ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.751.2003.1
sp. zn. 29 Odo 751/2003-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivana Meluzína v konkursní věci úpadce Ing. J. K., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 K 4/98, o schválení konečné zprávy, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, č. j. 2 Ko 72/2002-366, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. ledna 2003, č. j. 2 Ko 72/2002-366, Vrchní soud v Praze k odvolání úpadce potvrdil usnesení ze dne 11. února 2002, č. j. 38 K 4/98-248, jímž Krajský soud v Praze schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitky proti konečné zprávě, jež úpadce podal 5. února 2002 a které se týkaly pohledávek úpadce za jeho dlužnicemi (V. P. a Ing. J. K.), jsou opožděné. Patnáctidenní lhůta k podání námitek proti konečné zprávě totiž úpadci uplynula 30. ledna 2002. Námitkou týkající se vymáhání pohledávky úpadce vůči J. V. se soud prvního stupně podle odvolacího soudu zabýval, s tím, že tato pohledávka byla v souladu s úpravou obsaženou v zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Úpadce podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že „celé předchozí konkursní řízení, včetně řízení o odvolání“ je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Naplnění vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže uvedl, že úpadce podal námitky a proti postupu konkursního soudu začal být aktivní teprve při podání konečné zprávy. Pravdou je, že úpadce vystupoval aktivně, s cílem rychlého a účelného projednání konkursu, po celou dobu konkursního řízení. Byl to naopak správce konkursní podstaty, který dle názoru dovolatele nepostupoval správně při plnění svých povinností. Dovolatel proti všem krokům správce konkursní podstaty, které nepovažoval za správné, neprodleně vznášel námitky jak u konkursního soudu tak i u zástupce věřitelů; tyto subjekty však neprojevily reálný zájem o spravedlivější a efektivnější vyřešení konkursu. Všechny námitky, které podal během konkursního řízení, uplatnil dovolatel i proti konečné zprávě. I když – jak správně zjistil odvolací soud – byla část těchto námitek podána opožděně, nesouhlasí dovolatel se závěry odvolacího soudu. Má totiž za to, že všechny námitky, které podal dříve, nebyly řádně nikým projednány, což může vést k nesprávným závěrům v konečné zprávě. Jde zejména o to, že podle přesvědčení dovolatele správce konkursní podstaty nepochopitelně zastavil soudní spory, ve kterých byl úpadce aktivně legitimován a jejichž prostřednictvím se mohla zvýšit hodnota konkursní podstaty. Námitky dovolatele se týkaly i dalších pohledávek, které mohly být vymáhány, u kterých však správce konkursní podstaty nechal bezdůvodně uplynout promlčecí lhůty. Další podněty úpadce jsou obsaženy v přípisech, jež adresoval soudu nebo správci konkursní podstaty. Z výše uvedeného dovolatel dovozuje, že užíval všech právních prostředků k tomu, aby konkursní řízení bylo vedeno správně. Zjištění odvolacího soudu, že své námitky podal účelově a nepochopitelně až na samotný závěr konkursního řízení, je tedy nesprávné. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/, §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Z uvedeného plyne, že podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“, je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 51/2003“/).
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde). Dovolatel ovšem dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovoláním neuplatnil a jeho námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) z výše popsaných příčin přípustnost jeho dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž v podrobnostech odkazuje), námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo (zde námitkou, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže uvedl, že úpadce podal námitky a proti postupu konkursního soudu začal být aktivní teprve při podání konečné zprávy), uplatňuje dovolatel dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). V právní teorii srov. shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 1067. Jinak řečeno, byť dovolatel dovolací argumenty přiřazuje dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., po obsahové stránce jimi vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž tu – jak rozebráno výše – způsobilým dovolacím důvodem, jehož prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, není.
Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že „skutkové zjištění“ se kterým dovolatel polemizuje, není zjištěním, na němž napadené rozhodnutí (co do svých právních závěrů) spočívá. Je pravdou, že odvolací soud v závěru svého rozhodnutí uvedl, že případné námitky k činnosti správce konkursní podstaty měl úpadce vznášet v době, kdy byly tyto úkony činěny. Pro výsledek řízení o správnosti usnesení soudu prvního stupně však tato úvaha není určující. Podstatné je, že odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že část úpadcových námitek proti konečné zprávě je opožděná, i způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s námitkou úpadce ohledně vymáhání pohledávky vůči Jaroslavu Veselému.
Podle §238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tudíž dovolání též přípustné není.
Skutečnost, že odvolací soud účastníkům v napadeném usnesení poskytl poučení o dovolání, jež odporuje dikci §240 odst. 3 o. s. ř., měla toliko za následek (jak v dovolání správně uvedl sám dovolatel), že účastníkům řízení uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (srov. k tomu shodně i R 51/2003).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu