Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2005, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1381.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1381.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Ing. A. V., zastoupené advokátem, proti žalované R., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 71/2001, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 18. ledna 2005, č.j. 1 Co 251/2004-179, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č.j. 1 Co 251/2004-179, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 9.000,- Kč, se odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č.j. 1 Co 251/2004-179, se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2004, č.j. 37 C 71/2001-157, ve výroku II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2004, č.j. 37 C 71/2001-157, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu zamítl, pokud žalobkyně požadovala, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni dalších 9,990.000,- Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel především ze skutečnosti, že žalobkyně žalobu odůvodnila tvrzením, že je předsedkyní představenstva a generální ředitelkou společnosti T., a.s. Žalovaná je vydavatelem týdeníku R., kde dne 30. července 2001 v čísle 31, na straně 9, v rubrice Ekonomika, byl publikován článek s titulkem „K. v T.“ s podtitulkem „M. autora T. N. Žalovaná za protiprávní zásah do práva na ochranu osobnosti a občanskou čest považuje výroky: - Ministerstvo průmyslu svěřilo strategický podnik „nevědomé“ spolupracovnici StB, - A. V. (45), která od předminulého týdne stojí v čele akciové společnosti T., spolupracovala se státní bezpečností - podle archivu Ministerstva vnitra měla krycí jméno E. a tzv. vázací akt podepsala 6. července 1984, - A. V. minulý čtvrtek na otázku R., zda se může prokázat negativním osvědčením, odmítla odpověď, - a co na minulost nové šéfky říká Ministerstvo průmyslu? Náměstkyně V. je na dovolené, takže otázky vyřizuje mluvčí A. S.: „Paní V. předložila soudní rozhodnutí, že nebyla vědomou spolupracovnicí StB. Takové případy se děly, že byl někdo evidován bez svého vědomí.“ Lze rozsudek vidět? „Sama jsem ho neviděla,“ připouští mluvčí. „Ale seznámili se s ním ministr a paní náměstkyně. Kdyby paní V. spolupracovala vědomě, tak by asi ve funkci být nemohla.“ Soud prvního stupně po provedeném řízení dovodil, že prvními čtyřmi informacemi došlo k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobkyně v takové míře, že nepostačuje poskytnutí morální satisfakce – omluvy. Publikované informace totiž byly způsobilé zvlášť závažným způsobem zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Současně však konstatoval, že nebyly prokázány žádné reálné dopady publikovaného článku, s výjimkou toho, že se o evidenci žalobkyně hovořilo. Podle soudu však nebylo zjištěno, že by z toho kdokoliv vyvozoval jakékoliv negativní důsledky ve vztahu k osobě žalobkyně. Nebyly zjištěny žádné negativní dopady (ve vztahu k žalobkyni) ani poté, kdy informace o evidenci žalobkyně jako tajné spolupracovnice byly publikovány podle zákona č. 107/2002 Sb. na elektronických médiích a v tisku. Soud konstatoval, že v tomto případě je na místě přiznat náhradu nemajetkové újmy pouze ve výši 10.000, - Kč jako symbolické vyjádření objektivní možnosti negativních dopadů sporného článku, které však ve skutečnosti nenastaly, resp. nebyly prokázány. Ve zbytku proto žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků (žalovaný se odvolával pouze co do částky 9.000,- Kč) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č.j. 1 Co 251/2004-179, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 9.000,- Kč, v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením, které vycházelo z ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Uvedl, že žalobkyně v řízení neprokázala zvlášť závažné reálné dopady článku na její osobnost, s výjimkou toho, že se o něm hovořilo. Žalobkyně pouze dedukovala možné ohrožení svých osobnostních práv. Naopak žalovaný v řízení prokázal, že tento článek negativní dopady na profesní ani společenské postavení žalobkyně neměl. Proto podle názoru odvolacího soudu „symbolická“ částka přiznaná žalobkyni soudem prvního stupně ve výši 10.000,- Kč je přiměřeným zadostiučiněním, odpovídajícím kritériím ustanovení §13 odst. 3 o.z., t.j. závažnosti vzniklé újmy, byť jen v podobě ohrožení osobnostních práv žalobkyně zveřejněním spojení její osoby s bývalou StB a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Zde především poukázal na to, že v době zveřejnění uvedeného článku si žalovaná byla vědoma existence pravomocného rozsudku o určení neoprávněnosti evidence žalobkyně v materiálech bývalé státní bezpečnosti. Odvolací soud též doplnil, že ustanovení §13 odst. 2 o.z. není sankcí vůči původci neoprávněného zásahu, ale za podmínek v tomto ustanovení uvedených pouze satisfakcí. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 16. 2. 2005 a zástupkyni žalobkyně dne 17. 2. 2005, kdy nabyl právní moci. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 14. dubna 2005 včasné dovolání. Včasné dovolání podala dne 17. dubna 2005 též žalobkyně. Žalovaná dovoláním napadla pouze výrok, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku pro částku 9.000,- Kč a navazující výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně svým dovoláním napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně a výrok o nákladech řízení. Dovolatelé v obou případech přípustnost dovolání spatřují v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“). Obě strany uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Domnívají se, že odvolací soud nerozhodl správně při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobkyně ve svém dovolání zejména poukazuje na to, že rozhodnutím soudu prvního stupně a potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodováno o kritériích pro „symbolické finanční zadostiučinění při neprokázání konkrétních okolností dopadu újmy. Především z této skutečnosti žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání v této věci. Zdůrazňuje, že soudy nehodnotily závažnost (žalobkyni) vzniklé (nemajetkové) újmy a ani okolnosti případu. Odvolací soud (ve skutečnosti) ani újmu (na osobnostních právech žalobkyně) neshledal, když dospěl k závěru, že negativní následek nenastal. Žalobkyně v dovolání poukazuje na skutečnost, že závažnost újmy spočívá v nutnosti snášet fakt, že jako tiskem označený spolupracovník StB nemá šanci na obnovení důvěryhodnosti své osoby. Domnívá se, že bylo-li toto označení důsledkem záměrného zkreslování skutečnosti a cílené manipulace se čtenářem, pak musí být žalobkyni přiznána taková satisfakce, která bude mít satisfakční účinek právě pro ni a (současně) bude i pro žalovanou dostatečně citelná. Soud musí přihlížet k okolnostem, zejména k těm, které se týkají osoby žalobkyně a způsobu, jaký žalovaná volila při konstrukci tohoto zásahu, tj. manipulativní prezentaci faktů a nerespektování pravomocného rozsudku soudu o neoprávněnosti evidence (žalobkyně v materiálech bývalé StB). Pokud bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy v částce nepatrné, nízké, pak nejde o satisfakci. Náhrada musí být pro vydavatele (žalovaného) natolik citelná, aby ji skutečně pocítil, aby byla dostatečnou výstrahou a motivovala žalovaného k respektu k právům osoby, která se nemůže bránit jinak, než soudně. Soud by proto měl poskytnout (žalobkyni) skutečnou satisfakci, nikoliv formálním přiznáním téměř - jak výslovně uvedla žalobkyně - směšné(!) částky, ale účinně zamezit takovému chování. To je pro samotnou žalobkyni hlavní satisfakční moment. Žalobkyně proto ve svém dovolání navrhla, aby uvedené rozhodnutí bylo v napadené části zrušeno. Dovolací soud uvážil, že dovolání obou účastníků bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání v obou případech vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Při posouzení přípustnosti dovolání v této věci je třeba diferencovat mezi oběma dovolateli. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. U dovolání žalované je třeba odkázat na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle něhož dovolání podle prvního odstavce téhož ustanovení není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Tuto úpravu žalovaná ve svém dovolání zcela zřetelně nevzala v úvahu, když jím napadla výrok odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 9.000,- Kč, tj. o plnění nepřevyšujícím zákonný limit 20.000,- Kč. Dovolání žalované je proto již z tohoto důvodu nepřípustné, aniž by bylo nutno dále zvažovat, zda v napadené části je možno napadený rozsudek hodnotit jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože tedy v předmětné věci není dána přípustnost dovolání podaného žalovanou, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalované jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Nemohl se tak zabývat případnými dalšími výtkami dovolatelky, obsaženými v jejím dovolání. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vztahující se k popsanému výroku je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v této souvislosti v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Naproti tomu dovolání podané žalobkyní je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť výrok napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, má podle dovolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Právní otázku, která byla určující pro posouzení věci, totiž odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) řešil podle mínění dovolacího soudu v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním žalobkyně dotčené části v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však ze spisu nepodávají. Bylo uvedeno, že žalobkyně v dovolání uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tak o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten se jedná tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní. Soudy obou stupňů podanou žalobu, jíž se žalobkyně domáhala relutární satisfakce v souvislosti s tvrzeným zásahem, posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu u zásahů do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze zásadně kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Je faktem, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To však napadené rozhodnutí (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) v zásadě nečiní možným. Jestliže se odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, vyšel tak sám též zejména z úvahy, že k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo v takové míře, že nepostačuje poskytnutí morální satisfakce - omluvy. Publikované informace byly způsobilé zvlášť závažným způsobem zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Současně ovšem soudy konstatovaly, že nebyly prokázány žádné reálné dopady publikovaného článku, s výjimkou toho, že se o evidenci žalobkyně hovořilo. Šlo tak pouze o formu ohrožení osobnostních práv žalobkyně. Proto jako přiměřené bylo podle soudů obou stupňů zadostiučinění v přiznané částce ve výši 10.000, - Kč jako symbolického vyjádření objektivní možnosti negativních dopadů sporného článku, které však ve skutečnosti nenastaly, resp. nebyly prokázány. První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře. Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti jako závažnou. Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci (zde není možno souhlasit s žalobkyní, pokud v dovolání naznačuje zájem na případném „postižení“ žalované, tj. na represi, neboť tu nelze chápat jako opodstatněnou součást prostředků možného zadostiučinění přiznávaného ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z.; eventualitu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní ovšem nelze vylučovat). Vlastní zásah - jak jinak správně připomenul odvolací soud - je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není ovšem zcela zřetelně zjistitelné, jak dalece byly tyto okolnosti promítnuty do jejich úvah při posuzování míry dotčení osobnostních práv žalobkyně předmětným zásahem. Odvolací soud vychází především z toho, že žalobkyně neprokázala zvlášť závažné reálné dopady uveřejněného článku do jejích osobnostních práv (naopak podle soudu žalovaný prokázal, že tento článek neměl dopad na její profesní, resp. společenské vztahy) a dovozoval zde proto pouze ohrožení práv žalobkyně zveřejněním (tvrzeného) spojení žalobkyně s bývalou Státní bezpečností. To za situace, kdy si žalovaná v době zveřejnění článku byla vědoma existence pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, že žalobkyně byla v materiálech bývalé StB evidována neoprávněně. Dovolací soud má zato, že v tomto případě bylo oběma soudy zřejmě nedopatřením přehlédnuto, že obecně je společností vnímáno, že označení konkrétní osoby jako spolupracovníka (konfidenta) policejních orgánů je pro takovou osobu krajně dehonestující, pravidelně spojené s faktickým morálním vyloučením této osoby ze „slušné“ společnosti (lze srovnat např. historicky známý případ Karla Sabiny z doby tzv. Národního obrození). Aktuálně to zcela jednoznačně platí zejména tehdy, kdy je fyzická osoba označena jako někdejší spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti. Zde se proto - podle názoru dovolacího soudu - nelze omezit pouze na zúžení problému konstatováním, že se takový zásah v konkrétním případě nedotkl profesních (resp. též společenských) stránek života postižené fyzické osoby, případně její možnosti veřejně působit. Je totiž jisté, že takovéto veřejné označení jakékoliv osoby s sebou pravidelně nese (a to i v případě možného pozdějšího dementování takové informace) především obecné snížení důvěryhodnosti a vážnosti této osoby v širokém spektru příjemců informace se všemi s tím spojenými (resp. z této skutečnosti vyplývajícími) konsekvencemi pro postiženou osobu. Lze mít proto zato, že v těchto případech jde v zásadě vždy o zvlášť citelný zásah do osobnostních práv postižené fyzické osoby, neboť takto je zřetelně vnímán i většinou společnosti. Posouzení okolností zásahu nepochybně může výrazně ovlivňovat vědomí i v konkrétní skutečnosti fyzické osoby, že šlo o zásah způsobený nikoliv např. bezděčně, ale ve skutečnosti cíleně za situace, kdy osobě, která se zásahu dopustila, bylo známo, že oprávněnost příslušného dehonestujícího tvrzení byla kvalifikovaně (např. v souzeném případě prostřednictvím pravomocného soudního rozhodnutí) vyvrácena. V dané věci je sice zřejmé, že odvolací soud tuto okolnost - jak již bylo uvedeno - zmínil, avšak přesto při posouzení věci z hlediska ustanovení §13 odst. 3 o.z. v zásadě dospěl k závěru, že je odpovídající, pokud soud prvního stupně přiznal žalobkyni v rámci náhrady nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. „symbolickou“ částku (i když vlastní naplnění obsahu pojmu „symbolická částka“ může být v souzeném případě přisouzenou výší satisfakce fakticky diskutabilní, neboť rozptyl názorů na to, co je třeba rozumět symbolickou, resp. nízkou částkou, může být značně široký). Zde je možno připomenout, že ve skutečnosti může nastat situace, kdy zásahem do osobnosti postižená osoba bude v rámci prostředků ochrany vyplývajících z ustanovení §13 o.z. sama požadovat jako přiměřené zadostiučinění přiznání pouze velmi nízké svou podstatou a funkcí jen symbolické peněžité částky, když chce dosáhnout jednak autoritativního konstatování neoprávněnosti zásahu a přiznání zadostiučinění, jednak sleduje možný cíl vyhnout se případným výčitkám ze strany třetích osob o „zištném zpeněžení“ vzniklé nemajetkové újmy. Charakter takto uplatněného zadostiučinění je většinou chápán jako jedna z forem morálního zadostiučinění, když přiznaná symbolická částka zadostiučinění není pro svou povahu schopna po obsahové stránce plnit funkci peněžitého zadostiučinění, tj. zadostiučinění vyžadujícího a přiměřeně zmírňujícího prostřednictvím peněz vzniklou nemajetkovou újmu (obdobně srovnej stať: Karel Knap, Jiří Švestka „Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů“, Právo a zákonnost č. 6/1991). Protože soud je vázán návrhem postižené fyzické osoby, je tak vázán i tím, zda v rámci takového návrhu na zadostiučinění se postižená fyzická osoba domáhá (mimo jiné) též např. satisfakce spočívající v přisouzení symbolické peněžní částky (§153 odst. 2 o.s.ř.). Pokud tomu tak není a je-li postiženým uplatňována náhrada nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., pak - jak již bylo vyloženo - pro určení přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví taxativně dvě kritéria, ze kterých soud musí při svém rozhodování vycházet. Jde tak jednak o zjištění závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, jednak o ověření okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Z uvedeného je proto třeba dovodit, že sám soud, aniž by k tomu byl povolán vlastním návrhem dotčené fyzické osoby, není oprávněn rozhodnout o přiznání symbolické satisfakce za dotčení osobnostních práv této osoby. S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dotčeném výroku pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v uvedeném rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, stejně tak jako příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. října 2005 JUDr. Pavel Pavlík, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2005
Spisová značka:30 Cdo 1381/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1381.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§11 předpisu č. 40/1964Sb.
§13 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20