Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.07.2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1383.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1383.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) M. M., a b) MUDr. V. M., obou zastoupených advokátem, za účasti 1) Stavebního bytového družstva M. a 2) P. f. České republiky, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 60/2004, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č. j. 32 Co 44/2004 - 76, takto: I. Dovolání se zamítá; jinak se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se žalobou podanou podle §246 a násl. o. s. ř. domáhají, aby soud rozhodl, že jsou spoluvlastníky (každý podílem 1/2) pozemku parc. č. 608/3 o výměře 218 m2 v obci a kat. území M., zapsanému na LV č. 1 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště M., s odůvodněním, že se cítí být dotčeni na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu M. ze dne 2. 1. 2004, č. j. 7462 - 872/ŠO2002, vydaným podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jímž jim nebyl uvedený pozemek vydán, neboť byl v rámci stavby XI. etapy sídliště zastavěn objektem obslužné komunikace a terénními a sadovými úpravami; požadují, aby rozsudkem soudu bylo toto rozhodnutí nahrazeno. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 30. 6. 2004, č. j. 18 C 60/2004 - 39, ve znění opravných usnesení ze dne 1. 7. 2004, č. j. 18 C 60/2004 - 42, a ze dne 22. 10. 2004, č. j. 18 C 60/2004 - 56, „žalobu v části, ve které se první žalobce domáhal určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (ideální 1/2) shora uvedeného pozemku, a v části, ve které se druhý žalobce domáhal určení, že první žalobce je podílovým spoluvlastníkem (ideální 1/2) tohoto pozemku“, odmítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi prvním žalobcem a prvním a druhým účastníkem řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 2. 1. 2004 bylo prvnímu žalobci doručeno do vlastních rukou dne 8. 1. 2004 a druhému žalobci dne 15. 1. 2004. Vzhledem k tomu, že žalobci podali společnou žalobu podle části páté o. s. ř. dne 10. 3. 2004, stalo se tak u prvního žalobce po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ust. §247 odst. 1 o. s. ř., která je lhůtou hmotněprávní, a jíž nelze prominout. Z tohoto důvodu soud žalobu prvního žalobce pro opožděnost podle §250g odst. 1 o. s. ř. odmítl, když na rozdíl od žalobců dovodil, že v řízení mají postavení samostatných (a nikoliv nerozlučných) společníků. Poukázal na to, že dědické řízení po jejich zemřelé matce bylo pravomocně zastaveno pro zanechání majetku pouze nepatrné hodnoty, že správní orgán se žalobci jednal již jako s dědici a že oba žalobci požadují svůj zákonný podíl o velikosti ½ (§473 odst. 1 obč. zák.). Protože žalobu podle páté části o. s. ř. nelze podat ve prospěch jiného, soud odmítl též žalobu druhého žalobce „podanou ve prospěch prvního žalobce“. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2004, č. j. 32 Co 44/2004 - 76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi prvním žalobcem a prvním a druhým účastníkem řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první žalobce podal žalobu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. §247 odst. 1 o. s. ř., kterou však na rozdíl od okresního soudu považoval za zákonnou procesní lhůtu a jenž podle jeho názoru skončila dne 8. 3. 2004. Krajský soud nepřisvědčil názoru žalobců, že v řízení mají postavení nerozlučných společníků a že dvouměsíční lhůta k podání žaloby nemohla uplynout dříve, než uplynula druhému žalobci. S poukazem na ust. §4 odst. 4 zákona o půdě (podle nějž zemřela-li oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před rozhodnutím podle §9, přechází nárok na dědice) dovodil, že neuzavřeli-li žalobci jako dědicové po jejich zemřelé matce H. M., která včas u pozemkového úřadu uplatnila nárok na vydání zemědělského majetku, m.j. i na vydání sporného pozemku, dědickou dohodu ohledně vypořádání restitučního nároku, postupoval pozemkový úřad v souladu se zákonem, když oba žalobce považoval za osoby uvedené v §4 odst. 4 zákona o půdě, na něž přešel restituční nárok, z nějž každému z nich připadá zákonný podíl ve výši 1/2 (§473 odst. 1 obč. zák.). Protože tedy žalobci vstoupili do práv své zemřelé matky podle §4 odst. 4 zákona o půdě již v řízení u pozemkového úřadu, který rozhodoval o restitučním nároku u každého z nich (nikoliv v soudním řízení), a protože předmětem tohoto řízení není spor o dědické právo, mají v řízení podle části páté o. s. ř. postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř. Každý z nich tedy jedná jen sám za sebe, neboť jeden z nich mohl rozhodnutí pozemkového úřadu akceptovat a druhý mohl podat samostatnou žalobu podle části páté o. s. ř. jen ohledně svého restitučního nároku. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal první žalobce dovolání, neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobu podal opožděně. Namítá, že v dané věci je předmětem řízení „nárok týkající se majetku zůstavitelky“, který dosud nebyl vypořádán v dědickém řízení, a že žalobci vstoupili do řízení před správním orgánem namísto zůstavitelky. Je přesvědčen, že v řízení podle části páté o. s. ř. mají postavení nerozlučných společníků a že jimi „předběžně a orientačně vymezené dědické podíly“ nejsou samostatně projednatelné, na čemž nic nemění ani skutečnost, že v žalobním petitu požadovali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální poloviny předmětného pozemku. Poukazuje na to, že pozemkový úřad nerozhodoval o jednotlivých restitučních nárocích každého z nich, nýbrž že rozhodl jen tak, že „žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku“. Má proto za to, že lhůta k podání žaloby „oběma nerozlučnými společníky“ nemohla uplynout dříve, než uplynuly dva měsíce od doručení rozhodnutí správního orgánu druhému žalobci. Žaloba byla tudíž podle jeho názoru podána oběma žalobci včas a to i z toho důvodu, že je-li lhůta podle §247 odst. 1 o. s. ř. lhůtou procesní, jak dovodil odvolací soud, postačí k jejímu zachování, bylo-li podání poslední den lhůty odevzdáno orgánu, který má povinnost jej doručit (§57 odst. 3 o. s. ř.). Protože první žalobce zásilku se žalobou odevzdal Č. p., s. p., dne 8. 3. 2004, který byl podle odvolacího soudu posledním dnem procesní lhůty pro podání žaloby, stalo se tak ve lhůtě podle §247 odst. 1 o. s. ř., a to i kdyby žalobci nebyli nerozlučnými společníky. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti pravomocnému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby prvního žalobce, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem a že proti napadenému výroku je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle §247 odst. 1 o. s. ř. žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle §250g písm. a) o. s. ř. soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně. Lhůta k podání žaloby určená v ust. §247 o. s. ř. je lhůtou stanovenou k uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto před správním orgánem, u soudu. Nejde tedy o lhůtu procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup podle §57 odst. 3 o. s. ř., jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu. V posuzované věci bylo soudy obou stupňů zjištěno, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu M. ze dne 2. 1. 2004, č. j. 7462 - 872/ŠO2002, jímž bylo rozhodnuto, že žalobci jako oprávněné osoby podle §4 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nejsou vlastníky části pozemku parc. č. 608/3 o výměře 218 m2 v obci a kat. území M., bylo prvnímu žalobci doručeno do vlastních rukou dne 8. 1. 2004 a druhému žalobci dne 15. 1. 2004. Z rozhodnutí dále vyplývá, že nárok na vydání předmětného pozemku uplatnila původně matka žalobců H. M., která dne 20. 7. 2001 zemřela. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 80 D 879/2001 o projednání dědictví po zůstavitelce bylo dále zjištěno, že jejími dědici, kteří dědictví neodmítli, jsou žalobci, a že pravomocným usnesením tohoto soudu ze dne 29. 5. 2003 bylo dědické řízení po zůstavitelce pro majetek nepatrné hodnoty zastaveno. I když odvolací soud nesprávně považoval lhůtu uvedenou v ust. §247 odst. 1 o. s. ř. za lhůtu procesní, je jeho závěr, že bylo-li prvnímu žalobci citované rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno do vlastních rukou dne 8. 1. 2004 a podal-li žalobu podle části páté o. s. ř. u soudu dne 10. 3. 2004, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty, správný. S námitkou dovolatele, že žalobci mají v dané věci postavení nerozlučných společníků, z čehož dovozuje, že lhůta k podání žaloby podle části páté o. s. ř. mu nemohla uplynout dříve, než uplynuly dva měsíce od doručení rozhodnutí správního orgánu druhému žalobci, se dovolací soud neztotožňuje. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství (§91 odst. 2 o. s. ř.). Nerozlučné společenství vzniká zejména tam, kde se řízení účastní dědici (buď tak, že vstoupili do řízení na místo zůstavitele, nebo že předmětem řízení je neplatnost závěti apod.). Podle ust. §4 odst. 4 zák. č. 221/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), zemře-li oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §9, přechází nárok na dědice. Ust. §4 odst. 4 zákona o půdě upravuje přechod nároku zemřelé oprávněné osoby na dědice, jestliže již před smrtí oprávněné osoby byl z její strany uplatněn nárok na vydání nemovitosti, a to před vydáním rozhodnutí podle ust. §9 zákona o půdě. Uvedená právní úprava znamená zvláštní způsob přechodu nároku ze zákona, nikoliv jen odkaz na dědění podle občanského zákoníku. Vyjadřuje také odlišení případů přechodu nároku tohoto druhu a v tomto stadiu realizace nároků na zmírnění následků majetkových křivd od případů, kdy oprávněná osoba (§4 odst. 1 cit. zákona) zemřela až poté, kdy už bylo vydáno rozhodnutí podle ust. §9 odst. 2 nebo 4 zákona o půdě a kdy tento přiznaný nárok na vydání nemovitosti zdědí podle občanského zákoníku dědici osoby, jimž bylo přiznáno vydání nemovitosti a vlastnictví k ní. V řízení podle ust. §9 zákona o půdě, jestliže zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti před vydáním rozhodnutí podle uvedeného ustanovení, se pokračuje se všemi dědici oprávněné osoby, kteří přicházejí po ní v úvahu jako dědici, pokud dědictví po oprávněné osobě neodmítli. O dědici neznámého pobytu platí ust. §468 obč. zák. Protože však na dědice zemřelé oprávněné osoby, která již uplatnila nárok na vydání nemovitosti před vydáním rozhodnutí podle ust. §9 zákona o půdě, přechází tento uplatněný nárok ze zákona (§4 odst. 4 téhož zákona), nelze vyloučit, že i dědic, který dědictví po zemřelé oprávněné osobě neodmítl, může prohlásit (písemně nebo ústně do zápisu o řízení), že se v řízení podle ust. §9 zákona o půdě vzdává svého práva; toto vzdání se práva je pak ve prospěch zbývajících dědiců po zemřelé oprávněné osobě a není-li jich, svědčí povinné osobě jako právní důvod nevydání nemovitosti. V takovém případě pozemkový úřad vychází z tohoto prohlášení ve svém rozhodnutí o schválení nebo neschválení dohody o vydání nemovitosti nebo při rozhodnutí podle ust. §9 odst. 4 zákona o půdě; stejně z tohoto prohlášení vychází soud při rozhodování o případném opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě (srov. R 16/1996). Obdobně jako ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1993 zaujal Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 686/98, názor, že nárok oprávněné osoby na vydání nemovitosti uplatněný podle zákona o půdě (a to i ve znění účinném před 1. 7. 1993, tj. před novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb.) je nárokem (právem) majetkové povahy, který se v případě smrti oprávněné osoby stává předmětem dědění. Pokud nárok na vydání věci mělo více oprávněných osob, které jej uplatnily v propadné zákonné lhůtě, končící dnem 31. 1. 1993, avšak k vydání celé věci (ať již dohodou schválenou pozemkovým úřadem či jeho meritorním rozhodnutím) došlo jen ve prospěch některé (některých) z nich, zatímco důvodný nárok další osoby (dalších osob) nebyl uspokojen, zakládá ust. §13 odst. 2 zákona o půdě právo takto opomenuté oprávněné osoby (jejím dědicům) uplatnit proti oprávněné osobě (oprávněným osobám), jíž (jimž) byla nemovitost vydána, nárok v takovém rozsahu, v jakém by jej mohla vznést proti povinné osobě. Pokud tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v dané věci dovodil, že žalobci mají v řízení podle části páté o. s. ř. postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv, jde o názor správný, s nímž se dovolací soud ztotožňuje. Jestliže každý ze žalobců jako dědiců zemřelé oprávněné osoby (jejich matky) - která uplatnila mimo jiné též nárok na vydání předmětného pozemku před vydáním rozhodnutí podle ust. §9 zákona o půdě - na něž přešel tento uplatněný nárok ze zákona (§4 odst. 4 téhož zákona), když dědictví neodmítli, mohl prohlásit (písemně nebo ústně do zápisu o řízení), že se v řízení podle ust. §9 zákona o půdě vzdává svého práva ve prospěch zbývajících dědiců po zemřelé oprávněné osobě, případně by toto prohlášení mohli učinit oba žalobci, což by bylo právním důvodem nevydání nemovitosti svědčícím povinné osobě, a má-li opomenutá oprávněná osoba, která včas uplatnila nárok na vydání věci (popř. její dědicové), právo uplatnit podle §13 odst. 2 zákona o půdě proti oprávněné osobě (oprávněným osobám), jíž (jimž) byla nemovitost vydána, nárok v takovém rozsahu, v jakém by jej mohla vznést proti povinné osobě, je zcela jednoznačné, že každý z dědiců (§4 odst. 4 zákona o půdě) jedná v řízení před pozemkovým úřadem, i před soudem, a to i v řízení podle části páté o. s. ř., sám za sebe a že v případě podání společné žaloby mají postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.). Nelze proto souhlasit s názorem prvního žalobce, že nároky každého ze žalobců nejsou samostatně projednatelné. V dovolání namítaná okolnost, že „pozemkový úřad nerozhodoval o jednotlivých restitučních nárocích každého ze žalobců a že rozhodl jen tak, že žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku“, na uvedených závěrech nemůže nic změnit, neboť v případě zamítavého rozhodnutí pozemkového úřadu nemá rozsah spoluvlastnických podílů na nemovitosti, která se nevydává, žádný význam. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně, jímž žaloba prvního žalobce byla podle §250g písm. a) o. s. ř. pro opožděnost odmítnuta, je správné, a dovolání prvního žalobce není tudíž opodstatněné. Protože nebylo zjištěno (a dovolatel to ani nenamítal), že by napadený výrok usnesení odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a v ust. §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadnou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání prvního žalobce podle ust. §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení občanský soudní řád v ust. §236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání prvního žalobce, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s .ř., když první žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. července 2005 JUDr. Olga Puškinová,v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/12/2005
Spisová značka:30 Cdo 1383/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1383.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§247 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§91 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§4 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20