ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2214.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2214/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 55/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2003, č.j. 1 Co 126/2003-104, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č.j. 37 C 55/2002-46, zamítl žalobu, podle níž žalovaná měla uveřejnit prostřednictvím deníku M. omluvu za nepravdivá tvrzení, která uveřejnila v tomto deníku dne 30. března 2002, dále zamítl žalobu, aby se žalovaná omluvila žalobkyni formou doporučeného dopisu zaslaného žalobkyni, a aby zaplatila úhradu nemajetkové újmy ve výši 120.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
31. července 2003, č.j. 1 Co 126/2003-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
s výjimkou, kdy v rámci částečné změny tohoto rozsudku uložil žalované jednak uveřejnit prostřednictvím deníku M. omluvu za nepravdivé tvrzení, které uveřejnil v deníku dne 30. března 2002 ve znění: \"Omlouváme se paní M., bytem v P. – Ž., J. ulice, za uveřejnění nepravdivého údaje v deníku M. ze dne 30. března 2002 a uvádíme, že není pravda, že \"z kanálů vylézající potkani, to jsou největší přátelé M. R. ze Ž. Už přes osmnáct let je pravidelně a ve velkém krmí a je přesvědčena, že je tak chrání před ostatními lidmi.\", jednak zaslat žalobkyni omluvný dopis ve znění: \"Omlouváme se Vám
za uveřejnění nepravdivého údaje v deníku M. ze dne 30. března 2002 a uvádíme, že není pravda, že \"z kanálů vylézající potkani, to jsou největší přátelé M. R. ze Ž. Už přes osmnáct let je pravidelně a ve velkém krmí a je přesvědčena, že je tak chrání před ostatními lidmi.\". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud věc posoudil s odkazem na ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Připomněl, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, případně zkreslený či jinak difamující výrok, který zasahuje do těchto práv. Odvolací soud se po doplnění řízení opakováním důkazů provedených soudem prvního stupně ztotožnil z dosud učiněnými skutkovými zjištěními. Přesto však zcela nepřevzal právní závěr soudu prvního stupně. V tomto případě žalovaný neprokázal pravdivost tvrzení \"z kanálů vylézající potkani\", když toto nepravdivé tvrzení ve spojení s dalšími v textu obsaženými údaji \"to jsou největší přátelé manželů V. a M. R. ze Ž. Už přes osmnáct let je pravidelně a ve velkém krmí a jsou přesvědčeni, že je tak chrání před ostatními lidmi\", je dehonestující. Z objektivního hlediska je toto tvrzení způsobilé přivodit újmu na cti a důstojnosti chráněné článkem 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 o.z. V tomto smyslu tedy byl shledán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a s ním spojená odpovědnost žalované podle §13 odst. 1 o.z., když zveřejněním omluvy bude věc uvedena před čtenářskou veřejností na pravou míru, přičemž přiměřenou je současně i omluva žalobkyni doporučeným dopisem.
Odvolací soud však neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., když soud neshledal, že by
v tomto případě došlo k dotčení jejích osobnostních práv tak, že by byla ve značné míře snížena její důstojnost nebo vážnost ve společnosti. Proto poskytnuté morální zadostiučinění odvolací soud pokládal za postačující pro zmírnění žalobkyní vzniklé újmy.
U dalších tvrzení, která byla obsažena v dotčeném článku, jimiž se žalobkyně rovněž cítila dotčena na svých osobnostních právech, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný prokázal jejich pravdivost, když soud prvního stupně měl dostatek podkladů v provedených důkazech. Pravdivost tohoto tvrzení proto vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobkyně a
v důsledku toho i odpovědnost žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. října 2003, přičemž žalobkyni byl doručen dne 20. října 2003.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 16. prosince 2003 včasné dovolání, a to proti jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek prvního stupně a jímž bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Poukázala na to, že v uveřejněných článcích žalované byla uvedena naprosto nepravdivá tvrzení, hrubě a bezohledně zasahující do její lidské důstojnosti, cti, dobrého jména, vážnosti v bydlišti, v rodině, v politickém a veřejném životě. Šlo přitom
o neoprávněnou difamaci. Šlo i o neoprávněný zásah do soukromé, intimní a rodinné sféry dovolatelky i jejího manžela, který v té době byl již vážně nemocen. Přitom celá kampaň ovlivnila negativně i zdravotní stav manžela, který pak zemřel. V dané věci jde o vážnou újmu způsobenou prostřednictvím hromadného velice vlivného sdělovacího prostředku s celorepublikovým dosahem a dopadem. Dovolatelka má proto zato, že jsou zde důvody pro přiznání peněžitého zadostiučinění, a to minimálně v požadované výši. Proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v této části zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná podáními ze dne 4. srpna 2004 a
ze dne 9. prosince 2004. V nich se ztotožnila s napadeným rozhodnutím.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
K podanému dovolání lze uvést, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podstatným je ovšem především seznání, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby skutečně v konkrétním případě došlo.
V souzené věci u dotčeného výroku soudy obou stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění dospěly k již zmíněnému závěru, že v této části k zásahu do práva žalobkyně na ochranu osobnosti nedošlo.
Pokud pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
v uvedeném výroku podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil, nelze, než usoudit, že napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Protože tedy není v dovoláním napadené části možno dotčený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., není tak dán žádný
z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout
(§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §150 o.s.ř., když podle názoru dovolacího soudu okolnosti případu odůvodňují rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu