ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1293.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1293/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. O., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. P., zastoupené advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 57/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 21 Co 415/2004, 21 Co 416/2004-293, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 19.5.2004, č. j. 7 C 57/99-240, doplněným usnesením ze dne 2.9.2004, č. j. 7 C 57/99-245, zamítl návrh žalobce
na určení, že žalobce je dědicem po zůstavitelce B. O., zemřelé dne 4.7.1998; rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28.647,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám „právní zástupkyně žalované“ a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „ČR na znalečném částku 6.020 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zdejšího soudu“. Vycházel ze závěru, že „žalobce se k zůstavitelce choval v rozporu s dobrými mravy, a je tedy dán důvod vydědění specifikovaný v závětech zůstavitelky“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.1.2005, č. j.
21 Co 415/2004, 21 Co 416/2004-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.245,- Kč k rukám její zástupkyně. Vycházel ze závěru, že listina o vydědění sepsaná B. O., zemřelou dne 4.7.1998 (dále též jen „zůstavitelka“), formou notářského zápisu ze dne 3.9.1992, „splňuje obecné náležitosti zakotvené pro každý právní úkon v ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku, i náležitosti zvláštní
ve smyslu ustanovení §469a odst. 3 za použití §476 odst. 1, 2 občanského zákoníku“; že „neshledal, že by důvody vydědění byly vylíčeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně … z textu listiny zcela nepochybně vyplývá jaké (konkrétní) jednání žalobce vedlo zůstavitelku k jeho vydědění“; že „žalobci se nepodařilo prokázat, že v době před sepsáním závěti, kdy byla zůstavitelka třikrát postižena záchvatem růže, jí poskytl pomoc, a to bez ohledu na to, zda jej zůstavitelka o pomoc sama požádala či nikoli“; že „v řízení bylo nepochybně prokázáno, že zůstavitelka se v každém z těchto případů nacházela ve stavu, kdy nebyla sama schopna se o sebe postarat ať již tak, že si lékařskou pomoc přivolá sama nebo že alespoň zajistí své základní životní potřeby“;
že zůstavitelka byla zdravotně indisponována natolik, že nebyla sama schopna rozpoznat, zda potřebuje odbornou lékařskou pomoc, natož požádat o její přivolání, a to bez ohledu na rodinné vztahy“; že žalobce netvrdil žádné skutečnosti, pro které by zůstavitelce z objektivních důvodů neměl možnost poskytnout pomoc“;
že „neposkytnutí pomoci zůstavitelce v situaci, v níž se opakovaně ocitla, je ze strany žalobce třeba považovat za značně závažné negativní jednání, které se neslučuje s dobrými mravy, a to bez ohledu na příbuzenský vztah matky a syna a na to, zda zůstavitelka umožnila žalobci, aby jí pomohl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávnému posouzení věci po právní stránce, neboť … zůstavitel může vydědit svého potomka z důvodu, že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech s tím, že zůstavitel však ze své strany musí potomkovi reálně poskytnutí pomoci umožnit“; že „pokud si někdo důkladně prostuduje celý spis, tak dojde k závěru … že vztahy byly značně rozvrácené až nepřátelské“; že „z výpovědi svědkyně R. se nedá dovodit, že by žalobce kdy odmítl pomoci zůstavitelce a už vůbec ne, že by jí odmítl pomoci v rozporu s dobrými mravy“; že „žalobce neměl reálnou možnost poskytovat zůstavitelce péči, když u toho byla jeho sestra … pokud sestra přítomna nebyla, tak vždy lékařskou pomoc zavolal“; že „když se porovnají výpovědi členů rodiny žalované a jediné svědkyně, tak se z nich při objektivním posouzení věci nedá dovodit, že žalobce v rozporu s dobrými mravy odmítl pomoci zůstavitelce ve třech případech její nemoci růže“; že „výpovědím žalobce a jeho svědků … okresní ani krajský soud neuvěřil, i když neřekl proč jim neuvěřil, zrovna tak jako neřekl, proč straně žalované uvěřil, když výpovědi jak žalované, tak i jejích svědků jsou pokaždé jiné a vždy o něco tzv. vylepšené“; že „z celého spisu … jednoznačně vyplývá, že vztahy v rodině byly natolik disharmonické, že by se zůstavitelka ani o pomoc
na svého syna neobrátila … nikdy na tom nebyla zdravotně tak, aby o pomoc nemohla požádat“; že „bylo prokázáno, a i žalovanou potvrzeno, že při záchvatech růže volala lékaře ona i žalobce“; že „krajský soud … nehodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, protože jinak by musel dojít k tomu, že jsou vzájemně v rozporu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dovolání namítá, že „krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávnému posouzení věci po právní stránce, neboť … zůstavitel může vydědit svého potomka z důvodu, že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech s tím, že zůstavitel však ze své strany musí potomkovi reálně poskytnutí pomoci umožnit“; že „pokud si někdo důkladně prostuduje celý spis, tak dojde k závěru … že vztahy byly značně rozvrácené až nepřátelské“; že „z výpovědi svědkyně R. se nedá dovodit, že by žalobce kdy odmítl pomoci zůstavitelce a už vůbec ne, že by jí odmítl pomoci v rozporu s dobrými mravy“; že „žalobce neměl reálnou možnost poskytovat zůstavitelce péči, když u toho byla jeho sestra … pokud sestra přítomna nebyla, tak vždy lékařskou pomoc zavolal“; že „když se porovnají výpovědi členů rodiny žalované
a jediné svědkyně, tak se z nich při objektivním posouzení věci nedá dovodit, že žalobce v rozporu s dobrými mravy odmítl pomoci zůstavitelce ve třech případech její nemoci růže“; že „výpovědím žalobce a jeho svědků … okresní ani krajský soud neuvěřil,
i když neřekl proč jim neuvěřil, zrovna tak jako neřekl, proč straně žalované uvěřil, když výpovědi jak žalované, tak i jejích svědků jsou pokaždé jiné a vždy o něco tzv. vylepšené“; že „z celého spisu … jednoznačně vyplývá, že vztahy v rodině byly natolik disharmonické, že by se zůstavitelka ani o pomoc na svého syna neobrátila … nikdy
na tom nebyla zdravotně tak, aby o pomoc nemohla požádat“; že „bylo prokázáno,
a i žalovanou potvrzeno, že při záchvatech růže volala lékaře ona i žalobce“; že „krajský soud … nehodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, protože jinak by musel dojít k tomu, že jsou vzájemně v rozporu“.
I když žalobce v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1] vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 1.550,- Kč
a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.625,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalovanou v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu