ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2127.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2127/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 10 C 2/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 27. dubna 2004, č.j. 17 Co 548/2003-85, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne l. července 2003, č.j. 10 C 2/2002-67, určil, že žalobce nebyl rezidentem, agentem, držitelem propůjčeného nebo konspiračního bytu, informátorem nebo ideovým spolupracovníkem StB, dle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., tzv. lustrační zákon. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvého stupně při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce byl oprávněně veden v evidenci bývalého Federálního ministerstva vnitra v registračním svazku spolupracovníků StB uvedených kategorií. V řízení však nebylo prokázáno,
že by jím skutečně byl. Žalobce sice podepsal závazek ke spolupráci, ovšem pouze jen pro hraniční spoj Š. Po podepsání závazku žalobce na tomto přechodu nikdy nepracoval. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl spolupracovníkem StB ve smyslu směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky, bylo žalobě vyhověno.
O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č.j. 17 Co 548/2003-85, a to tak, že žalobu na požadované určení v plném rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především tím, že pokud žalobce požaduje předmětné určení, jde o žalobu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.). Bližší definice osob kvalifikovaných §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 451/1991 Sb. vyžaduje, aby se současně vycházelo z interních směrnic, které spolupráci s StB v rozhodné době upravovaly. Tou je rozkaz ministra vnitra č. 3/1978. Žalobce v žalobě tvrdí, že podepsal závazek ke spolupráci dne 16. července 1997, což vyplynulo též s listinných důkazů. Žalobce neprokázal (a to ani v předchozím řízení
o ochranu osobnosti), že by byl k sepsání listiny donucen, nebo že by byl závazek podepsal v duševním stavu vylučujícím možnost posouzení jeho obsahu. Stal se tak spolupracovníkem bývalé StB ve smyslu uvedeného rozkazu, neboť se zavázal
ke spolupráci v souladu se směrnicí. Pro rozhodnutí o žalobě není již třeba zabývat se otázkou, zda, resp. jak dalece aktivně žalobce závazek plnil, popř. zda od závazku odstoupil. Podpisem závazku se totiž spolupracovníkem StB stal. Nelze proto vyhovět žalobě na určení, že nebyl žádnou z kategorií tajných spolupracovníků bývalé StB.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. května 2004, když zástupkyni žalobce byl doručen téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. června 2004 včasné dovolání. Jako dovolací důvod činí odkaz na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., a má tak za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně, že toto rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu
v provedeném dokazování.
Dovolatel má za to, že právní názor odvolacího soudu o tom, že je nepodstatné, zda žalobce s StB skutečně fakticky spolupracoval, je nesprávný a vůči žalobci diskriminační. Dovolatel poukazuje na to, že ničím nebylo prokázáno, že by s StB skutečně fakticky spolupracoval, že by k jakékoliv spolupráci žalobce s StB došlo. Žalobce totiž byl mezi podpisem (tzv. vázacího aktu) a jeho vypovězením na dovolené na své chalupě. Nadto bylo prokázáno, že při jednání, při němž byl vázací akt podepsán, se popíjel alkohol, kdy žalobce tvrdil, že byl při podpisu tohoto aktu opilý. Neexistuje žádný hodnověrný důkaz o tom, že by žalobce s StB kromě svých pracovních povinností jakkoli komunikoval, natož spolupracoval v daném smyslu toho slova. Samotný fakt podpisu (závazku) spolupráce nemůže podle dovolatele stačit k závěru, že tato osoba byla skutečně spolupracovníkem StB a že s StB také spolupracovala. Odvolací soud
pro závěr o tom, že žalobce byl spolupracovníkem StB, neměl k dispozici žádné důkazy.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná vyjádřila písemným podáním ze dne
8. července 2004, v němž navrhla zamítnutí tohoto dovolání. Žalovaná připomíná, že není možno rozhodnout o určení, že žalobce nebyl spolupracovníkem StB, když se jím stal, neboť naplnil všechny k tomu předepsané podmínky, tzn. že se písemně zavázal
ke spolupráci a byl proto právem jako spolupracovník zaevidován. I kdyby fakticky později spolupráci odmítal, jak tvrdí, je požadované určení pojmově vyloučeno. Žalovaná má kromě toho za to, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že
v daném případě se o spolupráci jednalo a odkazuje v tomto směru kromě dochovaného svazku na výpověď svědka J., který uvedl, že žalobce spolupracovníkem byl, byť kvalita spolupráce nebyla příliš dobrá.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Ani samotný obsah podaného dovolání však ve své podstatě neuvádí takové skutečnosti, které by věcnou správnost napadeného rozhodnutí zpochybnily.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v dané situaci nejde.
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo mimo jiné rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Jak vyplývá z návrhu na zahájení tohoto řízení, žalobce se svým návrhem domáhal, aby bylo určeno, že nebyl rezidentem, agentem, držitelem propůjčeného nebo konspiračního bytu, informátorem nebo ideovým spolupracovníkem StB podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. O tomto návrhu skutečně také soudy obou stupňů rozhodovaly, když odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvého stupně žalobu na toto určení zamítl. Ze samotné formulace žalobního petitu vyplývá, že požadavek žalobce na určení směřoval výlučně ke konstatování toho, že nebyl osobou některé z kategorií vymezených v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) tzv. lustračního zákona. K posouzení tohoto požadavku pak také směřovaly příslušné skutkové i právní úvahy odvolacího soudu v rámci napadeného rozsudku. Podle názoru dovolacího soudu zde odvolací soud zcela přehledně a přiléhavě připomenul nezpochybňovaný a v zásadě nezpochybnitelný akt vázacího aktu, který ze strany bývalé StB ve vztahu k žalobci proběhl. Odvolací soud též odkázal na tehdejší příslušný interní předpis, jímž se získávání tajných spolupracovníků bývalé StB tehdy řídilo. Byl-li dovolatel (žalobce) takto jako tajný spolupracovník StB kvalifikovaně získán, odrazila se tato skutečnost již ve výsledku sporu o ochranu osobnosti, který byl k návrhu žalobce veden u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 26/98, kdy byla zamítnuta žaloba
na určení, že je žalobce neoprávněně veden v evidenci bývalého Federálního ministerstva vnitra v registračním svazku spolupracovníků StB, jako rezident, agend, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník. Již v zmíněném řízení nebylo prokázáno, že by tato evidence byla nedůvodná, resp. neoprávněná (již zde by se projevilo, pokud by bylo odůvodněné tvrzení, že k podpisu vázacího aktu bylo v případě žalobce využito jeho eventuální opilosti apod.; ostatně dovolatel ani v dovolání neuvádí, kromě tvrzení, že v souvislosti s vázacím aktem zúčastnění požívali alkohol, žádnou konkrétní výtku, že by se v této souvislosti byl měl odvolací soud dopustit určitého pochybení). Pokud se týče vlastního řízení o určení podle §80 písm. c) o.s.ř., byl předmětem určovací žaloby požadavek
na určení, že žalobce nebyl osobou podřaditelnou pod některou z kategorií spolupracovníků StB uvedených v §2 odst. 1 písm. b) tzv. lustračního zákona. Odvolací soud však náležitě vysvětlil, že bylo zjištěno, že žalobce do této kategorie spadal, neboť se k této formě tajné spolupráce písemně ve vztahu k StB zavázal. S ohledem na důvody dovolání pak dovolací soud připomíná, že předmětem určení nebylo, zda žalobce s StB skutečně také fakticky (v konkrétních případech) spolupracoval, či nikoliv. Z tohoto důvodu proto nelze dovolání žalobce přisvědčit a nelze je proto také považovat
za důvodné.
Z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání proto nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil věcně správně. Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá os.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu