Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2005, sp. zn. 30 Cdo 1072/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1072.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1072.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1072/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. V. V., zastoupenému advokátem, 2) B. V., zastoupené advokátem, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 708/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. ledna 2004, č. j. 5 Co 2801/2003-360, takto: I. Dovolání žalovaných se zamítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 3.10.2003, č.j. 6 C 708/97-333, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „jedna ideální polovina domu č.p. 78 se stavební parcelou 320 v k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 Katastrálního úřadu ve S., patří do aktiv pozůstalosti po zemřelém O. H., zemř. 5.3.1989“ (výrok I); uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 51.755,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok II.); rozhodl, že vedlejšímu účastníku na straně žalovaných se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že „dnem 14.2.1928 se stali O. R. a O. R. každý ½ spoluvlastníky domu č.p. 78 se stavební parcelou č. 320 v k.ú. S.“; že „ rozhodnutím Stanného soudu v Praze z 29.6.1942 byla ½ připsaná O. R. konfiskována ve prospěch Německé říše“; že „30.11.1945 byla k celé nemovitosti zavedena národní správa, která byla zrušena 23.5.1947“; že výměrem ministerstva financí č.j. 197632/47-2/4 z 30.9.1947 bylo dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. a prováděcího zákona č. 127/1945 Sb. O. R. obnoveno vlastnické právo k polovině nemovitostí, když tento výměr byl vydán na základě žádosti O. R. s tím, že byl a je československým státním občanem a je národně spolehlivý, kteroužto žádost O. H. doplnil osvědčením z 20.2.1946“; že O. H. byl „od 3.7.1945 až do smrti rakouským státním občanem“; že „¼ předmětné nemovitosti se stala po smrti O. R. předmětem dědického řízení vedeného Okresním soudem ve Strakonicích pod sp.zn. D 345/47 a dědicem po zemřelém a vlastníkem této ¼ nemovitostí se na základě schválené odevzdací listiny dnem 13.10.1947 stal O. H.“; že „druhou ¼ nemovitostí nabyl O. H. na základě dědického řízení vedeného Okresním soudem ve Strakonicích pod sp.zn. D 513/46, a to na základě rozhodnutí ze dne 29.4.1947“; že O. H. „jako rakouský státní občan s povolením českých úřadů navštěvoval Československou republiku“; že „Domovní správa Městského národního výboru ve S. převzala do své správy dům č.p. 78 se stavební parcelou č. 320 na základě rozhodnutí Finanční komise ONV ve S. z 2.11.1961“; že „½ domu č.p.78 se stavební parcelou č. 320 v k.ú S., kterou nabyl O. H., byla vypořádána v rámci československo – rakouské náhradové dohody z r. 1947“; že „druhou polovinu předmětné nemovitosti získal stát vyvlastněním rozhodnutím finančního odboru ONV ve S. z 2.11.1960 .. a tuto polovinu nemovitostí pak stát 14.12.1990 vydal ve smyslu zákona č. 403/1990 B. H. a A. H.“; že žalovaní koupili podíly na předmětných nemovitostech, a to od B. H. smlouvou „ke dni 25.2.1991“, od „československého státu – Okresního úřadu ve S. smlouvou registrovanou dne 22.10.1991“ a od „manželů H.“ smlouvou ze dne 31.10.1995; že „4.11.1986 se žalobkyně stala přisvojilým (osvojencem) dítětem O. H.“; že „dne 4.11.1986 učinil O. H. testament, jímž se žalobkyně stala jeho výlučnou dědičkou (přičemž O. H. neměl žádné potomky a jeho rodiče již zemřeli)“; že „dne 8.3.1989 O. H. zemřel a dědictví po něm bylo jako celek odevzdáno žalobkyni“. Na základě těchto zjištění pak dospěl k závěru (z části vázán právními názory odvolacího soudu), že „z ust. §9 a §10 zák. č. 128/1946 Sb. a §24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nevyplývá význam uvalení národní správy na předmětný majetek a naopak vyplývá možnost rozhodovat soudem o restituci z tohoto majetku teprve tehdy, pokud by správní orgán žádost o navrácení majetku zcela nebo zčásti zamítl“; že „Místní národní výbor ve S., zrušil národní správu a postupoval podle §24 odst. 1 uvedeného dekretu, i když pouze zčásti, neboť o vydání majetku O. H. nerozhodl tento orgán sám a učinilo tak až ministerstvo financí výměrem ze dne 30.9.1947, což však nelze považovat za nesprávný postup v restitučním řízení a tento výměr nelze hodnotit jako právní akt vydaný věcně nepříslušným orgánem, ani za právní akt vydaný orgánem, který nebyl nadán příslušnou pravomocí, neboť se jednalo o ústřední orgán mající obecné kompetence v majetkových věcech, který často v restitučních věcech rozhodoval a v tomto případě nezasáhl do soudní pravomoci, která byla upravena pro jiné případy, než byl případ tento“; že „restituce majetku O. R. proběhla řádně“; že O. H. nabyl ¼ předmětných nemovitostí jako dědictví po O. R. a ¼ jako dědictví po O. R.; že O. H. „vlastnictví za svého života nikdy nepozbyl, neboť nedošlo k derelikci předmětného majetku O. H., a to jak konkludentně, tedy tím, že O. H. 20 let žádným způsobem vlastnické právo nedržel a nenakládal s nemovitostí, nepodílel se na opravách ani se o ně nezajímal, neboť úmysl vzdát se vlastnictví nelze dovozovat pouze z nevykonávání vlastnického práva a je nutné učinit konkrétní právní úkon směřující ke vzdání se vlastnického práva k nemovitosti (tento úkon může být učiněn i konkludentně, ale musí být zcela jasné, že k takovému právnímu úkonu došlo)“; že „stát se stal … vydáním zprávy či pokynu Jihočeského krajského národního výboru v Č. ze dne 22.5.1961, v níž krajský národní výbor označil předmětnou nemovitost jako majetek opuštěný, o nějž se jeho vlastník nestará a který odstartoval proceduru zavedení národní správy v prosinci r. 1961 … prostřednictvím svých orgánů oprávněným držitelem, který se o nemovitost staral, investoval do ní a v r. 1976 část této nemovitosti prodal jinému subjektu, což vše svědčí o tom, že měl úmysl nakládat s věcí jako se svou a že mu věc patří“; že „dobrá víra státu byla navíc podpořena i (sice nesprávným, jak se o tři roky později ukázalo, nicméně stěžejním) stanoviskem Správy pro věci majetkové a devizové, která v roce 1991 sdělila, že v případě této nemovitosti se jedná o majetek vypořádaný československo – rakouskou náhradovou dohodou z r. 1974, na základě čehož byl učiněn zápis vlastnictví pro Českou republiku – Okresní národní výbor ve S. do evidence nemovitostí“; že „stát v této dobré víře pak vlastnictví k ½ této nemovitosti v říjnu 1991 převedl na žalované kupní smlouvou, což vše bylo v době, kdy právní předpisy nabytí vlastnického práva vydržením neumožňovaly a k dovršení tohoto procesu mohlo dojít až k 1.1.1992“; že s ohledem na skutečnost předchozích právních důvodů (možnost započtení vydržecí doby předcházejícího oprávněného držitele pro jeho právního nástupce) stát na žalované kupní smlouvou registrovanou Státním notářstvím ve Strakonicích dne 22.10.1991 převedl oprávněnou držbu k předmětné nemovitosti a žalovaní se dnem účinnosti novely obč. zákoníku č. 509/1991 Sb., tedy k 1.1.1992 stali na základě vydržení bezpodílovými spoluvlastníky této ½ nemovitostí“; že „na tom nic nemění ani skutečnost, že dobrou víru, že těmito vlastníky jsou, pozbyli žalovaní jednak dopisem právního zástupce žalobkyně z 22.4.1993 a taktéž zprávou Majetkového úřadu, oddělení mezistátních věcí a dohod z 15.6.1994“; že „jelikož jsou žalovaní řádnými spoluvlastníky ½ předmětných nemovitostí, k nimž nabyli vlastnické právo vydržením, přičemž žalobkyně se domáhá toho, že tyto nemovitosti patří do aktiv pozůstalosti po zemřelém O. H., jehož je právní nástupkyní, soud považuje žalobu za nedůvodnou“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.1.2004, č.j. 5 Co 2801/2003-360, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že „jedna ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 v k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve S., patří do aktiv pozůstalosti po O. H., zemřelém 8.3.1989 (jinými slovy určuje se, že jedna ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 v k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve S. byla ke dni /úmrtí/ 8.3.1989 ve vlastnictví O. H.)“; rozhodl, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, „a to ani proti vedlejšímu účastníku“. Vycházel ze závěru, že okresní soud nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce“; že „i kdyby odvolací soud odhlédl od nesprávně posouzené otázky dobré víry, pak ani z rozsudku okresního soudu neplyne, že by k vydržení vlastnictví předmětné poloviny nemovitostí došlo přede dnem smrti O. H., který zemřel dne 8.3.1989 … i podle okresního soudu došlo k přechodu vlastnictví na žalované vydržením až dnem 1.1.1992, takže i podle závěrů okresního soudu by vlastníkem předmětné poloviny nemovitostí ke dni 8.3.1989 byl stále O. H.“; že „z obsahu žaloby je nepochybné, že žalobkyně požadovala na soudu určení, že sporný majetek má být předmětem dědění po O. H., jinými slovy požadovala určení, že tento majetek O. H. ke dni svého úmrtí vlastnil“; že „odvolací soud nesdílí názor žalovaných, že v této věci se mohl a měl okresní soud zabývat otázkou právního osudu předmětných nemovitostí i po úmrtí O. H.“; že „odvolací soud nesouhlasí s tím, že takovým pojetím je porušeno ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. (že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vyhlášení)“, v posuzovaném případě se soud naopak „musí logicky zabývat skutkovým a právním stavem nastalým jen do dne úmrtí zůstavitele, ke kterému má být právní vztah určen“; že „žádné skutkové okolnosti soudu prvého stupně nevedou k závěru, že by k vydržení předmětných nemovitostí (a v důsledku toho ke ztrátě vlastnictví O. H.) došlo přede dnem jeho úmrtí“; že „pro úplnost se dodává, že odvolací soud nesdílí právní názor soudu prvého stupně o existenci dobré víry státu … odvíjející se od pokynů JčKNV v Č. ze dne 22.5.1961 (že má být s předmětnou polovinou nemovitostí patřící O. H. naloženo jako s majetkem opuštěným a že má být v souvislosti s jeho opuštěností zavedena národní správa“, neboť stát „k předmětnému majetku vědomě přistupoval jako správce a nikoli jako vlastník“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že „lze z poválečné restituce považovat za prokázané, že id. ¼ souzených nemovitostí náležejících O. R. byla na základě rozsudku Stanného soudu v Praze ze dne 29.6.1942 konfiskována ve prospěch Německé říše, výměrem ze dne 19.5.1945 dána pod národní správu, výměrem MNV ve S. z 13.4.1946 č.j. 15342/45, 4447/46 tato národní správa zrušena, výměrem Ministerstva financí z 30.9.1947 č.j. 197632/47-II/4 zmíněný podíl nemovitostí znovu vyjmut z národní správy a ve smyslu §24 Dek. č. 5/1945 Sb. vrácen do pozůstalosti po O. R., který podle odevzdací listiny Okresního soudu ve Strakonicích z 13.10.1947 čj. D 345/47-25 nabyl právní předchůdce žalobkyně“, že „lze připustit závěr o platnosti výměru k vrácení pozbylého majetku orgány instančně a rezortně nadřízenými orgánu příslušnému, odmítnout je však třeba takové výměry o vrácení majetku, k nimž chybí zákonné zmocnění, byť by je vydal ústřední orgán státní správy, mající obecné kompetence v majetkových věcech“; že poté, co „došlo výměrem ze dne 19.5.1945 k zavedení národní správy na souzený majetek, která byla dne 13.4.1946 výměrem MV ve S. z dosud neobjasněných důvodů zrušena … jediným orgánem oprávněným o restituci rozhodnout byl soud“, proto „řízení zahájené ministerstvem financí … a jeho restituční výměr z 30.9.1947 … neměl ony účinky, jež má na mysli ust. §24 Dek. č. 5/1945 Sb., neboť podle této právní úpravy již nebylo možno postupovat, a proto soud I. stupně učinil správně závěr o nicotnosti restitučního výměru, jakož také o deklaratornosti odevzdací listiny, na jejímž základě nemohl dědic nabýt to, co zůstavitel nevlastnil“; že „O. H. se odstěhoval do Vídně … a tehdejší Československo navštívil naposledy ve dnech 20. až 22.11.1948 … a nejpozději pak od této doby není patrno, že by na území ČSR pobýval a o dům čp. 78 se st.pl.č. 320 ve S. se jakkoli zajímal, a to až do své smrti dne 5.3.1989, včetně jeho nezahrnutí do závěti“; že „požadavek odvolacího soudu na konkrétní právní úkon opuštění majetku je se zřetelem na absolutní nečinnost vlastníka a dobu této nečinnosti neopodstatněný a správně proto uzavřel nalézací soud … že právní předchůdce žalobkyně zmíněné nemovitosti opustil … a jejich vlastnictví pozbyl“; že „užívání nemovitosti a nakládání s nimi od počátku roku 1962 až do jejich prodeje smlouvou z 22.10.1991 se dělo v celém rozsahu práv a povinností vlastníka a tedy při možnosti putativního titulu pro vznik držby a nevyvratitelné právní domněnky při pochybnostech, je třeba považovat držby státu od 22.11.1961, kdy převzala domovní správa celý dům čp. 78 se st. 320 do operativní správy, za oprávněnou a čsl. stát za oprávněného držitele“; že „odvolací soud neposoudil okolnosti vydržení v celém rozsahu, neboť závažným způsobem pochybil při výkladu ust. §154 odst. 1 obč. soud. řádu o rozhodném okamžiku … když zákonná úprava doposud jednoznačně spočívá na době vyhlášení rozsudku a umožňuje toliko jedinou výjimku v případě opětujících se dávek“; že „pominout nelze ani další aspekty, mající základ v právní úpravě zvláštní … když v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 byla způsobena řada majetkových křiv, mezi něž souzená věc nepochybně patří a tedy v zájmu jejich zmírnění bylo ve lhůtách a za podmínek zvláštními zákony upravených možno se domáhat nápravy“, že však „žalobkyně, o níž nebylo zjištěno, že by nemohla být oprávněnou osobou, nechala marně uplynout restituční lhůty“. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalovaných podala žalobkyně vyjádření, ve kterém navrhla, aby dovolání žalovaných bylo jako nedůvodné zamítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolatelé v dovolání namítají, že „lze z poválečné restituce považovat za prokázané, že id. ¼ souzených nemovitostí náležejících O. R. bylo na základě rozsudku Stanného soudu v Praze ze dne 29.6.1942 konfiskována ve prospěch Německé říše, výměrem ze dne 19.5.1945 dána pod národní správu, výměrem MNV ve S. z 13.4.1946 č.j. 15342/45, 4447/46 tato národní správa zrušena, výměrem Ministerstva financí z 30.9.1947 č.j. 197632/47-II/4 zmíněný podíl nemovitostí znovu vyjmut z národní správy a ve smyslu §24 Dek. č. 5/1945 Sb. vrácen do pozůstalosti po O. R., který podle odevzdací listiny Okresního soudu ve Strakonicích z 13.10.1947 čj. D 345/47-25 nabyl právní předchůdce žalobkyně“, že „lze připustit závěr o platnosti výměru k vrácení pozbylého majetku orgány instančně a rezortně nadřízenými orgánu příslušnému, odmítnout je však třeba takové výměry o vrácení majetku, k nimž chybí zákonné zmocnění, byť by je vydal ústřední orgán státní správy, mající obecné kompetence v majetkových věcech“; že poté, co „došlo výměrem ze dne 19.5.1945 k zavedení národní správy na souzený majetek, která byla dne 13.4.1946 výměrem MV ve S. z dosud neobjasněných důvodů zrušena … jediným orgánem oprávněným o restituci rozhodnout byl soud“, proto „řízení zahájené ministerstvem financí … a jeho restituční výměr z 30.9.1947 … neměl ony účinky, jež má na mysli ust. §24 Dek. č. 5/1945 Sb., neboť podle této právní úpravy již nebylo možno postupovat a proto soud I. stupně učinil správně závěr o nicotnosti restitučního výměru, jakož také o deklaratornosti odevzdací listiny, na jejímž základě nemohl dědic nabýt to, co zůstavitel nevlastnil“. Podle ustanovení §24 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“) majetek, daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce, budiž, pokud nejde o osoby uvedené v §4, vyňat z národní správy i ihned vrácen dřívějším majitelům, resp. jejich dědicům. Podle ustanovení §24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. také osoby, uvedené v §4, odst. a), pokud jde o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném sociálním postavení, resp. jejich dědicové, mohou žádati za vynětí svého majetku z národní správy a za jeho vrácení, jestliže mohou hodnověrně prokázati, že byli obětí politické, nebo rasové persekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky. Podle ustanovení §9 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), nárok na vrácení majetku, který by měl býti vrácen podle §24 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., lze proti národní správě zavedené na takový majetek uplatnit na soudu, teprve když orgán, jenž národní správu zavedl, žádost o vrácení majetku zcela nebo zčásti zamítne nebo když rozhodnutí o takové žádosti nedoručí žadateli do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána. Soudy v posuzovaném případě při aplikaci a interpretaci citovaných zákonných ustanovení dospěly k závěru, že „z ust. §9 a §10 zák. č. 128/1946 Sb. a §24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nevyplývá význam uvalení národní správy na předmětný majetek a naopak vyplývá možnost rozhodovat soudem o restituci z tohoto majetku teprve tehdy, pokud by správní orgán žádost o navrácení majetku zcela nebo zčásti zamítl“; že „Místní národní výbor ve S., zrušil národní správu a postupoval podle §24 odst. 1 uvedeného dekretu, i když pouze zčásti, neboť o vydání majetku O. H. nerozhodl tento orgán sám a učinilo tak až ministerstvo financí výměrem ze dne 30.9.1947, což však nelze považovat za nesprávný postup v restitučním řízení a tento výměr nelze hodnotit jako právní akt vydaný věcně nepříslušným orgánem, ani za právní akt vydaný orgánem, který nebyl nadán příslušnou pravomocí, neboť se jednalo o ústřední orgán mající obecné kompetence v majetkových věcech, který často v restitučních věcech rozhodoval a v tomto případě nezasáhl do soudní pravomoci, která byla upravena pro jiné případy, než byl případ tento“. Tyto závěry jsou správné. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Jen správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný. Vada spočívající v tom, že správní akt vydal v prvním stupni správní orgán, jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu v systému plné apelace, však nicotnost aktu nezpůsobuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998, sp.zn. 3 Cdo 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2000). Ve vztahu k námitce dovolatelů o nezbytnosti rozhodnutí soudu o restituci ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. v posuzovaném případě, je na místě poukázat na rozsudek ze dne 19.8.1999, sp.zn. 24 Cdo 1212/1998, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze-li zjistit, zda a jak o žádost o restituci majetku podle zák. č. 128/1948 Sb. soud rozhodl, je třeba v případě, že nebudou zjištěny zákonné překážky, které bránily restituci majetku, vycházet z toho, že této žádosti bylo vyhověno. Účinky restituce pak nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku na Německou říši (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20.10.1948, sp.zn. Rv I 262/1947, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí pod č. 525, ročník 1948). Dovolatelé v dovolání dále namítají, že „O. H. se odstěhoval do Vídně … a tehdejší Československo navštívil naposledy ve dnech 20. až 22.11.1948 … a nejpozději pak od této doby není patrno, že by na území ČSR pobýval a o dům čp. 78 se st.pl.č. 320 ve S. se jakkoli zajímal, a to až do své smrti dne 5.3.1989, včetně jeho nezahrnutí do závěti“; že „požadavek odvolacího soudu na konkrétní právní úkon opuštění majetku je se zřetelem na absolutní nečinnost vlastníka a dobu této nečinnosti neopodstatněný a správně proto uzavřel nalézací soud … že právní předchůdce žalobkyně zmíněné nemovitosti opustil … a jejich vlastnictví pozbyl“. Tyto námitky dovolatelů nejsou opodstatněné. Soudy při posouzení dané otázky dospěly ke správnému závěru, že zánik vlastnického práva O. H. k předmětným nemovitostem jejich opuštěním (derelikcí) nebyl prokázán, když důkazní břemeno prokázání této skutečnosti spočívalo na žalovaných (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2001, sp.zn. 22 Cdo 1077/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 2002). Dovolatelé konečně namítají také, že „užívání nemovitosti a nakládání s nimi od počátku roku 1962 až do jejich prodeje smlouvou z 22.10.1991 se dělo v celém rozsahu práv a povinností vlastníka a tedy při možnosti putativního titulu pro vznik držby a nevyvratitelné právní domněnky při pochybnostech, je třeba považovat držby státu od 22.11.1961, kdy převzala domovní správa celý dům čp. 78 se st.pl.č. 320 do operativní správy, za oprávněnou a čsl. stát za oprávněného držitele“; že „odvolací soud neposoudil okolnosti vydržení v celém rozsahu, neboť závažným způsobem pochybil při výkladu ust. §154 odst. 1 obč. soud. řádu o rozhodném okamžiku … když zákonná úprava doposud jednoznačně spočívá na době vyhlášení rozsudku a umožňuje toliko jedinou výjimku v případě opětujících se dávek“. Ani tyto námitky dovolatelů nejsou opodstatněné. Okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci (§154 odst. 1 o.s.ř.). Znamená to, že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Nemůže proto zohlednit skutkové okolnosti, k nimž došlo v minulosti, které však v době vyhlášení rozsudku již nemají význam, nebo které mají (mohou) nastat až po vyhlášení rozsudku. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku jen ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla. Zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení rozsudku význam pro hmotněprávní posouzení věci, neboť se nedotýká ustanovení hmotného práva, která stanoví vznik, změnu nebo zánik práv a povinností k určité době. Jestliže rozsudek může jen deklarovat práva a povinnosti, která vznikla, změnila se nebo zanikla v minulosti, lze při rozhodování věci vzít úvahu pouze skutková zjištění, která mají význam z hlediska hmotněprávního posouzení věci. Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci; soud v tomto případě rozhodnutím deklaruje stav, který zde byl v okamžiku zůstavitelovy smrti (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1993, 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu pod č.11, ročník 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2001). S ohledem na výše uvedené nelze považovat za opodstatněné ani námitky dovolatelů, že „pominout nelze ani další aspekty, mající základ v právní úpravě zvláštní … když v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 byla způsobena řada majetkových křiv, mezi něž souzená věc nepochybně patří a tedy v zájmu jejich zmírnění bylo ve lhůtách a za podmínek zvláštními zákony upravených možno se domáhat nápravy“, že však „žalobkyně, o níž nebylo zjištěno, že by nemohla být oprávněnou osobou, nechala marně uplynout restituční lhůty“, a to již proto, že tyto námitky reflektují skutkový, resp. právní stav, který nastal až po smrti O. H. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. S ohledem na to, že dovolání žalovaných bylo zamítnuto, jsou žalovaní povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151, §142 o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila. Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Protože dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c/, §10 odst. 3, §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 5.000,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 5.075,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. června 2005 JUDr. Roman Fiala, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2005
Spisová značka:30 Cdo 1072/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1072.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§24 předpisu č. 5/1945Sb.
§9 předpisu č. 128/1946Sb.
§154 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 676/05
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26