ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.821.2002.1
sp. zn. 29 Odo 821/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny,CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. V., zast., advokátem, proti žalované A., spol. s r. o., zast., advokátem, o 691.266,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod. sp. zn. 47 Cm 42/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2002, čj. 12 Cmo 286/2001-174, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2002, čj. 12 Cmo 286/2001-174, se v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 52.950,- Kč s 14% úrokem z prodlení z této částky od 26. 11. 1996 do zaplacení, 11.197,20 Kč s 14% úrokem z prodlení z této částky od 13. 2. 1996 do zaplacení, 90.882,- Kč s 14% úrokem z prodlení z této částky od 17. 5. 1997 do zaplacení, 48.510,- Kč s 14% úrokem z prodlení z této částky od 21. 1. 1998 do zaplacení a 158.004,- Kč s 14% úrokem z prodlení z této částky od 21. 4. 2000 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalované odmítá.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozhodl v předmětné věci rozsudkem ze dne 21. 4. 2000, čj. 47 Cm 42/96-128, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14.829,60 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 7.414,80 Kč od 16. 5. 1997 a z částky 7.414,80 Kč od 21. 4. 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Co do částky 676.436,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.).
Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 40.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků proti tomuto rozsudku a k odvolání žalobce proti usnesení ze dne 21. 4. 2000, čj. 47 Cm 42/96-129, jímž soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit státu náklady řízení, Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem, v záhlaví označeným, že bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byla žaloba o zaplacení 676.436,40 Kč s přísl. zamítnuta, se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 52.950,- Kč s 14% úrokem z prodlení od 26. 11. 1996 do zaplacení. Dále je žalovaná povinna zaplatit žalobci 11.197,20 Kč se 14% úrokem z prodlení od 13. 2. 1996 do zaplacení, 90.882,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 17. 5. 1997 do zaplacení, 48.510,- Kč s 14% úrokem z prodlení od 21. 1. 1998 do zaplacení a 158.004,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 21. 4. 2000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu požadovaných úroků z prodlení a v rozsahu jistiny 321.193,20 Kč se zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.). Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti účastníků zaplatit náklady řízení státu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce jsou důvodná, odvolání žalované však důvodné není.
Především dovodil – na rozdíl od soudu prvního stupně - že vyúčtováním nároků žalované ze dne 11. 10. 1995 č. 021495 nedošlo k úkonu započtení s účinky podle §580 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“), neboť tento úkon nebyl učiněn dodavatelem (žalovanou) vůči odběrateli (žalobci) podle smlouvy o odvozu ropných kalů ze dne 25. 5. 1995, nýbrž vůči jinému subjektu. Úkon započtení žalovaná učinila a námitku započtení vznesla až podáním soudu ze dne 31. 3. 2000 (správně 30. 3. 2000). Započítány však mohou být existující pohledávky.
Odvolací soud dále učinil závěr, že zatímco v řízení bylo prokázáno, že žalobce žalované dne 25. 10. 1995 zaplatil na plnění podle smlouvy zálohu ve výši 79.200,- Kč, existenci svých pohledávek ze smlouvy, v řízení tvrzených a uplatňovaných žalovaná neprokázala žádným z provedených důkazů. Nebylo tudíž možno započíst žalované její pohledávky na pohledávky žalobce, vymáhané žalobou.
Na základě toho odvolací soud uzavřel, že pokud pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 1998 byla žalobci přiznána na vrácení zálohy částka 26.250,- Kč, je žalovaná povinna vrátit žalobci i zbytek poskytnuté zálohy ve výši 52.950,- Kč. Kromě toho je žalovaná v prodlení s vrácením zálohy a žalobci proto vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty podle bodu V. smlouvy, tedy ve výši požadované žalobcem, od které bylo nutno odečíst částku 14.829,60 Kč, pravomocně přiznanou žalobci rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 4. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej napadá v celém rozsahu a vytýká mu nesprávné hodnocení důkazů, nesprávné právní posouzení věci a z toho plynoucí nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelka uvádí, že odvolací soud v napadeném rozsudku připustil „dovolání za podmínek stanovených v §236 a násl. o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.“.
Především namítá, že z identifikačního čísla odběratele uvedeného na dokladu žalované č. 021495/1 ze dne 10. 11. 1995 jednoznačně vyplývá, vůči komu úkon směřuje, když je zde uvedeno „IČ“ žalobce. Zmocnění k jednání za žalobce plyne ze smlouvy samé, i se zřetelem na skutečnost, že předmětnou smlouvu za žalobce opatřil svým razítkem a podepsal JUDr. Z. K. Žalovaná pak s ohledem na údaje ve smlouvě vystavila a doručila doklad do kanceláře JUDr. K. Ustanovení §580 obč. zák. formu a obsah úkonu k započtení nestanoví a nutno je vykládat podle §34 a násl. obč. zák. Podle názoru žalované předmětný úkon započtením jednoznačně je.
Dovolatelka považuje za úkon směřující k započtení rovněž přednes svého zástupce vůči soudu dne 30. 4. 1997, v němž odkázal na doklad č. 021495/1 a specifikoval jeho jednotlivé položky s tím, že k doplacení na straně žalobce zbývá částka 6.700,- Kč. Zdůraznil, že žalovaná sice od žalobce přijala zálohu, tu však „zúčtovala“, tedy započetla na náklady práce provedené podle smlouvy a na náklady, které žalované nesplněním povinnosti žalobce vznikly.
Dále poukazuje dovolatelka na to, že z důvodu opatrnosti učinila poté dne 30.3. 2000 úkon k započtení, který je nesporný. Tento úkon odvolací soud nijak nehodnotil. V této souvislosti, i s ohledem na nesprávný výklad §581 odst. 2 obč. zák. ze strany právního zástupce žalobce, je podle názoru dovolatelky nutno uvést, že promlčenou pohledávkou ve smyslu cit. ustanovení se rozumí pohledávka, u níž došlo ke střetu s jinou pohledávkou až po jejím promlčení. V době střetu však ani jedna z pohledávek promlčena nebyla, takže řádné započtení bylo lze provést i dne 30. 3. 2000.
Podle mínění dovolatelky odvolací soud v rozporu s výsledky dokazování dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala existenci svých pohledávek, specifikovaných v dokladu č. 021495/1 z 11. 10. 1995. Odvolací soud nevzal v úvahu, že žádný ze svědků to nepopřel a je proto nesporné, že žalovaná přes všechny obtíže vyvolané žalobcem řádně provedla odvoz celkem 22 tun kalů (podle ceny dohodnuté v čl. III. smlouvy 1.000,- Kč za tunu). Pohledávka žalované vůči žalobci ve výši 26.840,- Kč je nesporná.
K otázce průkaznosti „marných jízd“ se dovolatelka domnívá, že i v tomto směru unesla důkazní břemeno. Dostatečnými důkazy jsou doklady o průjezdu vozidel vrátnicí do místa Areál Č. v R., faxová zpráva, kterou jednatel žalované urguje naložení kontejnerů a účastník sdružení M. p. P. na skutečnost adekvátně reaguje, jakož i svědecká výpověď řidiče M. Š. Žádný důkaz na straně žalobce tyto důkazy nevyvrací. Cena 25,- Kč za 1 km marné jízdy byla účtována dle čl. III. smlouvy z 25. 5. 1995. Pohledávku v částce 12.810,- Kč považuje tedy žalobce rovněž za prokázanou.
Konečně dovolatelka považuje i pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 20.000,- Kč za prokázanou (týká se nenaložení přistavených kontejnerů). Důkazy jsou svědecká výpověď řidiče Š., již výše uvedená faxová zpráva, i výpověď svědka P. P. Žalovaná měla kontejnery zapůjčeny a bylo v jejím zájmu, aby naložení probíhalo rychle a plynule.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce nepovažuje dovolání žalované za důvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Odvolací soud postupoval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 a stejně postupoval i dovolací soud.
Dovolací soud, po zjištění, že dovolání splňuje náležitosti a podmínky podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. v rozhodném znění, konstatoval, že dovolání je přípustné co do částky 361.543,20 Kč s příslušenstvím, která byla žalobci vůči žalované rozsudkem odvolacího soud přiznána, tedy v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění]. Právě a jen v tomto rozsahu totiž odvolací soud rozhodl ve věci samé v neprospěch žalované (dovolatelky).
Pokud dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, napadá jej i v části, ve které byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. V tomto rozsahu je tudíž dovolání subjektivně nepřípustné a bylo nutno je odmítnout [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění].
Ve zbývající části je dovolání žalované důvodné.
Předmětná faktura žalované (ve spise příloha 6), která zahrnovala nároky na zaplacení za převoz kalů 26.840,- Kč, ruční vykládku v T. 4.200,- Kč, 3x marnou jízdu z R. do R. 12.810,- Kč, dále za stání kontejnerů od 29.5. do 17.7.1995 částku 22.050,- Kč a konečně smluvní pokutu za nenaložení kontejnerů za dobu 10 dní v částce 20.000,- Kč, byla adresována na M. – C. JUDr. Z. K., v. k. k., M. č. 49, P. 5, avšak s uvedením DIČ příjemce a IČO odběratele, tj. žalobce, a to v návaznosti na údaje ve smlouvě ze dne 25. 5. 1995, uzavřené mezi účastníky. V této smlouvě [ve spise příloha A)] je žalobce jako odběratel specifikován „pod adresou a v zastoupení v. k. – p. k. JUDr. Z. K. M. – C., se sídlem P. 5 – K., M. 49 (adresa pro doručování pošty)“, přičemž v čl. IV. smlouvy o fakturaci se hovoří o vystavování faktury k tíži odběratele.
Nelze proto vyslovit právní závěr, že předmětná faktura byla adresována nedostatečně identifikovanému nebo nesprávnému subjektu, když odběratele bylo možno z textu jednoznačně určit.
Není též rozhodné, že předmětná faktura byla ze strany žalobce resp. jeho zástupce vrácena k doplnění a opravě podle daňových předpisů, poněvadž to není relevantní z hlediska obchodněprávního pro uplatnění nároku (pohledávky) a uspokojení pohledávky jako nároku z obchodněprávního vztahu.
Z toho vyplývá, že podstata sporu tkví v prokázání jednotlivých nároků (protinároků), vyúčtovaných žalovanou ve faktuře č. 021495 a posléze uplatněných v předmětném řízení. V tomto směru se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění a důkazů učiněných soudem prvního stupně.
V řízení bylo nezbytné posoudit jednotlivé nároky (položky) konkrétně a zevrubně na základě provedených důkazů. Odvolací soud však přesvědčivě nezdůvodnil, proč odmítl uznat nárok žalované z důvodu trojí marné jízdy vozidla, kterýžto nárok se zakládá na písemných důkazech (záznamy o průjezdu vozidla s daty 29. 5., 1. 6., 21. 8. a 2. 10. 1995) i na svědectvích vyslechnutých svědků P. P., P. H., Ing. R. P. a zvláště M. Š. (č.l. 41 – 43). Odvolací soud – pokud se chtěl od těchto důkazů odchýlit – měl tyto důkazy opakovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 92/68). Stejně neodůvodněně se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů (záznamů o výkonu vozidla a o průjezdu vrátnicí, jakož i svědeckých výpovědí) a od skutkových zjištění soudu prvního stupně i v otázkách ceny za odvoz kalů a přistavených nenaložených kontejnerů.
Z uvedeného se podává, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo a na druhé straně pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány anebo vyšly za řízení najevo. V hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor a výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 v č. 5/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To, že odvolací soud jinak, než soud prvního stupně, hodnotil důkazy včetně svědeckých výpovědí, naplňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a poněvadž skutková zjištění o výše uvedených sporných nárocích nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je tak dán i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Odvolací řízení trpí i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], když odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně existence pohledávek k započtení, aniž jí poskytl poučení podle §120 o. s. ř.
Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným, a v souvisejících výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem a odst. 2 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. ledna 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu