Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.07.2005, sp. zn. 29 Odo 233/2005 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.233.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.233.2005.1
sp. zn. 29 Odo 233/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) úpadkyni A. s. r. o., 2) V. N., 3) Ing. Š. L., 4) Ing. P. K., a 5) Ing. D. K., o zaplacení částky 7,150.606,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 78/98, o dovolání třetího, čtvrtého a páté žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2004, č.j. 4 Cmo 225/2003-252, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č.j. 3 Cm 78/98-158, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2003, č.j. 3 Cm 78/98-184, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 7,150.606,06 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 6,267.189,84 Kč od 7. února 1998 do zaplacení, částku 350,- Kč a náklady řízení ve výši 287.315,- Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž proti páté žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se v rámci výkonu rozhodnutí uspokojení pouze z výtěžku zastavených nemovitostí (ve výroku specifikovaných). V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobkyně Č. s., a. s. a první žalovanou byla uzavřena dne 20. října 1993 úvěrová smlouva, změněná dodatky č. 1 až č. 5, na jejímž základě byl první žalované poskytnut úvěr ve výši 6,482.842,- Kč. Jelikož závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté lhůtě nebyl splněn, žalobkyně požadovala vedle zaplacení jistiny i smluvní úroky, úroky z prodlení a poplatky za vedení úvěrového účtu, celkem 7,150.606,06 Kč a 350,- Kč spolu s úroky z prodlení z částky nesplacené jistiny a smluvních úroků. V dodatku č. 5 ze dne 20. prosince 1996 k úvěrové smlouvě první žalovaná uznala závazek z úvěru ve výši 5,255.000,- Kč jistiny po splatnosti a ve výši 1,000.000,- Kč dlužných úroků. Výše dluhu na jistině, smluvních úrocích a úrocích z prodlení byla prokázána obratovou historií k úvěru a výpisem z účtu právního předchůdce žalobkyně i žalobkyně. Pro neplnění podmínek úvěrové smlouvy předchůdce žalobkyně smlouvu vypověděl. Druhý, třetí a čtvrtý žalovaní písemným prohlášením převzali ručení za splnění závazku k vrácení poskytnutého úvěru a mezi předchůdcem žalobkyně a pátou žalovanou byla uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem ve vlastnictví páté žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky spolu se zákonným 15% úrokem z prodlení z částky nesplacené jistiny a smluvních úroků, neboť první žalovaná nesplnila závazek ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně dohodnutých úroků a úroků z prodlení, povinnost druhého, třetího a čtvrtého žalovaných zaplatit žalovanou částku vyplývá z jejich ručitelských závazků a proti páté žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky z titulu zástavního práva k nemovitostem jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. K odvolání třetího, čtvrtého a páté žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. září 2004, č.j. 4 Cmo 225/2003-252, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil. Odvolací soud doplnil ve vztahu ke čtvrtému žalovanému dokazování a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, neboť ani nová tvrzení čtvrtého žalovaného a v odvolacím řízení nově provedené důkazy k těmto tvrzením, nemění nic na závěru, že úvěr byl poskytnut první žalované na základě platné úvěrové smlouvy a pohledávka z této smlouvy byla zajištěna ručitelskými závazky třetího a čtvrtého žalovaných a zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví páté žalované. Námitku třetího a páté žalovaných, že jim bylo upřeno právo na spravedlivý proces, protože nebyli předvoláni k jednání, při němž soud prvního stupně ve věci rozhodl, považoval po přezkoumání postupu soudu prvního stupně za neopodstatněnou, poněvadž těmto žalovaným stejně jako čtvrtému žalovanému byla v souladu s ustanovením §79 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) doručena žaloba do vlastních rukou současně s výzvou k vyjádření, čtvrtý žalovaný a pátá žalovaná se k žalobě vyjádřili, předvolání k jednání, při němž bylo ve věci rozhodnuto, bylo třetímu žalovanému a páté žalované řádně a včas doručeno postupem podle ustanovení §46 odst. 2 věta druhá a třetí, odst. 5 a 6 o. s. ř. Nedostavili-li se k jednání, zbavili se i práva na poučení podle ustanovení §119a o. s. ř., neboť tuto povinnost má soud jen vůči účastníkům přítomným při jednání. Ve vztahu ke čtvrtému žalovanému odvolací soud uzavřel, že nelze učinit bezpečný závěr o tom, že poučení podle ustanovení §119a o. s. ř., se mu nedostalo bez jeho viny, pročež se zabýval námitkou, že úvěrová smlouva uzavřená s A. s. r. o. platně nevznikla, neboť tato společnost k datu uzavření smlouvy právně neexistovala. Byť tuto námitku uplatnili všichni odvolatelé, odvolací soud se jí zabýval s ohledem na zásadu neúplné apelace odvolacího řízení vyjádřenou v ustanovení §205a o. s. ř. jen ve vztahu ke čtvrtému žalovanému a po doplnění dokazování se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je platnou smlouvou a proto i ručitelský závazek čtvrtého žalovaného je platným závazkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že první žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy existovala, i když k datu uzavření smlouvy nebyla do obchodního rejstříku zapsána změna obchodní firmy z původní K. T. spol. s r. o. na A. s. r. o., k níž došlo změnou společenské smlouvy dne 19. února 1993. První žalovaná, za niž jednal čtvrtý žalovaný, od změny společenské smlouvy jednala „pod novou obchodní firmou“ a používala nové firemní razítko. Proti rozsudku odvolacího soudu podali třetí, čtvrtý a pátá žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé namítají, že uzavřela-li úvěrovou smlouvu K. T. spol. s r. o. „pod obchodním jménem“ A. s. r. o., které nebylo v době uzavření smlouvy zapsáno do obchodního rejstříku a podle ustanovení §8 obchodního zákoníku podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti pod obchodním jménem zapsaným v obchodním rejstříku, nejde o podnikání ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 obchodního zákoníku, ale o činnost, která není obchodním zákoníkem upravena. Žalobkyně není ani chráněna dobrou vírou dle ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku, protože „nesoulad mezi skutečným a zapsaným právním stavem v obchodním rejstříku nenastal“ a aktuální právní stav musel být žalobkyni znám. Namítajíce neplatnost smlouvy o úvěru uzavřené osobou, která nebyla podnikatelem, mají dovolatelé za to, že jejich ručitelské závazky a zástavní smlouva jsou neplatné, neboť nezajišťují závazek z úvěrové smlouvy ze dne 20. října 1993. Plnění z této neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením první žalované, jehož vrácení ručitelskými závazky ani zástavní smlouvou zajištěno nebylo. Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno z pohledu tohoto ustanovení v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. l písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává. Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat v závěru odvolacího soudu, že smlouva ze dne 20. října 1993 je platnou smlouvou o úvěru, byť je v ní jako úvěrový dlužník označena první žalovaná pod obchodní firmou A. s. r. o., v době uzavření smlouvy nezapsanou v obchodním rejstříku, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá – co do dovoláním zpochybněného závěru o platnosti úvěrové smlouvy (a v návaznosti na to o platnosti ručitelských prohlášení a zástavní smlouvy) – zásadní právní význam již proto, že postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Řešení otázky platnosti výše uvedených právních úkonů není – podle přesvědčení dovolacího soudu – ani v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, uvede-li v písemném právním úkonu obchodní společnost nebo jiný podnikatel své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). V takovém případě jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu (§266 obchodního zákoníku, §35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku), neplatnost právního úkonu. Je-li možné tuto nesprávnost odstranit pomocí výkladu, jde o platný úkon nesprávně či neúplně označeného. V rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 6, ročník 1998, pod číslem 46, pak Nejvyšší soud uzavřel, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci. Byl-li ve smlouvě o úvěru dlužník označen jako „A., spol. s r. o.“, je takové označení strany úvěrové smlouvy rozporné, když identifikační číslo „patřilo“ právnické osobě s jiným obchodním jménem a to K. T. spol. s r. o. Závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o úvěru (a o platnosti ručitelských prohlášení třetího a čtvrtého žalovaných a o platnosti zástavní smlouvy) vycházející z toho, že stranou smlouvy (úvěrovým dlužníkem) je první žalovaná, založený na shora uvedených výkladových pravidlech, je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu. Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího, čtvrtého a páté žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. července 2005 JUDr. Petr Gemmel,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/27/2005
Spisová značka:29 Odo 233/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.233.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§35 předpisu č. 40/1964Sb.
§266 předpisu č. 513/1991Sb.
§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20