ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1237.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1237/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců: a) JUDr. J. K., b) Z. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Statutárnímu městu J., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 534/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2003, čj. 12 Co 259/2003-303, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 10. 1999, č. j. 4 C 28/91-207, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „prohlášení žalobců z 3.9.1990
a oznámené žalovanému dopisem z téhož dne, že odstupují od kupních smluv uzavřených mezi žalobci jako prodávajícími a Českou republikou – Městským úřadem v J., a to kupní smlouvy na zahradu parcelní číslo 181/25 D1 o výměře 732 m2
a parcelní číslo 181/25 D2 staveniště o výměře 44 m2 ze dne 14.11. a 14.12.1988 vše v katastrálním území H. K. – je z hlediska ust. §49/1 občanského zákona platného před novelou zákona číslo 509/1991 Sb. důvodné a obě uvedené kupní smlouvy se podle §48/2 téhož občanského zákona od počátku ruší“ (výrok I.); určil, že „žalobci jsou vlastníky nemovitostí náležejících do společného jmění manželů své původní zahrady parcelní číslo 181/25 D1 dle evidence nemovitostí a stavební parcelní číslo 181/25 D2 dle evidence nemovitostí s dvougaráží, jak jim tyto nemovitosti náležely v době uzavření kupních smluv zmíněných v odst. I., jimž v současné době odpovídají 1) parcelní číslo 1079/1 dle katastru nemovitostí – zahrada o výměře 624 m2, 2) parcelní číslo 1080 dle katastru nemovitostí zastavěná plocha o výměře 23 m2
a parcelní číslo 1081 dle katastru nemovitostí zastavěná plocha o výměře rovněž 23 m2 včetně dvougaráže na těchto dvou zastavěných plochách postavené, 3) díl parcelního čísla 1105/3 dle katastru nemovitostí o výměře 145 m2 vyznačený na geometrickém plánu Geodézie B., středisko J. č. zak. 078923-010, 011 písm. „g“ a parcelní číslo 181/32 dle evidence nemovitostí – zahrada o výměře 7 m2 rovněž vyznačena v citovaném geometrickém plánu, vše v katastrálním území H. K. a dosud tyto nemovitosti vedené na LV č. 10001 dle katastru nemovitostí pro město J. – mimo dvougaráže, která není dosud v katastru nemovitostí vedená“ (výrok II.); rozhodl
o nákladech řízení (výrok III.). Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že na žalovaném určení nemají žalobci naléhavý právní zájem, neboť jde o otázku předběžnou, kterou soud řeší při rozhodování o určení vlastnictví žalobců k nemovitostem. Ve vztahu k vyhovujícímu výroku rozsudku vycházel ze závěru, že „žalobci dopisem ze dne 3. 9. 1990 od kupních smluv platně odstoupili“; že „žalobci byli státem jako kupujícím uvedeni v omyl, že
na prodávaném pozemku bude do dvou let zahájena bytová výstavba … to se však nestalo, neboť byl vybudován jen kanalizační sběrač, a to ve vzdálenosti 6 m
od pozemku žalobců a o komplexní bytové výstavbě bylo rozhodnuto až po uzavření kupních smluv v roce 1989“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. ledna 2000, č.j. 12 Co 827/99-222, změnil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 10. 1999, č. j. 4 C 28/91-207, „v napadené části“ tak, že žalobu na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalovaná Česká republika - Městský úřad v J. není ve věci pasivně legitimována, neboť „jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsáno Město J., a z žádné skutečnosti není zřejmé, že by si vlastnická práva k nemovitostem činila Česká republika“.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 4. 2002, č.j.
22 Cdo 1829/2000-241, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 12 Co 827/99-222, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. října 1999, č. j.
4 C 28/91-207, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že v průběhu řízení zanikl státní orgán, jehož se věc týkala a přestože žalobci sami žalobu v označení žalovaného neupravili, soud prvního stupně jednal s žalovaným dále jako se státním orgánem, jehož se věc týká, tj. s Městským úřadem v J. a odvolací soud jeho označení bez dalšího převzal; že Městský úřad v J. je orgánem obce a v dané věci nešlo ani o výkon státní správy v rámci přenesené působnosti; že žaloba tak byla podána proti řádně označenému účastníku řízení – státu, který byl zastoupen orgánem, jehož se věc týkala, že však v průběhu řízení tento státní orgán zanikl a došlo k právnímu nástupnictví, neboť práva a povinnosti státu, které stát vykonával prostřednictvím zaniklého státního orgánu, přešly na jiný orgán veřejné moci; že za této situace bylo povinností soudu poučit žalobce, že může navrhnout, aby jako procesní nástupce vstoupil do řízení jiný orgán veřejné moci a že nesplněním poučovací povinnosti soudem vůči žalobcům došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27.1.2003, č.j. 4 C 534/2002-282, zastavil řízení „ve věci žaloby … na určení, že prohlášení žalobců z 3.9.1990
a oznámené žalovanému dopisem z téhož dne, že odstupují od kupních smluv uzavřených mezi žalobci jako prodávajícími a Českou republikou – Městským úřadem v J., a to kupní smlouvy na zahradu parcelní číslo 181/25 D1 o výměře 732 m2
a parcelní číslo 181/25 D2 staveniště o výměře 44 m2 ze dne 14.11. a 14.12.1988 vše v katastrálním území H. K. – je z hlediska ust. §49/1 občanského zákona platného před novelou zákona číslo 509/1991 Sb. důvodné a obě uvedené kupní smlouvy se podle §48/2 téhož občanského zákona od počátku ruší“ (výrok I.); určil, že „žalobci jsou vlastníky nemovitostí náležejících do společného jmění manželů své původní zahrady parcelní číslo 181/25 D1 dle evidence nemovitostí a stavební parcelní číslo 181/25 D2 dle evidence nemovitostí s dvougaráží, jak jim tyto nemovitosti náležely v době uzavření kupních smluv zmíněných v odst. I., jimž v současné době odpovídají 1) parcelní číslo 1079/1 dle katastru nemovitostí – zahrada o výměře 624 m2, 2) parcelní číslo 1080 dle katastru nemovitostí zastavěná plocha o výměře 23 m2
a parcelní číslo 1081 dle katastru nemovitostí zastavěná plocha o výměře rovněž 23 m2 včetně dvougaráže na těchto dvou zastavěných plochách postavené, 3) díl parcelního čísla 1105/3 dle katastru nemovitostí o výměře 145 m2 vyznačený na geometrickém plánu Geodézie B., středisko J. č. zak. 078923-010, 011 písm. „g“ a parcelní číslo 181/32 dle evidence nemovitostí – zahrada o výměře 7 m2 rovněž vyznačena v citovaném geometrickém plánu, vše v katastrálním území H. K. a dosud tyto nemovitosti vedené na LV č. 10001 dle katastru nemovitostí pro město J. – mimo dvougaráže, která není dosud v katastru nemovitostí vedená“ (výrok II.); rozhodl
o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „při uzavírání kupních smluv žalobci jednali v omylu navozeném žalovaným, neboť byli utvrzováni v tom, že žalovaný tyto pozemky potřebuje v určité době, kdy také tyto pozemky měly určitou hodnotu … pokud by pak došlo k případnému prodeji v době pozdější, kdy by již žalovaný měl dostatečně zpracovanou projektovou dokumentaci a dostatek finančních prostředků na realizaci výstavby, pohybovaly by se ceny v jiných cenových relacích“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.9.2003, č. j. 12 Co 259/2003-303, rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27.1.2003, č.j.
4 C 534/2002-282, „v napadeném přisuzujícím výroku o určení vlastnictví“ změnil tak, že žalobu, „kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitostí náležejících do společného jmění manželů původní zahrady p.č. 181/25 d1 dle evidence nemovitostí a stavební p.č. 181/25 d2 dle evidence nemovitostí s dvojgaráží, jak jim tyto nemovitosti náležely v době uzavření kupních smluv uzavřených mezi žalobci a Československým státem – MěstNV J. dne 14.11.1988 ohledně pozemků p.č. 181/25-d1 zahrada
o výměře 732 m2 a p.č. 181/25 d2 – staveniště o výměře 44 m2 a dne 14.12.1988 ohledně dvojgaráže na p.č. 181/25 d2, jimž v současné době odpovídají 1) p.č. 1079/1 dle katastru nemovitostí zahrada o výměře 624 m2, 2) p.č. 1080 dle katastru nemovitostí zastavěná plocha o výměře 23 m2 p.č. 1081 dle katastru nemovitostí zastavěná plocha
o výměře 23 m2 včetně dvojgaráže na těchto dvou zastavěných plochách postavené
a 3) díl p.č. 1105/3 dle katastru nemovitostí o výměře 145 m2 vyznačený
na geometrickém plánu Geodézie B., středisko J. č. zakázky 078923-010, 011 písm. „g“ a p.č. 181/32 dle evidence nemovitostí zahrada o výměře 7 m2 rovněž vyznačena v citovaném geometrickém plánu vše v katastrálním území H. K.
a dosud tyto nemovitosti vedené na LV č. 10001 dle katastru nemovitostí pro město J. – mimo dvojgaráže, která není dosud v katastru nemovitostí vedena“, zamítl (výrok I.); rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 40.360,50 Kč, a to do tří dnů k rukám jeho zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „pokud žalobci tvrdí, že by kupní smlouvu neuzavřeli, pokud by tušili, že ještě v roce 1990 nebude známo, zda a kdy se výstavba rodinných domků bude realizovat … tedy, že se cítí být uvedeni v omyl tvrzením pracovníků zastupujících kupujícího v době uzavření kupních smluv o tom, že nejdéle do roku 1990 bude v místech, kde se nacházely i jejich nemovitosti, zahájena stavba rodinných domků … zcela jednoznačně se jedná o omyl v souvislosti s okolnostmi vedoucími k tomu, co mělo být důvodem k uzavření smlouvy, jak byly žalobci vnímány, a tedy okolnostmi, které nakonec žalobce k uzavření kupních smluv vedly … že je tedy zřejmé, že se jedná o omyl v pohnutce, který ovšem sám o sobě nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy … a v tomto smyslu odstoupení žalobců od smlouvy s tímto jejich omylem v pohnutce nemůže být důvodné … vzhledem k tomu, že se tato pohnutka nestala součástí předmětných smluv“.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.9.2003, č. j. 12 Co 259/2003-303, podali žalobci dovolání. Namítají, že jejich „odstoupení od kupních smluv … které písemně oznámili dne 3.9.1990 tehdejšímu smluvnímu partnerovi … je účinné
a důvodné, tj. platné“, proto jsou vlastníky sporných nemovitostí; že „okresní soud rozhodl naprosto správně, spravedlivě a v souladu se soudcovskou etikou, když jejich odstoupení od smluv uznal za účinné“; že „pokud odstoupili od smluv, bylo to proto, že došli k přesvědčení, že se stali oběťmi omylu, který druhý účastník smluv vyvolal a jde o omyl důležitý, týkající se takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo“;
že „šlo o jejich vůli dosáhnout výstavby rodinných domků, proto kupní smlouvy uzavřeli, a proto nemůže jít o omyl v pohnutce“. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Tvrdí, že „druhý účastník při uzavírání kupních smluv žádný omyl nevyvolal, ani mu nemohl být žádný omyl znám“; že „rozhodující je právě stav v okamžiku uzavírání kupních smluv, následné skutečnosti nemohou mít právní význam“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobci prodali shora citovanými smlouvami ze dne 14.11.1988 a 14.12.1988 nemovitosti výše popsané právnímu předchůdci žalovaného. Dopisem ze dne 3.9.1990 pak žalobci sdělili právnímu předchůdci žalovaného, že od daných smluv odstupují.
Dovolatelé v dovolání namítají, že jejich „odstoupení od kupních smluv … které písemně oznámili dne 3.9.1990 tehdejšímu smluvnímu partnerovi … je účinné
a důvodné, tj. platné“, proto jsou vlastníky sporných nemovitostí; že „pokud odstoupili od smluv, bylo to proto, že došli k přesvědčení, že se stali oběťmi omylu, který druhý účastník smluv vyvolal a jde o omyl důležitý, týkající se takové okolnosti, že by
bez něho ke smlouvě nedošlo“; že „šlo o jejich vůli dosáhnout výstavby rodinných domků, proto kupní smlouvy uzavřeli a proto nemůže jít o omyl v pohnutce“.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Při posouzení platnosti odstoupení žalobců od předmětných smluv je třeba podle ustanovení §873 občanského zákoníku vycházet z právních předpisů účinných v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb. a č. 116/1990 Sb. (dále též jen „obč. zák.“).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval, resp. interpretoval ustanovení §49 odst. 1 a 2 obč. zák. Tato námitka není opodstatněná.
Podle ustanovení §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §49 odst. 1 obč. zák. účastník, který jednal v omylu, jejž druhý účastník vyvolal nebo jenž druhému účastníkovi musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo.
Podle ustanovení §49 odst. 2 obč. zák., byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně, má účastník, který jednal v omylu, právo odstoupit od smlouvy, ať jde
o jakýkoli omyl.
Podle ustanovení §48 odst. 2 obč. zák. odstoupením od smlouvy se smlouva
od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Právní úkon je projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle projevovaná právním úkonem vyjadřuje vztah jednajícího k právním úkonem zamýšlenému následku, tj. vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností. Od vůle, jako nutného prvku právního úkonu, je třeba odlišovat pohnutku (motiv) právního úkonu, která neurčuje chování jednajícího přímo, ale uplatňuje se jako vzdálenější podnět utvářené vůle zahrnující zejména předpoklady, z nichž jednající při utváření své vůle vychází. Pohnutka nemusí být, na rozdíl od vůle, při právním úkonu projevena
a zásadně nemá ani právní význam. Právní význam nabývá pohnutka jen tehdy, je-li zahrnuta do projevované vůle a stane-li se její složkou.
Předpokladem perfektnosti právního úkonu je také to, že vůle projevovaná právním úkonem je prosta omylu. Omyl ve vůli (týkající se subjektu, objektu či obsahu právního úkonu) má za následek vadnost právního úkonu, byl-li podstatný a byl-li vyvolán druhou stranou nebo jí musel být znám; případně, byl-li vyvolán úmyslně. Podstatný je omyl tehdy, jestliže se týká takové okolnosti, bez které by k právnímu úkonu nedošlo. Omyl v pohnutce nemá za následek vadnost právního úkonu, ledaže by se - jak výše uvedeno - pohnutka stala součástí právního úkonu.
Z výše uvedeného vyplývá, že okolnosti, o kterých žalobci tvrdí, že byly důvodem jejich odstoupení od předmětných kupních smluv, jsou okolnostmi vztahujícími se k pohnutkám, jež je vedly k uzavření daných smluv, nikoli k vůli převést svá vlastnická práva k prodávaným nemovitostem na kupujícího, tj. právního předchůdce žalovaného. Posuzovaný právní úkon odstoupení žalobců od předmětných smluv již proto, z důvodů výše uvedených, nemůže mít právní následky platného odstoupení, tj. obnovení vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a)
a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení
§243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
S ohledem na to, že dovolání žalobců bylo zamítnuto, jsou žalobci povinni
ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151, §142 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Protože dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem
při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1] vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 5.000,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč [srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.]. Celkovou částku 5.075,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalovaného v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu