ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.40.2001.1
sp. zn. 29 Odo 40/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. J. H., státní podnik „v likvidaci“, proti žalovanému Ing. J. P., o 125.757,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 193/95, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2000, č.j. 53 Co 350/2000-45, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2000, č.j. 53 Co 350/2000-45 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v předmětné věci v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání žalovaného pro opožděnost.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že žalovaným podané odvolání do rozsudku pro zmeškání Okresního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. ledna 1996, č.j. 26 C 193/95-21a), kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 125.757,- Kč a náhradu nákladů ve výši 5.032,- Kč, bylo podáno opožděně, po uplynutí patnáctidenní lhůty.
Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo žalovanému doručováno řádně podle ustanovení §47 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen též „o. s. ř.“). Zásilka s rozsudkem pro zmeškání byla žalovanému poprvé doručována na adresu jeho bydliště a současně místa jeho podnikání v P. dne 22.1.1996. Poněvadž tam adresát nebyl zastižen, byl doručovatelem vyrozuměn o dalším doručovacím pokusu na den následující a po marném pokusu dne 23.1.1996 byla zásilka uložena na poště, o čemž byl žalovaný taktéž vyrozuměn. Z údajů na doručence pak odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek ze dne 5.1.1996 byl žalovanému doručen dnem 26.1.1996. Následujícího dne začala běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která uplynula v sobotu dne 10.2.1996 a posledním dnem lhůty k podání odvolání bylo tedy pondělí 12.2.1996. Odvolání žalovaného podané osobně u soudu dne 7.3.2000 soud hodnotil jako opožděné a dále se již nezabýval jeho důvodností.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného a neúplného zjištění skutkového stavu, ze kterého byly vyvozeny i nesprávné právní závěry.
Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud pochybil, když vzal za prokázané, že mu byl rozsudek obvodního soudu doručen. Odvolání podal včas v zákonné lhůtě, neboť tak učinil po vyhlášení napadeného rozhodnutí, a protože mu rozsudek nebyl nikdy řádně doručen. Dovolatel dále popisuje důvody podání odvolání a podrobně rozebírá ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., načež dospívá k závěru, že pro postup podle tohoto ustanovení je nezbytné, aby se adresát v místě doručování zdržoval. Tuto podmínku však dovolatel nesplňoval, protože byl v době doručování v Leptokárii v Řecké republice. Své tvrzení dokládá kopií tzv. „voucheru“. S odstupem čtyř let si již nedokáže vzpomenout, kdy se přesně vrátil do místa trvalého pobytu a zároveň místa podnikání na adresu v P. Vyrozumění o uložení zásilky však v místě nenalezl. Protože ani nikdy později mu rozsudek soudu prvního stupně nebyl doručen, bylo jeho odvolání podáno včas, neboť lhůta pro podání odvolání neuplynula do dnešního dne.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; zároveň navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon ač. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, konstatoval, že po obsahové stránce (co do nesouhlasu s právním závěrem odvolacího soudu, že odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo podáno opožděně), jsou námitky dovolatele podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud usnesením ze dne 10. dubna 2001, č.j. 29 Odo 40/2001-56, odložil vykonatelnost napadeného usnesení ve spojení s předmětným rozsudkem soudu prvního stupně.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemností, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce, adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Podle citovaného ustanovení je základním předpokladem, za jehož naplnění se může zákonná fikce doručení uplatnit, to, že se adresát v místě doručování zdržuje v době, kdy je toto doručování uskutečňováno. Namítá-li účastník, že zákonné předpoklady pro vznik fikce doručení nebyly naplněny, je povinností soudu provést šetření ke zjištění opodstatněnosti vznesených námitek. Případná neúplnost nebo nesprávnost takového šetření (a jemu odpovídající nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání) se totiž dotýká základního procesního práva účastníka na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. na jeho věcné projednání (čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení §201 o. s. ř.
Žalovaný tvrdí, že se v době doručování rozsudku soudu prvního stupně, tedy ve dnech 21. – 23.1.1996, v místě doručování nezdržoval. Toto své tvrzení rovněž doložil „voucherem“ Českých drah – cestovní kanceláře, č. 9. dne 4.1.1996 vystaveným na jméno Ing. J. P. Z této listiny vyplývá, že ode dne 13.1. do 25.1.1996 měl dovolatel rezervovaný apartmán v Leptokarii.
České dráhy – cestovní kancelář Praha, pobočka Praha hl. m. pak podáním z 16.1.2003 potvrdily, že „služby uvedené na voucheru č. 9., který byl vystaven 4.1.1996 pro pana Ing. J. P., byly v uvedeném termínu čerpány v plné výši“. Žalovaným navržený výslech svědka G. T., V., k prokázání skutečnosti, že ho žalovaný ve dnech 21. – 23.1.1996 osobně v Řecku navštívil, se neuskutečnil, když po provedení dožádání prostřednictvím ministerstev spravedlností České republiky a Řecké republiky bylo řeckou stranou sděleno, že svědek se na adrese uvedené v dožádání nezdržuje (viz přípis Ministerstva spravedlností ČR ze dne 25.11.2002).
Za daného skutkového stavu nelze učinit závěr, že se žalovaný zdržoval v místě svého bydliště v době doručování rozsudku soudu prvního stupně a nemohla se tak uplatnit fikce doručení, na niž odvolací soud založil závěr o opožděnosti odvolání.
Proto Nejvyššímu soudu nezbylo než podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V Brně 28. dubna 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu