ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1496.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1496/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyň a) E. D. a b) J. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a 2) Statutárnímu městu B., o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 70/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2004, č. j. 47 Co 329/2001 - 146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 10. 5. 2001, č. j. 17 C 70/2000 - 116, zamítl žalobu, aby soud určil, že „E. V., nar.
5. 12. 1912, zemřelý dne 10. 11. 1981, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem parcely č. 1197/17 o výměře 48 m2, parc. č. 1197/29
o výměře 76 m2, parcely č. 1240/5 o výměře 490 m2, parcely č. 1240/12 o výměře 546 m2, tak, jak jsou zapsány a zobrazeny v geometrickém plánu č. z. 502-102/96 ze dne
8. 3. 1996 a zapsány na LV č. 907 pro k. ú. B., u Katastrálního úřadu B, a parcely č. 1247/5 o výměře 16 m2, tak, jak je zapsána a zobrazena v geometrickém plánu č. z. 470/2-131/95 ze dne 4. 4. 1995 a zapsána na LV č. 1 pro
k. ú. B., u Katastrálního úřadu B.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi E. V. (otcem žalobkyň) jako převodcem a Československým státem – Obvodním národním výborem B., zastoupeným I., městskou projektovo-inženýrskou organizací v B., jako nabyvatelem byla dne 19. 6. 1972 uzavřela smlouva o převodu nemovitostí (později přečíslovaných) za částku 6.480,- Kč, převodci vyplacenou, a to za účelem umožnění výstavby sídliště B. Právo hospodaření k pozemků p. č. 1197/17, p. č. 1197/29, parc. č. 1240/5 a p. č. 1240/12 bylo hospodářskými smlouvami z 23. 3. 1983 a 28. 12. 1984 převedeno z Obvodního národního výboru B. na Ministerstvo vnitra ČSR a trvá doposud, vlastníkem pozemku p. č. 1247/5 je Česká republika a právo hospodaření k němu náleží druhému žalovanému. Organizace I., městská projektovo-inženýrská organizace v B., která čsl. stát - Obvodní národní výbor B. při uzavření smlouvy zastupovala, byla zřízena Městským národním výborem v B. zřizovací listinou ze dne 11. 1. 1967 pod původním názvem Městská inženýrská organizace v B., podle §21 a §22 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, jako státní hospodářská organizace ve smyslu ust. §38 - 42 tehdy platného hospodářského zákoníku a jejím předmětem činnosti bylo zabezpečovat přípravu a realizaci společenské výstavby v B. Postavení této organizace byl zakotveno ve Statutu Národního výboru města B., z něhož vyplývá, že k plnění svých úkolů zřizuje a řídí organizace a zařízení obstarávající veřejně prospěšné i osobní služby a že místní stavebnictví zajišťuje Městská inženýrská organizace v B. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s .ř. a že je dána jejich aktivní legitimace, neboť jsou dědičkami po jejich zemřelém otci. Smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům ze dne 19. 6. 1972 soud posoudil jako platný právní úkon, který nepodléhal schválení nadřízeného orgánu ani registraci státním notářstvím, na jehož základě přešlo vlastnictví k uvedeným nemovitostem na bývalý čsl. stát, a neztotožnil se s názorem žalobkyň o neplatnosti smlouvy podle §38, 39 a §40a (§134 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy). Žalobu na určení vlastnictví zemřelého k předmětným pozemkům
ke dni jeho smrti proto zamítl.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, č. j. 47 Co 329/2001 - 146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výměra parcely
č. 1197/29 činí 74 m2, výměra parcely č. 1240/5 činí 485 m2, výměra parcely č. 1240/12 činí 74 m2 a výměra parcely č. 1247/5 činí 19 m2, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že právo organizace I. zastupovat bývalý čsl. stát - Obvodní národní výbor B. při uzavření smlouvy ze dne 19. 6. 1972 vyplývalo z tehdy platného statutu Národního výboru města B. a z ust. §26 a §26a zák. č. 69/1967 Sb., o národních výborech, neboť město B. si mohlo vymínit kompetence, které by jinak náležely do působnosti obvodních národních výborů, zejména v oblasti městské výstavby. Protože zamýšlená výstavba měla být realizována na pozemcích, které měly být následně spolu s vystavěnými objekty ve správě příslušného obvodního národního výboru, jednal za stát právě Obvodní národní výbor B. Za správný považoval krajský soud rovněž názor městského soudu, že předmětná smlouva nepodléhala registraci státním notářstvím podle §134 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, když pozemky byly převáděny do socialistického společenského vlastnictví. Pokud pak žalobkyně tvrdily, že převodce při uzavření smlouvy jednal v omylu o osobě nabyvatele, poukázal odvolací soud na to, že ze smlouvy je zcela zřejmé, že nabyvatelem byl bývalý čsl. stát a nikoliv Obvodní národní výbor B., ani organizace I.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují
z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle jejich názoru nemůže skutečnost, že kupujícím předmětného pozemku byl bývalý československý stát, nahradit nedostatek oprávnění jednat jeho jménem a podepsat předmětnou smlouvu řádně zmocněnou osobou (§22 hosp. zákoníku v znění platném ke dni uzavření smlouvy). Namítají, že soudy obou stupňů „nevyvodily závěr“ ze skutečnosti, že Statutem města B., platným v té době, nebyla přenesena působnost v komplexní bytové výstavbě a s ní souvisejícím výkupem pozemků na obvodní a místní národní výbory, které nebyly orgány Městského národního výboru v B., a nemohly v těchto věcech zastupovat čsl. stát. V předmětné smlouvě zastupuje stát Obvodní národní výbor B., který však nemohl a ani nezmocnil
ve smyslu ust. §22 hosp. zák. organizaci I., městskou projektovou organizaci, k uzavření předmětné smlouvy. Právní názor odvolacího soudu, že stát mohl v předmětné smlouvě zastupovat i Obvodní národní výbor B. jako zmocnitel organizace I., proto žalobkyně nepokládají za správný, stejně jakož
i posouzení relativní neplatnosti smlouvy, když pozemky byly převedeny na prvního žalovaného v době, kdy platila povinnost registrovat smlouvu státním notářstvím, která pominula až novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. účinnou od 1. 4. 1983. Navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém písemném vyjádření se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Druhý žalovaný ve svém písemném vyjádření uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Vzhledem k ust. §854 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. posuzoval odvolací soud správně platnost kupní smlouvy uzavřené dne 19. 6. 1972 podle právních předpisů v té době platných, t. j. podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) a dalších právních předpisů.
Podle §38 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti.
Podle §18 obč. zák. socialistickými organizacemi jsou státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů.
Podle §19 obč. zák. socialistické organizace vystupují v občanskoprávních vztazích svým jménem a mají majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, pokud není stanoveno jinak.
Podle §20 odst. 1 obč. zák. socialistická organizace jedná svými pracovníky a členy, kteří plní její úkoly. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právní úkony, které jménem organizace činí pracovníci a členové v mezích svých oprávnění, jsou právními úkony organizace. Překročí-li tyto osoby rozsah svého oprávnění, vznikají práva a povinnosti organizaci, jen pokud se právní úkon týká úkolů organizace a jen tehdy, jde-li
o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět.
Podle §21 obč. zák. účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát.
Podle §22 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění k datu uzavření smlouvy zástupcem socialistické organizace je zpravidla její pracovník (člen) nebo jiná socialistická organizace. Oprávnění zastupovat socialistickou organizaci vzniká udělením písemné plné moci statutárním orgánem; v plné moci musí být vymezen rozsah zmocnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právní úkon, při němž zástupce překročil rozsah svého zmocnění, zavazuje zastoupenou organizaci jen tehdy, pokud
k tomu dala dodatečný souhlas nebo pokud na základě právního úkonu jednala. Totéž platí i o právním úkonu, jejž jménem organizace učinil někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn.
Právním předpisem, který v době uzavření kupní smlouvy upravoval postavení a úlohu národních výborů, (dále též jen „NV“) byl zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož §1 odst. 1 byly NV orgány socialistické státní moci a správy v krajích, okresech a v obcích. Z hlediska formy finančního hospodaření se NV řadily mezi tzv. rozpočtové organizace, protože byly napojeny na státní rozpočet a jejich rozpočty byly nedílnou součástí státního rozpočtu.
K dispozičním oprávněním NV jakožto rozpočtových organizací, které byly nadány právní subjektivitou, náleželo i právo nabývat majetek do státního socialistického vlastnictví - §30 vyhlášky MF č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, ve znění vyhl. č. 146/1971 Sb., které v odst. 1 stanovilo, že úplatné převody věci státního socialistického vlastnictví od občanů a jiných organizací než socialistických se řídí předpisy občanského práva. Podle odst. 2 písm. c) tohoto ustanovení k nabývání věcí podle odst. 1 nepotřebují organizace schválení, ledaže to stanoví u národních výborů národní výbor nejblíže vyššího stupně.
Správa národního hmotného majetku byla podle této úpravy pojímána jako právní forma výkonu státního socialistického vlastnictví, tj. jako právní forma výkonu oprávnění, jež tvořila obsah vlastnického práva státu, neboť státním organizacím, které s národním majetkem hospodařily, nebylo přiznáno k tomuto majetku vlastnické právo, ale jen právo správy. Její podstatou byl souhrn práv a povinností, které měly státní organizace (hospodářské, rozpočtové a zvláštní rozpočtové organizace) k té části národního majetku, která jí byla státem svěřena k plnění úkolů. Obsahem těchto práv a povinností bylo zejména oprávnění a povinnost mít svěřený národní majetek u sebe, užívat ho a nakládat s ním v souladu s úkoly, jimiž byla příslušná státní organizace pověřena, a dále též nabývání věcí do státního socialistického vlastnictví od občanů podle cit. vyhl. min. financí č. 104/1966 Sb., ve znění vyhl. č. 146/1971 Sb. (např. nemovitostí, které musela státní organizace vykoupit od občana v zájmu nové investiční výstavby apod.).
Z uvedeného vyplývá, že právní poměry národních výborů jakožto právnických osob byly upraveny zákonem č. 69/1967 Sb., o národních výborech, že jako státní organizace vykonávaly správu národního majetku, přičemž k jejich dispozičním oprávněním náleželo i právo nabývat majetek do státního socialistického vlastnictví
(§30 vyhlášky MF č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, ve znění vyhl.
č. 146/1971 Sb.); v právních vztazích, jejichž předmětem byly části národního majetku, a v úkonech, jimiž s nimi disponovaly, vystupovaly NV zásadně svým jménem jako subjekty těchto právních poměrů a měly také majetkovou odpovědnost z nich vyplývající.
Podle §26a odst. 1 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ve znění pozdějších předpisů, národní výbory měst B., O. a P. a obvodní národní výbory v těchto městech mají působnost městských i okresních národních výborů. Obvodní národní výbory v těchto městech vykonávají státní správu ve věcech, které podle zvláštních předpisů příslušejí městským národním výborům. Podle §26 cit. zákona městský národní výbor zabezpečuje plánovitý rozvoj města a účastní se řešení oblastních proporcí. Organizuje výstavbu města, vytváří podmínky zdravého způsobu života a práce ve městě, rozvíjí kulturní a politickovýchovnou práci a chrání veřejný pořádek a práva občanů. Podle §26b odst. 2 cit. zákona obvodní národní výbory řídí obvodní podniky bytového hospodářství, spravují obvodní lidové knihovny a další kulturní zařízení; mohou zřizovat a řídit i další organizace a zařízení, které uspokojují převážně místní potřeby nebo které je účelnější organizovat podle obvodů.
V posuzované věci ze skutkových zjištění i z obsahu spisu vyplývá, že zřizovací listinou ze dne 11. 1. 1967 byla Městským národním výborem v B. zřízena Městská inženýrská organizace v B., jejímž předmětem činnosti bylo zabezpečovat přípravu a realizaci společenské výstavby v B. Dodatkem k této zřizovací listině ze dne 26. 6. 1968 byl na základě usnesení plenárního zasedání MěNV v B. ze dne 17. 6. 1968, jímž byla rozšířena působnost této organizace
o činnost projektovou, změněn její název na Městská projektová inženýrská organizace v B. Na základě usnesení plenárního zasedání NV města B. konaného dne 14. 1. 1969 byla odsouhlasena změna názvu této organizace s účinností k 1. 1. 1969 na název I., městská projektově-inženýrská organizace v B. Ze Statutu Národního výboru města B. pak vyplývá, že k plnění svých úkolů zřizuje a řídí organizace a zařízení obstarávající veřejně prospěšné i osobní služby a že místní stavebnictví zajišťuje Městská inženýrská organizace v B.
Měl-li Obvodní národní výbor B. podle zákona o národních výborech působnost vykonávat státní správu ve věcech, které podle zvláštních předpisů příslušely městským národním výborům a byl-li podle cit. předpisu o správě národního majetku mimo jiného též oprávněn nabývat majetek do státního socialistického vlastnictví, byl též Obvodní národní výbor B. oprávněn nabývat smlouvou pro stát podle vyhl. min. financí č. 104/1966 Sb., ve znění vyhl. č. 146/1971 Sb., nemovitý majetek za podmínek v této vyhlášce uvedených. Zřídil-li Městský národní výbor v B. v rámci své pravomoci k výkonu činnosti vymezené zřizovací listinou Městskou inženýrskou organizaci jako samostatnou hospodářskou organizaci, jejíž předmětem činnosti bylo zabezpečit přípravu a realizaci společenské výstavby v B. a jejíž činnost byla rozšířena o činnost projektovou a posléze došlo ke změně jejího názvu na I., městská projektově-inženýrská organizace v B., byla tato organizace oprávněna Obvodní národní výbor B. zastupovat pří uzavření smlouvy o převodu majetku
do státního socialistického vlastnictví od občanů, které vyplývalo ze zřizovací listiny
i ze Statutu města B. Toto oprávnění organizace I. bylo odvozeno
od pravomocí Obvodního národního výboru B., který prostřednictvím I. jednal (plnil úkoly) jako organizace státního sektoru pověřená Městským národním výborem B. realizací společenské výstavby v B.. Smlouva ze dne 9. 6. 1972 je – jak z jejího obsahu vyplývá, opatřena za nabyvatele razítkem organizace I., a (byť nečitelným) podpisem jejího pracovníka.
Správný je rovněž názor odvolacího soudu, že jednalo-li se v daném případě
o nemovitost nabývanou na základě smlouvy o převodu vlastnictví od občana
do socialistického vlastnictví, nebylo třeba její registrace státním notářstvím. Ustanovení §134 odst. 2 obč. zák., který stanovil, že ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba její registrace státním notářstvím a vlastnictví přechází registrací smlouvy, se totiž týkal jen nabývání nemovitostí do osobního vlastnictví a nikoliv do státního socialistického vlastnictví. Ust. §6 odst. 4 zákona č. 24/1964 Sb., o notářských poplatcích, pak výslovně stanovilo, že jde-li o nemovitost nabývanou ze socialistického vlastnictví nebo do socialistického vlastnictví, poplatek se nevybírá. Smlouva o převodu vlastnictví k předmětnému pozemku, kterou otec žalobkyň dne 19. 6. 1972 uzavřel s bývalým čsl. státem, tudíž registraci státním notářstvím nepodléhala.
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že smlouvu ze dne 19. 6. 1972 posoudil jako platný právní úkon, na jehož základě přešlo vlastnictví k pozemkům na bývalý čsl. stát.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle §243b odst. 5 věty první a
§218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu