ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.17.2003.1
sp. zn. 29 Odo 17/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Z. K., proti žalované JUDr. L. B., o zaplacení částky 977.707,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 402/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2002, č. j. 20 Co 97/2000-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2002, č. j. 20 Co 97/2000-112, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 14. prosince 1999, č. j. 41 C 402/93-91, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž Městský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 977.707,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud uzavřel, že správkyně konkursní podstaty úpadce K. B., státního podniku - v likvidaci, (dále též jen „státní podnik“) se stala účastnicí řízení (místo úpadce) tím, že poté, co byl v průběhu řízení prohlášen konkurs na majetek státního podniku (usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 13. července 1995, sp. zn. 27 K 330/94), podala (tak jak jí to uložil konkursní soud) dne 16. května 1996 návrh na pokračování v řízení. Z přechodných ustanovení obsažených v článku V. zákona č. 94/1996 Sb. (kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání /živnostenský zákon/, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) podle odvolacího soudu plyne, že účinky návrhu na pokračování v řízení zůstaly zachovány. V této fázi řízení - pokračoval odvolací soud - však bylo zásadní povinností žalobkyně (jejíž pohledávka byla v přezkumném řízení správkyní konkursní podstaty v plném rozsahu popřena a které konkursní soud stanovil třicetidenní lhůtu k podání určovací žaloby), aby žalobu na plnění změnila na žalobu určovací, jak vyplývá z ustanovení §23 a §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Sporné pohledávky jsou v konkursu nežádoucím jevem, neboť zpravidla mají za následek prodloužení řízení. Proto právní předpisy upravují mechanismus, který má za cíl pro účely konkursu postavit najisto, zda spornou pohledávku lze brát v úvahu při rozvrhu. Platná právní úprava tedy vychází ze zásady, že sporné pohledávky se řeší žalobou o pravost, výši nebo pořadí pohledávky. Taková žaloba je pojmově žalobou určovací, u níž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem. Žalobkyně však určovací žalobu nepodala (nenavrhla změnu žaloby na plnění na žalobu o určení). Z těchto - ryze formálních - důvodů je proto nutné změnit rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítnout. Žaloba na plnění v daných souvislostech neobstojí také proto, že při případném výkonu rozhodnutí by žalovaná správkyně konkursní podstaty byla nucena zaplatit žalovanou částku z vlastních prostředků. I kdyby výkon rozhodnutí byl veden proti podstatě, nebyla by žalovaná oprávněna mimo rozvrh komukoli vyplácet z titulu uspokojení závazků úpadce jakékoli částky. Mohlo by tak - uzavírá odvolací soud - paradoxně dojít k situaci, že po vyplacení částky přiznané rozsudkem žalobkyni by ani zčásti nemusely být uspokojeny pohledávky přihlášených věřitelů.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že své úvahy o potřebě změny žaloby založil na novelizovaném znění ustanovení §23 a §24 ZKV, ačkoli tato ustanovení není možné ve věci použít v plném rozsahu. Postup podle §24 odst. 4 ZKV by podle dovolatelky byl namístě, jen kdyby řízení bylo přerušeno v době účinnosti tohoto ustanovení. Tím, že správkyně konkursní podstaty podala 17. května 1996 návrh na pokračování v řízení, odpadla podle žalobkyně nutnost podání nové žaloby o určení a bylo možné pokračovat v zahájeném řízení o žalobě na plnění, když tehdy platné znění zákona o konkursu a vyrovnání neobsahovalo ustanovení obdobné §24 odst. 4 ZKV. Kdyby se dovolatelka ztotožnila s názorem odvolacího soudu, musela by připustit, že její povinností bylo podat ve třicetidenní lhůtě počítané do 10. dubna 1996 buď žalobu o určení, že její pohledávka je po právu, nebo by musela v téže lhůtě podat u soudu prvního stupně návrh na změnu žaloby na plnění na žalobu o určení, že její pohledávka je po právu. Podle přesvědčení žalobkyně takový výklad zákona o konkursu a vyrovnání je v rozporu s právní úpravou, která se k danému případu váže, jelikož ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka hovořilo pouze o zahájení „nových řízení“. Chybělo zde jakékoli ustanovení, které by se týkalo pokračování v již zahájených řízeních. To podle dovolatelky prokazuje, že nebylo její povinností navrhnout změnu žaloby, na čemž nemohou ničeho změnit ani další změny zákona o konkursu a vyrovnání. Dovolatelka rovněž kritizuje úvahu odvolacího soudu, že v důsledku žaloby na plnění by se správkyně konkursní podstaty stala osobou povinnou ve vykonávacím řízení, uvádějíc, že ustanovení, jež by umožňovalo vést výkon rozhodnutí proti správci konkursní podstaty neexistuje. Dále dovolatelka dodává, že podle jejího přesvědčení v průběhu přezkumného jednání konaného 10. dubna 1996 vůbec nedošlo k popření její pohledávky. Z výše uvedeného dovolatelka dovozuje, že odvolací soud v jejím případě postupoval též v rozporu s ústavně zaručenými právy, když tím, že chybně vyložil právní předpis, porušil její právo na soudní ochranu a nadto neposkytl ochranu jejímu vlastnickému právu. Rovněž upozorňuje, že celá situace nastala v důsledku toho, že řízení protiústavně probíhalo osm let, v jejichž průběhu se několikráte měnila úprava zákona o konkursu a vyrovnání. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 pro dobu před uvedeným datem odpovídá dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - tím, zda je dán dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, tj. správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Usnesením ze dne 13. července 1995, sp. zn. 27 K 330/94, Krajský obchodní soud v Brně prohlásil konkurs na majetek státního podniku.
2) Žalobkyně pohledávku, jejíhož zaplacení se v tomto řízení po státním podniku domáhala žalobou podanou 22. prosince 1993 (srov. č. l. 1), přihlásila včas (19. září 1995) do konkursu vedeného na majetek státního podniku.
3) Při přezkumném jednání konaném 10. dubna 1996 správkyně konkursní podstaty pohledávku žalobkyně v plném rozsahu popřela.
4) Konkursní soud uložil žalobkyni, aby ve lhůtě třiceti dnů (počítané od 10. dubna 1996) podala žalobu o určení své pohledávky proti správkyni konkursní podstaty státního podniku.
5) Správkyně konkursní podstaty státního podniku podáním datovaným 16. května 1996, došlým soudu prvního stupně 17. května 1996 (č. l. 25), navrhla soudu, aby v této věci pokračoval v řízení.
Z obsahu spisu se dále podává, že žalobkyně se v řízení domáhala původně zaplacení částky 2.500.000,- Kč s příslušenstvím a po částečném zpětvzetí žaloby, k němuž došlo 10. září 1996, zaplacení částky 977.707,28 Kč s příslušenstvím.
Se zřetelem k době prohlášení konkursu na majetek státního podniku (13. července 1995), době konání přezkumného jednání (10. dubna 1996) a době podání návrhu na pokračování v řízení (17. května 1996) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb. a č. 84/1995 Sb.
Ustanovení §14 odst. 1 ZKV v rozhodné době určovalo, že prohlášení konkursu má (mimo jiné) tyto účinky:
a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu;
....
c/ řízení týkající se nároků na oddělené uspokojení (§28 ZKV) nebo na vyloučení věci z podstaty lze zahájit a v něm pokračovat jen proti správci;
d/ jiná řízení než uvedená pod písmenem c/ se přerušují. V těchto řízeních se však pokračuje na návrh správce, úpadcova odpůrce nebo nerozlučného účastníka řízení. Úpadce může tento návrh podat jen neučiní-li tak správce ve lhůtě určené soudem;
e/ pro pohledávku proti úpadci nelze nařídit výkon rozhodnutí postihující majetek náležející do podstaty ani nabýt na něm právo na oddělené uspokojení (§28 ZKV).
V době od prohlášení konkursu na majetek státního podniku do vydání napadeného rozhodnutí doznal zákon o konkursu a vyrovnání řady dalších změn, a to prostřednictvím zákonů č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb., a č. 120/2001 Sb. Všechny tyto změny však vycházely ze zásady, že právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány. Jinak řečeno, pro závěr, zda řízení o nároku žalobkyně mohlo probíhat i po prohlášení konkursu na majetek státního podniku, je určující, zda k tomu oprávněná osoba v době od 13. července 1995 do 31. května 1996 podala návrh na pokračování v řízení (srov. výše cit. §14 odst. 1 písm. d/ větu druhou ZKV). V době od 1. června 1996 byl již takový postup vyloučen se zřetelem k legislativním změnám vtěleným do zákona o konkursu a vyrovnání zákonem č. 94/1996 Sb. (srov. k tomu §14 odst. 1 písm. c/ ZKV ve znění účinném k 1. červnu 1996).
V daném případě správkyně konkursní podstaty státního podniku jako osoba k tomu oprávněná podle §14 odst. 1 písm. d/ věty druhé ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) vskutku návrh na pokračování v řízení v rozhodné době podala. Tímto okamžikem se současně stala účastnicí řízení (žalovanou) namísto úpadce (státního podniku). Zákon o konkursu a vyrovnání pak v rozhodné době žádné další podmínky pro projednání a rozhodnutí věci v souladu se žalobním žádáním nekladl. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně byla povinna změnit žalobu tak, aby šlo o žalobu o určení toho, co bylo správkyní konkursní podstaty popřeno při přezkumném jednání, nemá v textu zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění oporu.
Podkladem pro jiný úsudek nemůže být ani text ustanovení §23 a §24 ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996).
Tak podle ustanovení §23 ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) platí, že pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam (odstavec 1). Konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu, rozhodne o pravosti pohledávky příslušný správní orgán (odstavec 2). K popření pohledávky stanoví soud přiměřenou lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty podle §24 odst. 1 nelze k takovým pohledávkám přihlížet, a že při zmeškání lhůty podle §24 odst. 2 se takové pohledávky budou napříště pokládat za nesporné (odstavec 4). Konkursní věřitelé pohledávek sporných co do pravosti, výše či pořadí, kteří nebyli při přezkumném jednání přítomni, vyrozumí soud o tom, kdo popřel pohledávku a z jakého důvodu (odstavec 5).
Ustanovení §24 ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) pak určuje, že správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do třiceti dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel (odstavec 1). Popře-li správce nárok už vykonatelný, vyzve ho soud, aby své popření uplatnil do třiceti dnů u soudu, který prohlásil konkurs, popřípadě u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se nárok bude považovat za zjištěný (odstavec 2).
Dovolatelka má rovněž pravdu, kritizuje-li úvahu odvolacího soudu, že při případném výkonu rozhodnutí by žalovaná správkyně konkursní podstaty byla nucena zaplatit žalovanou částku z vlastních prostředků, s tím, že kdyby výkon rozhodnutí byl veden proti podstatě, nebyla by žalovaná oprávněna mimo rozvrh komukoli vyplácet z titulu uspokojení závazků úpadce jakékoli částky.
Platilo a platí totiž, že na základě exekučního titulu vydaného proti správci konkursní podstaty ve sporech, v nichž vystupuje (ať již jako žalobce nebo jako žalovaný) při výkonu své funkce („jako správce konkursní podstaty úpadce XY“) nelze (nejde-li o pořádkové opatření – pořádkovou pokutu) vést výkon rozhodnutí postihující majetek správce konkursní podstaty. Z takového exekučního titulu lze postihnout jen majetek úpadce (srov. k tomu např. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Možnost vynutit splnění exekučního titulu postižením majetku konkursní podstaty však oprávněný z takového exekučního titulu po dobu trvání účinků konkursu nemá. Zapovídá mu ji totiž ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ ZKV. Ačkoliv dikce §14 odst. 1 písm. e/ ZKV v dnešním znění se od dikce výše cit. §14 odst. 1 písm. e/ ZKV ve znění účinném do 31. května 1996 liší, výklad podávaný Nejvyšším soudem je jednotný v tom, že i podle posledně označeného ustanovení nebylo možné od prohlášení konkursu na majetek dlužníka provést (dokončit) výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do konkursní podstaty (srov. k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo. 4, ročník 2002, pod číslem 70).
Odvolací soud tedy pochybil, jestliže žalobu zamítl jen proto, že žalobkyně nezměnila žalobu do podoby žaloby o určení toho, co bylo při přezkumném jednání popřeno a jeho právní posouzení věci tudíž správné není.
Dlužno však dodat, že neobstojí ani názor dovolatelky, podle kterého její úspěch ve věci povede ke zjištění pohledávky, kterou přihlásila do konkursu vedeného na majetek státního podniku. Ustanovení §23 a §24 ZKV v rozhodném znění totiž neumožňují jiné řešení sporu o pravost, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, než prostřednictvím samostatné (nové) žaloby podané přihlašovatelem pohledávky (závěr, podle kterého přes odlišnou dikci §24 ZKV správce konkursní podstaty rovněž popírá pravost, výši a pořadí pohledávky, formuloval Nejvyšší soud např. v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dobová právní teorie spojitost mezi výsledkem přezkumného jednání o pohledávce, o jejíž úhradu vede přihlašovatel pohledávky (konkursní věřitel) jako žalobce v době prohlášení konkursu spor s dlužníkem (jako se žalovaným), naznačovala nebo ji dokonce měla (bez bližší argumentace) za samozřejmou (srov. např. Steiner, V. in: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Linde Praha a. s., Praha 1995, str. 141, nebo Zoulík, F. in: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1994, str. 86); podle přesvědčení Nejvyššího soudu však tuto vazbu ve vlastním textu zákona nalézt nelze. Je zde ostatně i řada věcných argumentů, pro které se závěr, že podání žaloby podle §23 ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) lze nahradit podáním návrhu na pokračování v řízení podle §14 odst. 1 písm. d/ věty druhé ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996), nemůže prosadit.
Především nelze přehlédnout, že takový postup selhává, jestliže nevykonatelnou pohledávku popře co do pravosti nebo výše jiný konkursní věřitel. Ten totiž účastníkem přerušeného řízení není a nestane se jím ani tím, že oprávněná osoba podá návrh na pokračování v řízení.
Nadto platí, že pokračováním v řízení se žádným způsobem neřeší spor o pořadí pohledávky. Pořadí pohledávek určuje zákon o konkursu a vyrovnání právě a jen pro konkursní účely a z rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku se odpověď na otázku, jaké pořadí má správně mít pohledávka přihlášená v konkursu, nepodává. Pořadí pohledávky pro konkursní účely ostatně neplyne ani z vykonatelného titulu; proto také Nejvyšší soud ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXI., v odstavci 14, str. 203 (379), uzavřel, že bylo-li popřeno pořadí pohledávky, podává žalobu vždy (tedy i tehdy, jde-li o přihlášenou vykonatelnou pohledávku) přihlašovatel.
Konečně nelze pominout, že i podle Ústavního soudu by výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. května 1996, který ze soudního řízení, v němž lze na návrh oprávněné osoby pokračovat, činí spor o určení pravosti výše nebo pořadí popřené pohledávky, odporoval ústavnímu pořádku České republiky.
Nálezem svého pléna ze dne 11. března 2003, publikovaným pod číslem 101/2003 Sb., totiž Ústavní soud zrušil ustanovení §24 odst. 4 ZKV, vtělené do zákona o konkursu a vyrovnání zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle tohoto ustanovení platilo, že bylo-li před prohlášením konkursu o popřené pohledávce zahájeno řízení a toto řízení bylo přerušeno (§14 odst. 1 písm. c/ ZKV), provede se určení popřené pohledávky v již zahájeném řízení; nové řízení o popřené pohledávce se nezahajuje (§14 odst. 1 písm. d/ ZKV). Návrh na pokračování přerušeného řízení je třeba podat ve lhůtách určených zákonem (§23 odst. 4 a 5 a §24 odst. 1 a 2 ZKV), účastníky řízení se stávají ti, které zákon za účastníky označuje (§23 odst. 2 a 3 a §24 odst. 1 a 2 ZKV).
Jinak řečeno, postup, který dovolatelka dovozuje výkladem pro text zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. května 1996, zavádělo ustanovení §24 odst. 4 ZKV výslovně. Jako důvod zrušení ustanovení §24 odst. 4 ZKV pak Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „nelze připustit, aby zákon činil neodůvodněný rozdíl ve vymezení věcné příslušnosti pro případy, jež jsou svým předmětem shodné. Koncepce právní úpravy §24 odst. 4 ZKV vytváří dualitu věcné příslušnosti ve sporech o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek popřených v rámci konkursního řízení. Přitom jde co do předmětu řízení o shodné spory. Aplikace ustanovení §24 odst. 4 ZKV tak způsobuje rozdíl ve věcné a případně funkční příslušnosti, kdy v jednom případě rozhoduje krajský soud v incidenčním řízení jako soud konkursní, v jiném případě pak soud okresní“.
Zbývá dodat, že neexistenci vazby mezi ustanovením §14 odst. 1 písm. d/ ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) na straně jedné a ustanoveními §23 a §24 ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) na straně druhé dokládá i to, že návrh na pokračování v řízení podle prvního z těchto ustanovení bylo možné účinně podat (pokračování v řízení prosadit), i když pohledávka, která byla předmětem sporu, byla v konkursu zjištěna.
Závěr, že rozhodnutí v této věci není rozhodnutím sporu o pravost, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, by ostatně bylo nutné učinit, i kdyby se měl uplatnit názor zmíněný ve výše označeném díle V. S. Tam se totiž (na straně 141) sice uvádí, že „byl-li spor o pohledávku přihlášenou do konkursu zahájen již před jeho prohlášením a prohlášením konkursu byl přerušen, může v něm pokračovat správce, úpadcův odpůrce nebo nerozlučný společník řízení“, současně je ovšem konstatováno, že „nebude-li návrh, aby se v řízení pokračovalo, podán ve lhůtě podle §23 odst. 4 (ZKV), nebude k přihlášené pohledávce při rozdělení podstaty již přihlíženo“. Přitom ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů plyne že dovolatelce třicetidenní lhůta k podání žaloby o určení pohledávky, počítaná od 10. dubna 1996, marně uplynula 10. května 1996 (správkyně konkursní podstaty podala návrh na pokračování v řízení později).
Smysl úpravy obsažené v §14 odst. 1 písm. d/ ZKV (ve znění účinném do 31. května 1996) tak u pohledávek, které se přihlašují do konkursu, tkvěl především v tom, že v době od přihlášení pohledávky do konkursu do jejího přezkumu mohl účinně podaný návrh na pokračování v řízení zajistit věřiteli výhodnější pozici pro případ popření pohledávky v konkursu. Jinak řečeno, to, že řízení o „nevykonatelné” pohledávce pokračovalo (na základě návrhu oprávněné osoby) i po prohlášení konkursu, dovolovalo konkursnímu věřiteli nejpozději při přezkumném jednání osvědčit, že jeho pohledávka se v mezidobí stala vykonatelnou (že si v pokračujícím řízení zajistil exekuční titul). V situaci, kdy úpadce nevycházel z konkursu oddlužen a kdy hrozilo, že konkurs bude zrušen z jiných důvodů než po splnění rozvrhového usnesení (srov. §44 odst. 1 a §45 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 31. května 1996), mohl mít konkursní věřitel zájem na pokračování v řízení i proto, aby si zajistil exekuční titul pro případný výkon rozhodnutí nebo exekuci.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Odvolacímu soudu nic nebrání v tom, aby o věci rozhodl zkoumaje důvodnost nároku uplatněného dovolatelkou v řádné žalobní formě.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu