ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1872.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1872/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. D., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 54/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 39/2003-120, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 39/2003-120, se ve výrocích I., II. a V. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č.j.23 C 54/2001-95, výrokem I. uložil žalovanému povinnost uveřejnit v \"Z.\" na stejném místě
a stejným písmem jako původní články \"POZOR OBJEDNÁVÁ SI, ALE NEPLATÍ\"
a \"Pomozte chudému podnikateli\" omluvu ve znění: Omluva O. K.
Ve dnech 14. 1. 2000 a 4. 2. 2000 jsme uveřejnili články, s názvy \"POZOR OBJEDNÁVÁ SI, ALE NEPLATÍ\" a \"Pomozte chudému podnikateli\". V těchto článcích byly uveřejněny znevažující úsudky, a to v prvém článku \"Jak seriózní přístup lze u něj očekávat, např. při poskytování záruk na opravy a prodané zboží nevíme, to ať si každý domyslí. Lze mít k takové firmě (podnikateli) důvěru?\" a ve druhém článku: \"Jakožto slušný člověk by tak jistě učinil, bohužel asi tak velkou částkou nedisponuje. Potkáte-li ho třeba na parkovišti, jak vystupuje ze svého auta, či u pokladny supermarketu, poskytnutému podle svých možností menší finanční obnos (alespoň korunu či dvě). Nevylučujeme, že rád přijme třeba starý papír nebo vratné prázdné láhve. Nedejte se odradit případným odmítnutím. Bude motivováno nejspíše skromností. Vždyť z toho, jak obtížně splácí tak nízký závazek, je zřejmé, jaká je jeho finanční situace. Předem děkujeme jménem pana K., jeho zaměstnanců
a rodinných příslušníků.\" Poznámka: Jakéko-li dodávky panu Kaplánkovi doporučujeme až po úhradě předem. Těmito články jsme se dotkli občanské cti a důstojnosti pana K. Tímto se panu K. omlouváme. Vydavatel.
Výrokem II. soud prvního stupně zamítl návrh, aby v uvedené omluvě bylo uvedeno, že těmito články \"jsme poškodili dobré obchodní jméno firmy pana K.\", a aby se žalovaný omluvil \"jeho firmě\".
Výrokem III. bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 100 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco výrokem IV. byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších 100 000,- Kč. Výrokem V. bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalobce dlužil žalovanému částku 801,- Kč a následně částku 301,- Kč za uveřejněné inzeráty, které byly publikovány v periodickém tisku, zabývajícím se výlučně inzercí podnikatelů. Ta skutečnost, že žalobce žalovanému dlužil shora uvedené částky, však podle názoru soudu neopravňovala žalovaného, aby v inzertních novinách podsouval čtenářům znevažující úsudky o žalobci, když žalobce podnikal pod obchodním jménem, které bylo totožné
s jeho jménem a příjmením. Byla tak zpochybňována důvěryhodnost žalobce, případným dodavatelům bylo doporučováno, aby jakékoliv dodávky žalobci dodávali až po úhradě předem. Podle soudu již vůbec nebylo možno kritizovat počínání žalobce výrazy, které byly uvedeny ve druhém článku, tedy stavět žalobce do role žebráka, kterému mají čtenáři \"Z.\" poskytnout menší finanční obnos, či starý papír nebo vratné láhve. Soud konstatuje, že citované výrazy použité žalovaným na adresu žalobce se natolik vymykají z vlastního obsahu a účelu sdělení pravdivých informací, že nepůsobí dojmem určité přiměřené emocionální nálože kritiky, ale dojmem samoúčelně urážlivým, tedy, že kritika žalovaného přesahuje obsahem formou i cílem rámec pravdivé objektivní kritiky, neboť cíle by bylo možno dosáhnout i bez takovýchto výrazů, např. zveřejněním dlužných částek bez jakéhokoliv komentáře. Soud nepřijal argument žalovaného, že v druhém článku je obsažena tzv. literární nadsázka, neboť
v daném případě šlo o časopis, jehož jediným účelem je propagovat služby, které podnikatelé nabízejí, dělat jim reklamu, přičemž v těchto novinách nebyly žádné literární útvary zveřejňovány.
Při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), soud prvního stupně přihlédl zejména
k závažnosti nastalé nemajetkové újmy na právech žalobce, která je dána mírou intenzity a dobou trvání nepříznivého následku. Soud dovodil, že z obsahu těchto článků vyplývá zcela jasný úmysl žalovaného (žalobce) urazit a zdiskreditovat. Přitom si žalovaný musel být vědom toho, že zveřejněním těchto nepravdivých úsudků o žalobci jako podnikateli, může žalobce zničit, přestože mohl svého cíle dosáhnout jiným způsobem. Tomuto zásahu podle soudu prvního stupně odpovídala výše náhrady nemajetkové újmy v částce 100 000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 39/2003-120, výrokem I. uvedený rozsudek krajského soudu v odstavci I. změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen uveřejnit v novinách \"Z.\" na stejném místě
a stejným písmem jako článek \"POZOR, OBJEDNÁVÁ SI, ALE NEPLATÍ\", část omluvy: \"Ve dnech 14. 1. 2000... články s názvy \"POZOR, OBJEDNÁVÁ SI, ALE NEPLATÍ\"...V těchto článcích byly uveřejněny znevažující úsudky, a to v prvém článku \"Jak seriózní přístup lze u něj očekávat, např. při poskytování záruk na opravy a prodané zboží nevíme, to ať si každý domyslí. Lze mít k takové firmě (podnikateli) důvěru?\". Výrokem II. byl rozsudek soudu prvého stupně v části odstavce III. výroku změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 90 000,-Kč. Výrokem III. byl rozsudek soudu prvního stupně v části odstavce I. potvrzen ve znění, že žalovaný je povinen uveřejnit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v novinách \"Z.\" na stejném místě a stejným písmem jako původní článek \"Pomozte chudému podnikateli.\" omluvu tohoto znění: Omluva O. K. Dne 4. 2. 2000 jsem uveřejnil článek
s názvem \"Pomozte chudému podnikateli.\". V tomto článku byly uveřejněny znevažující úsudky: \"Jakožto slušný člověk by tak jistě učinil, bohužel asi tak velkou částkou nedisponuje. Potkáte-li ho třeba na parkovišti, jak vystupuje ze svého auta, či
u pokladny v supermarketu, poskytněte mu podle svých možností menší finanční obnos (alespoň korunu či dvě). Nevylučujeme, že rád přijme třeba starý papír, nebo vratné láhve. Nedejte se odradit případným odmítnutím, bude motivováno nejspíše skromností. Vždyť z toho, jak obtížně splácí tak nízký závazek, je zřejmé, jaká je jeho finanční situace. Předem děkujeme jménem pana K., jeho zaměstnanců a rodinných příslušníků. Pozn.: jakékoliv dodávky panu K. doporučujeme až po úhradě předem\". Tímto článkem jsem se dotkl občanské cti a lidské důstojnosti pana K., tímto se panu K. omlouváme. Vydavatel.
Ve výroku IV. odvolací soud potvrdil odstavec III. výroku rozsudku soudu prvého stupně, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 10 000,- Kč. Výrokem V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že soud prvého stupně správně zjistil skutkový stav ve smyslu, že žalobce dlužil žalovanému za zveřejněné inzeráty částku 801,- Kč, na tento dluh po zveřejnění tohoto článku zaplatil 500,- Kč, z čehož nelze podle odvolacího soudu učinit jiný závěr, než, že hodnotící úsudky žalovaného
o serióznosti žalobce jsou založeny na fakticky existujícím základě. Bylo však třeba posoudit, zda tyto hodnotící úsudky a z nich vycházející kritika žalobce jsou přiměřené. Odvolací soud takto hodnotil dotčenou část článku ze dne 14. ledna 2000 jako zcela přiměřenou kritiku, která nijak nevybočila z mezí žalovaným sledovaného účelu, jímž byla úhrada jeho pohledávky vůči žalobci. Je zde zcela přiměřený úsudek
o pochybnostech o serióznosti a důvěryhodnosti žalobce i v jiných obchodních vztazích. Proto tímto článkem nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Pokud se týče článku ze dne 4. února 2000 pod názvem \"Pomozte chudému podnikateli\", odvolací soud se závěrem, že jím žalovaný neoprávněně zasáhl do práva žalobce na ochranu osobnosti, zejména do práva na jeho občanskou čest, vyslovil souhlas toliko z části. Odvolací soud považuje za dané situaci přiměřené zveřejnění údajů o výši a způsobu splácení dluhu žalobce vůči žalovanému. Odvolací soud v této souvislosti souhlasí se soudem prvního stupně, že žalovaný však překročil meze přiměřené kritiky, pokud žalobce zesměšňoval, kdy hodnotící úsudky překročily míru obecné slušnosti a nebyly ani přiměřené, účelné, či nezbytné k dosažení sledovaného cíle přimět žalobce k úhradě zbytku dluhu. Žalovaný ironizováním způsobu splácení dluhu staví žalobce do role žebráka či bezdomovce. Takovéto ztotožnění žalovaného však nelze ospravedlnit ani literární nadsázkou. Žalovaný se v tomto případě dopustil neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu jeho cti a lidské důstojnosti.
Takto odvolací soud dovodil, že žalobci nevzniklo právo na jakoukoliv satisfakci za zveřejněné údaje v článku ze dne 14. ledna 2000, zatímco za údaje obsažené v článku ze dne 4. února 2000 je požadovaná satisfakce oprávněná. Při hodnocení důvodnosti uplatněné nemajetkové újmy v penězích, ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., odvolací soud uzavřel, že základ kritiky žalovaného v článku je zcela správný, avšak způsob a forma této kritiky jsou nepřiměřené, což svědčí pro přiznání velmi nízké náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobce v řízení nepředložil žádný důkaz, který by svědčil o závažných důsledcích (následcích) článku žalovaného pro podnikatelské aktivity žalobce, ironizování žalobce žalovaným na jeho podnikatelské aktivity nemělo zásadního dopadu, přesto však mohlo snížit jeho čest a důstojnost ve společnosti.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. března 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 21. května 2004 - konkrétně proti jeho výrokům I. a II. včasné dovolání. Poukazuje na to, že dovolání je v tomto případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., když má zato, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel poukazuje nato, že odůvodnění napadeného rozsudku, konkrétně tvrzení, že žalobce v řízení nepředložil žádný důkaz, který by svědčil o závažných důsledcích článku žalovaného pro podnikatelské aktivity (žalobce), se neopírá
o provedené důkazy a zjištění skutkového stavu, kdy naopak zcela opomíjí svědecké výpovědi L. B., J. K. a I. K., z nichž podle dovolatele jednoznačně vyplývá opačný závěr. Nikterak nebylo prokázáno jakýmkoliv důkazem, že by článek čest žalobce nezasáhl. Pokud se týče článku \"POZOR OBJEDNÁVÁ SI, ALE NEPLATÍ\", pak dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že hodnotící úsudky a kritika, které jsou v tomto článku obsaženy, nejsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Např. formulací stati uvedeného článku \"Jak seriózní přístup lze u něj očekávat, např. při poskytování záruk za opravy
a prodané zboží nevíme, to ať si každý domyslí. Lze mít k takové firmě (podnikateli) důvěru?\", pak žalovaný neměl v úmyslu tímto textem dosáhnout uspokojení pohledávky, ale znevážit žalobce nepřiměřenou kritikou, když tento text navozuje
o žalobci představu, že je osobou zcela nedůvěryhodnou a navíc, že se chová při svých podnikatelských aktivitách (např. ke svým zákazníkům) nekorektně. Smysl a cíl článku v těchto formulacích vybočuje z konstatování existence zcela zanedbatelné pohledávky, přitom dovolatel zdůrazňuje, že měl důvod pohledávku žalovaného neuhradit, neboť jím požadovanou inzerci žalovaný otiskl v jiné a žalobcem neautorizované verzi. Odvolací soud tak nedocenil intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobce. V případě rozhodnutí podle §13 odst. 2 o.z. o náhradě nemajetkové újmy v penězích, má dovolatel zato, že odvolacím soudem přiznané zadostiučinění ve výši 10 000,- Kč je zcela neadekvátní a více než symbolické. Odvolací soud se měl zabývat jednotlivými zjištěnými zásahy do práva na ochranu osobnosti žalobce, jež článek obsahoval, které ani sám odvolací soud nevyloučil a nijak nezpochybnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle mínění dovolatele v této části zcela nepřezkoumatelné, neboť postrádá stanovení či zhodnocení konkrétních kritérií. Dovolatel současně připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1851/98, kde se v souvislosti s ustanovením §11 násl. o.z. dovozuje, že zákon neumožňuje odůvodnit konkrétní, byť pravdivé tvrzení nepravdivými, pravdu zkreslujícími, difamující nebo dehonestujícími údaji. V souzeném případě pak bylo prokázáno, že údaje, které žalovaný o žalobci uváděl při komentování a hodnocení existence jeho pohledávky ve zcela nepatrné výši mělo dehonestující záměr, a tomu také odpovídající a závažné účinky, kdy tak došlo ke snížení žalobcovy cti a důstojnosti závažným způsobem.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v uvedených výrocích zrušil a vrátil pak věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný vyjádřil svým podáním ze dne 25. června 2004, v němž projevil s argumentací žalobce nesouhlas. Vyjádřil tak přesvědčení, že dovolání je nedůvodné, když ani jedním ze svých článků nezasáhl do osobnostních práv žalobce.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolání, pokud napadá rozsudek odvolacího soudu v již uvedeném rozsahu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné
(§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však ze spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Je jistě skutečností, že mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností
a charakteristik. A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Přitom je možno též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. tak přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Je jisté, že soudy obou dvou stupňů vzaly v úvahu skutečnost, že žalobce měl vůči žalovanému jistý, byť ne příliš značný, dluh, přičemž žalobce na tuto skutečnost reagoval oběma uvedenými články. Se soudy obou stupňů je třeba souhlasit v tom, pokud se zabývaly otázkou, zda kritika žalobce ze strany žalovaného v tomto případě vybočovala z mezí přípustnosti, resp. oprávněnosti. Dovolací soud však má zato, že odvolací soud přes zřejmou snahu nedostál předpokladům při posuzování této kritiky
z pohledu její přípustnosti resp. oprávněnosti. Je zřejmé, že právem přípustná kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a dále, že je přiměřená co do obsahu i formy. Takto jsou míněny i použité výrazy, formulace, spojení apod., přičemž podstatné je, že tato kritika tak nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. O věcnou kritiku jde tedy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů, což je v daném případě tvrzená existence dluhu žalobce vůči žalovanému. Současně však z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky vyvozovat odpovídající, hodnotící úsudky - závěry. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou.
V souzeném případě sice vlastní podklad kritiky byl pravdivý, ale užité formulace a hodnotící úsudky mohou vést k závěru o jejich difamačním směrování. Pokud se týče konkrétnosti kritiky, pak požadavkem na konkrétní kritiku je to, že její potřebné výchozí podklady tvoří konkrétní uvedené skutečnosti. Kritika se tak musí vyvarovat toliko všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti. Dovolací soud má tak v tomto případě zato, že odvolací soud dostatečně nevysvětlil např. existenci podkladu pro tvrzení v článku ze dne 14. l. 2000 \"Jak seriózní přístup lze od něj očekávat, např. při poskytování záruk na opravy a prodané zboží, nevíme, to ať si každý domyslí, lze mít k takové firmě důvěru?\". Je nepochybné, že tento kritický přístup podávaný formou obecné úvahy lze bez dalšího pečlivého zdůvodnění jen stěží dávat do souvislosti s nespornou existencí dluhu žalobce vůči žalovanému v řádu několika set Kč. Nepochybně významné v tomto případě by bylo
i seznání okolností vzniku tohoto dluhu.
Konečně je skutečností, že právem přípustná kritika nezbytně předpokládá, že tato kritika bude přiměřenou i co do obsahu a formy a že se tak bude pohybovat
v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu.
Je takto třeba trvat na tom, že kritika nemůže sledovat cíl pomluvy, zostouzení, urážky, příp. skandalizace určité fyzické osoby.
Již soud prvého stupně v tomto případě naznačil, že kritika žalobce ze strany žalovaného v tomto případě nebyla přiměřená. Lze však mít zato, že odvolací soud se
s touto otázkou ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal.
Jestliže v průběhu řízení nebyla odvolacím soudem dostatečně seznána míra zásahu proti osobnostním právům žalobce, pojmově tak již neměl ani dostatek podkladů pro úvahu o výši přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení
§13 odst. 2 o.z.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v popisovaných výrocích pokládat za správné (§243b
odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v uvedeném rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu