutí byl oprávněn učinit vyšší soudní úředník, je nepochybné, že soud prvního stupně nebyl správně obsazen. Jestliže odvolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřihlédl, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu