ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1673.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1673/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. L., zastoupenému opatrovnicí, 2) L. L. a 3) M. H., oběma zastoupenými advokátkou, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 167/98, o dovolání 3. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2004, č.j. 13 Co 47/2003-122, ve znění opravných usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2004, č.j. 13 Co 47/2003-126, a ze dne 27. července 2004, č.j. 13 Co 47/2003-130, takto:
I. Dovolání 3. žalovaného se zamítá.
II. Žalobce nemá vůči 3. žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozhodl rozsudkem ze dne 1.6.1999, č.j. 17 C 167/98-54, o zamítnutí žaloby na určení, že darovací smlouva ze dne 2.7.2001, uzavřená mezi 1. a 2. žalovanými, jako dárci, a 3. žalovaným jako obdarovaným o převodu ve výroku označených nemovitostí, je vůči žalobci právně neúčinná a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze skutkového zjištění, že žalobce má vůči 1. žalovanému jako dlužníku vymahatelnou pohledávku ve výši 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, z titulu směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 22.5.1996, č.j. 5 Sm 58/96-9, který nabyl právní moci dne 24.9.1997. Dále učinil závěr, že 3. žalovaný je ve vztahu k prvním dvěma žalovaným osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. Nevzal však za prokázáno, že by 3. žalovaný byl informován o podnikatelských aktivitách 1. žalovaného a z toho plynoucích pohledávkách. Přitom vzal v úvahu, že 3. žalovaný měl za to, že k převodu nemovitostí na něj prvními dvěma žalovanými došlo z vůle jeho prarodičů a nemohl ani při náležité pečlivosti rozpoznat úmysl 1. žalovaného, pokud existoval, zkrátit věřitele při uspokojení pohledávek vůči němu. U prvých dvou žalovaných shledal nedostatek jejich pasivní věcné legitimace. V tomto směru dovodil, že jim z odporovaného právního úkonu nevznikl prospěch ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.7.2001, č.j. 13 Co 690/99-72, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby soud doplnil dokazování k otázce „náležité pečlivosti“ podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Vycházel z názoru, že zákon předpokládá vědomost osoby blízké dlužníkovi o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem uspokojení věřitelovy pohledávky. K úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě je proto zapotřebí, aby tato osoba prokázala, že uvedený úmysl nemohla poznat ani při vynaložení „náležité pečlivosti,“ spočívající ve vyvinutí potřebné aktivity k rozpoznání úmyslu převodců, resp. některého z nich. Dovodil, že soud prvního stupně se v uvedeném významu otázkou „náležité pečlivosti“ nezabýval, s ohledem na zřejmě jiný právní názor ohledně obrany 3. žalovaného a na zákonnou konstrukci důkazního břemene ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
Okresní soud ve Zlíně po doplnění dokazování poté rozsudkem ze dne 1.8.2002, č.j. 17 C 167/98-106, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.3.2005 č.j. 17 C 167/98-138, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 20.5.2005, č.j. 60 Co 128/2005-144, žalobu vůči 1. a 2. žalovanému zamítl (výrok I.) a vůči 3. žalovanému žalobě vyhověl (výrok II.). Současně zavázal žalobce nahradit v zákonné lhůtě náklady řízení 2. žalované v částce 3.762,50,- Kč k rukám její zástupkyně (výrok III.) a 3. žalovaného nahradit náklady řízení žalobci v částce 2.483,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok IV.). Při posouzení věci nadále vycházel závěru, že 1. a 2. žalovaní nejsou pasivně legitimováni, neboť jim nevznikl z odporovaného právního úkonu majetkový prospěch. Za ten nepovažoval zajištění práva bydlení pro ně v domě (převedeném dotčenou smlouvou), které tvrdil žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že na 3. žalovaném jako osobě blízké 1. a 2. žalovaným leželo břemeno tvrzení a důkazní o vynaložení „náležité pečlivosti.“ Nepovažoval
za prokázáno jeho tvrzení, že nebyl informován o podnikatelských aktivitách a dluhu 1. žalovaného vůči žalobci, a uzavřel, že při vynaložení náležité pečlivosti, s ohledem
na okolnosti případu a obsah darovací smlouvy, by úmysl 1. žalovaného, který tu musel být v době odporovaného právního úkonu, poznal.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem následně potvrdil odvoláním 3. žalovaného napadený výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, jímž bylo žalobě vyhověno. Dále změnil navazující výrok IV. o náhradě nákladů řízení tak, že zavázal 3. žalovaného uhradit žalobci v zákonné lhůtě náklady v částce 6.775,- Kč k rukám jeho zástupce. Současně zavázal 3. žalovaného nahradit žalobci v zákonné lhůtě náklady odvolacího řízení v částce 3.681,50,- Kč k rukám jeho zástupce.
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku o věci samé vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových a právních závěrů, jako soud prvního stupně, že 3. žalovaný jako osoba blízká ve vztahu k 1. žalovanému jako dlužníkovi neprokázal vynaložení „náležité pečlivosti“ ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. k rozpoznání jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal 3.žalovaný dovolání. Jako důvody dovolání uvádí, „že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 o.s.ř.),“ a že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci. Namítá, že „soud prvního stupně ani odvolací soud se nezabývaly otázkou, zda žalobní petit formulovaný žalobcem v žalobě ze dne 20.12.1998, je vykonatelný,“ když neobsahuje určení, kde se označené nemovitosti nacházejí. „Tuto vadu žalobního návrhu považuje za překážku řízení, která má za následek nevykonatelnost rozsudku ve vztahu k zápisu změn do katastru nemovitostí.“ Dále odvolacímu soudu vytýká, že „ závěr odvolacího soudu o tom, že dostačující pro prokázání vědomosti o dluzích prvního žalovaného je výpověď svědka J. Pastorka o tom, že třetí žalovaný byl přítomen jeho návštěvě v bydlišti prvního žalovaného, není dostatečným důkazem pro takový právní závěr, neboť se jedná pouze
o konstrukci vyvratitelné domněnky, navíc se jedná o svědeckou výpověď osoby ekonomicky závislé na žalobci a nejednalo se tedy o výpověď svědka jako nestranné osoby. Právní závěr byl tedy učiněn na základě pochybné svědecké výpovědi.“ Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu a odklad vykonatelnosti.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že 3. žalovaný především nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podstatou jeho námitek o závěrech odvolacího soudu, není kritika jeho právního názoru. 3.žalovaný nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí, a
na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje odlišné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který neslouží k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedený důkaz, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal při rozhodování soud prvního stupně v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud je převzal pro své rozhodnutí a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky 3. žalovaného, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
3. žalovaný dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom namítá neurčitost výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu
k neurčitému žalobnímu petitu. Z obsahu spisu vyplývá, že postupem v souladu
s ustanovením §164 o.s.ř. byl namítaný nedostatek odstraněn opravným usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.3.2005, č.j. 17 C 167/98-138, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 20.5.2005, č.j. 60 Co 128/2005-144, na jehož odůvodnění pro stručnost dovolací soud odkazuje.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání 3. žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Vzhledem k tomu
o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá 3. žalovaný jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žalobce nemá vůči 3. žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu