ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.900.2004.1
sp. zn. 29 Odo 900/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M., a. s., proti žalovaným 1) A. Š. – a. spol. s r. o., a 2) V. Š., o zaplacení 7,130.309,- Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 323/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č. j. 5 Cmo 330/2003-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 62.480,- Kč do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 2003, č. j. 50 Cm 323/2002-71, ve výroku, kterým tento soudu ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. 3. 2003, č. j. 50 Cm 323/2002-33.
K námitkám odvolatelů odvolací soud uvedl, že na směnce, která byla v prvopisu předložena k žalobě (dále jen „směnka“), je datum vystavení 2. 6. 1999, tedy přesný a určitý údaj. Označení remitenta zakládá legitimaci prvého majitele směnky a zákon č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) vyžaduje označení remitenta – právnické osoby – obchodní firmou. Označení remitenta na směnce zákonu vyhovuje, když je označen způsobem odpovídajícím zápisu v obchodním rejstříku. Pokud jde o podpis výstavce, má odpovídat podpisu jménem společnosti podle zápisu v obchodním rejstříku. Právní forma společnosti, jde-li o společnosti s ručením omezeným, může být uvedena jak vypsáním celé právní formy společnosti, tak i použitím zkratek. Podstatné je pouze to, aby bylo zřejmé, že jde o určitou právní formu. Za vadu by bylo možno označit chybějící údaj o právní formě společnosti nebo chybějící část označení. Směnka je vyhotovena na standardním formuláři, podpis výstavce není výše, než údaj o číslu účtu u domicilační doložky.
Námitku žalovaných, že důkazní břemeno nepředložení směnky nese žalobce, posoudil odvolací soud jako nedůvodnou. Podle ustanovení §46 odst. 2 směnečného zákona náleží prokázání takové námitky tomu, kdo se jí proti majiteli směnky dovolává. Byla-li směnka vystavena jako blankosměnka a následně byla doplněna tak, že splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti směnky, nezpůsobuje vyplnění některých původně nevyplněných údajů v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu neplatnost směnky, ale dle ustanovení §10 směnečného zákona zakládá pouze námitku vůči majiteli směnky.
Námitka dlužníků, že blankosměnka nebyla vyplněna v souladu s dohodou o vyplňovacím právu, když vyplněná směnečná suma zahrnovala i zaplacené částky, by byla důvodná, ovšem jen v tom rozsahu, v němž byla vyplňovací dohoda porušena, tedy v rozsahu částek, které skutečně nesměly být do směnečné sumy zahrnuty. V této části, kde bylo namítáno zaplacení faktur, by námitka byla důvodná, bylo to však zhojeno částečným zpětvzetím žaloby v částce odpovídající zaplaceným fakturám.
Pokud jde o námitku započtení, zastává odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně názor, že listina ze dne 16. 7. 2001 z hlediska náležitostí úkonu započtení podle ustanovení §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyhovuje, když je zcela přesně specifikováno, které své pohledávky žalovaný započítává vůči kterým pohledávkám žalobkyně. Není však důkaz o doručení této listiny druhé smluvní straně, důkaz o pouhém odeslání zásilky by nepostačoval, muselo by být prokázáno doručení. Navíc tento důkaz by ani nebyl z hlediska ustanovení §205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustný, protože jde o důkaz, který mohl být v předchozím řízení navržen a nikoli o důkaz, kterým by měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá napadený rozsudek, protože jím má být prokázáno tvrzení žalovaných, nikoli vyvrácena věrohodnost jiného důkazu. Pohledávka první žalované týkající se rabatu, resp. bonusů za náhradní díly, rovněž nebyla prokázána, musely by totiž být splněny všechny podmínky ze smluv vyplývající, tedy vyrovnaná platební bilance a i řada dalších předpokladů. Rovněž vyúčtované náklady za reklamní činnost nebyly v řízení před soudem prvního stupně prokázány, nebyl prokázán dokonce ani právní důvod jejich vzniku. Takové tvrzení by muselo být opřeno o smluvní ujednání účastníků a muselo by být prokázáno. Z dopisu první žalované žalobkyni kterým bylo dokazováno v řízení před soudem prvního stupně, se sice hovoří o úspěších, ale nevyplývá z něj žádné relevantní zjištění o tom, že by žalobkyně jakýkoliv závazek převzala. I v případě, že by existence takového závazku byla prokázána, nutně by jednotlivé účtované náklady musely být doloženy, musela by být odsouhlasena výše těchto nákladů a musela by být podložena příslušnými doklady, když by šlo o výdajové položky v účetnictví žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé především namítají, že směnka v označení výstavce obsahuje výraz A. Š. – a., s. r. o., ovšem obchodní firma první žalované podle obchodního rejstříku zní A. Š. – a., spol. s r. o.
Další námitkou žalovaných je, že podpis na směnce, který musí být umístěn pod textem směnky, tuto náležitost na předmětné směnce nesplňuje. Závěr odvolacího soudu, že postačuje, pokud podpis výstavce kryje pouze směnečné prohlášení, je v rozporu se směnečným zákonem, konkrétně se smyslem a účelem ustanovení §75 směnečného zákona. Podle dovolatelů již ze samotné dikce tohoto ustanovení vyplývá, že podpis výstavce završuje náležitosti směnky vlastní, přičemž ze smyslu a účelu institutu podpisu přímo vyplývá, že ze způsobu, jak je tento podpis umístěn, je možné dovodit, zda se vztahuje skutečně k celé směnce, ke všem jejím podstatným náležitostem. Pokud není podpis umístěn tak, aby kryl všechny podstatné náležitosti směnky, nelze dospět k závěru, že části textu, které se nacházejí na směnce tak, že tímto podpisem nejsou kryty, lze považovat za relevantní součást textu směnky. Listinu, která by byla takto podepsána, tedy nelze považovat za platnou směnku. Dále dovolatelé namítali, že směnka nebyla předložena žalobkyní v originále, ale byla prezentována Č. o. b., a. s. jako umístěnci. První žalovaná jako výstavce směnky měla být podle tvrzení žalobkyně pouze o vyplnění směnky informována a také jí bylo sděleno, kdy a kde je směnka splatná. Pokud odvolací soud neakceptoval námitku žalovaných o nepředložení směnky, pak nesprávným způsobem aplikoval ustanovení §75, §71 odst. 1 a §38 odst. 1 a rovněž ustanovení §87 odst. 1 směnečného zákona, upravující způsob předložení směnky k zaplacení s určením, že předložení směnky k zaplacení je nutno vykonat v místnostech, kde osoba provozuje svůj podnik.
Žalovaní nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepředložili žádné důkazy k tomu, že směnka nebyla předložena v prvopisu. V daném případě totiž jde o negativní skutečnosti, o kterých dost dobře žalovaní důkaz vést nemohou, naopak bylo věcí žalobkyně, aby odpovídajícím způsobem reagovala na tyto námitky a splnila důkazní povinnost tím, že prokáže, že postupovala v souladu se směnečným zákonem. Dále žalovaní namítají neúčinnost protestu pro zaplacení učiněného dne 18. 2. 2002 JUDr. J.S., notářem, neboť žalobkyně nesplnila dvě základní podmínky. Těmito podmínkami je jednak splatnost směnky, jednak předložení směnky k placení v platební den, nebo jeden ze dvou následujících pracovních dnů, a to v místnostech, kde provozuje svůj podnik výstavce, tedy první žalovaná. Vzhledem k tomu, že předmětná směnka nebyla dne 15. 2. 2002 splatná, nelze s protestem učiněným J. S. spojovat účinky, jaké se v případě směnečného protestu s tímto institutem spojují.
Žalovaní rovněž namítají, že směnka neobsahuje náležitosti stanovené §75 odst. 2 směnečného zákona, tedy bezpodmínečný slib zaplatit určitou směnečnou sumu, neboť tato peněžitá suma není vzhledem ke své nesprávnosti dostatečně určitá.
A konečně žalovaní namítají uhrazení směnky, a to zčásti započtením. Existence pohledávek, které namítali k započtení, byla podle jejich názoru jednoznačně prokázána. V této souvislosti dovolatelé polemizují se závěry odvolacího soudu o započtení pohledávek. Tvrdí, že závěry Vrchního soudu v Praze o „neexistenci a neprokázanosti“ pohledávek jsou nesprávné. Za nesprávný považují žalovaní postup při vyměření soudních poplatků, a to z toho důvodu, že úhrada soudního poplatku byla požadována po obou žalovaných v rozporu s ustanovením §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je tedy přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, či namítané vady řízení přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Námitku dovolatelů o nesprávném označení výstavkyně na směnce spočívající v tom, že pro její právní formu byla použita namísto zkratky spol. s r. o. zapsané v obchodním rejstříku zkratka s. r. o., již dovolací soud vyřešil v rozsudku ze dne 22. 7. 1998, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1999 shodně se závěrem soudů obou stupňů. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že judikatura připouští drobné nepřesnosti v obchodním jménu (nyní firmě) právnické osoby spočívající v tom, že namísto úplného označení právní formy obchodní společnosti zapsané v obchodním rejstříku, se použije některá ze zkratek připuštěných obchodním zákoníkem pro označení příslušné právní formy, která však v posuzovaném případě v obchodním rejstříku není zapsána. V projednávané věci proto nelze tuto otázku považovat za otázku zásadního právního významu.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku, zda postačuje, kryje-li podpis výstavce pouze směnečné prohlášení. Takový závěr odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neučinil, ale uzavřel, že směnka je vyhotovena na standardním formuláři a podpis výstavce není výše než údaj o číslu účtu, t. j. že tento podpis kryje celý text směnky.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal ani u námitky dovolatelů, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §75, §77, §38 odst. 1 a §87 odst. 1 směnečného zákona, když neakceptoval jejich námitky, týkající se povinnosti žalobkyně předložit směnku v originálu. S námitkou nepředložení směnky se odvolací soud vypořádal tak, že uzavřel, že prokázání takové námitky náleží tomu, kdo se jí proti majiteli směnky dovolává (tedy žalovaným) a své rozhodnutí tedy založil na tom, že dovolatelé v tom směru neunesli důkazní břemeno.
Za otázku zásadního právního významu však dovolací soud považuje otázku nesení důkazního břemene o tom, zda byla směnka řádně předložena. K této otázce odvolací soud uzavřel, že z ustanovení §46 odst. 2 směnečného zákona plyne, že důkazní břemeno nese ten, kdo se proti majiteli směnky dovolává, že nebyla řádně předložena. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje. V ustanovení §46 odst. 2 směnečného zákona se určuje, že ani v případě, kdy je majitel směnky zproštěn protestační povinnosti, není zbaven povinnosti předložit směnku včas k zaplacení. Důkazní břemeno o tom, že směnka nebyla včas předložena (a tedy i o tom, že byla předložena vůbec) nese ten, kdo se pozdního předložení (či nepředložení) směnky dovolává, v projednávané věci dovolatel. Závěr odvolacího soudu je tedy správný.
Pokud pak žalovaní napadali nedostatky skutkových zjištění, nemohl k nim dovolací soud, jak shora uvedeno, za situace, kdy žalovaní uplatňují přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinní nesplní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 28. července 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu