ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2779.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2779/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci nezletilé A. T., zastoupené Městským úřadem v K. jako opatrovníkem, dcery M. T., státního občana Italské republiky, zastoupeného Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, Benešova č. 22, zastoupeného na základě plné moci advokátem, a H. T., státní občanky České republiky, zastoupené advokátem, o navrácení dítěte, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 11 Nc 295/2000, o dovolání otce nezletilé proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2004, č.j. 13 Co 218/2004-290, takto:
I. Dovolání otce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 10. dubna 2001, č.j.
11 Nc 295/2000-116, rozhodl tak, že se zamítá návrh otce, aby soud nařídil navrácení nezletilé A. T. otci. Současně zamítl návrh otce, aby bylo uloženo matce předat nezletilou otci do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.
K odvolání otce nezletilé Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. listopadu 2001, č.j. 13 Co 384/2001-163, změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") tak, že nařídil navrácení nezletilé otci s tím, že matka je povinna předat nezletilou do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku (současně zamítl návrh na předběžnou vykonatelnost rozsudku). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.
K dovolání matky nezletilé Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 6. listopadu 2001, č.j. 13 Co 384/2001-163, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Dovolací soud především poukázal na tu skutečnost, že odvolací soud nebral v úvahu, že sám dovodil na základě provedeného dokazování možnost nepříznivých následků u nezletilé v případě jejího návratu do místa původního pobytu,
a přesto rozhodnutí o navrácení nezletilé založil na okolnostech, které z hlediska článku 13 písm. b) mezinárodní Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen\"Úmluva\"), nejsou právně významné. Odvolací soud tak neposoudil otázku, zda vydání nezletilé A. případně nebrání okolnosti předpokládané článkem 13 písm. b) Úmluvy zákonu přiléhavým způsobem.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. června 2004, č.j. 13 Co 218/2004-290, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení a o náhradě nákladů státu v odvolacím řízení. Odvolací soud vázán výše uvedenými závěry dovolacího soudu a po doplnění důkazního řízení dospěl k závěru, že odvolání otce není důvodné. Z doplněného důkazního řízení vyplynulo, že Civilní soud v Bergamu na základě úředního znaleckého posudku svěřil (zatím nepravomocně) nezletilou A. do péče matky, se kterou stále žije v České republice a kde současně zahájila povinnou školní docházku. Učinil tak po zjištění, že nezletilá A. má k matce stále hluboký citový vztah a že matka pro ni znamená bezpečí a jistotu. I když vztah nezletilé k otci byl shledán stále hlubokým,
s ohledem na konfliktní rozchod rodičů, který ji poznamenal, musí být neustále ujišťována, že její sbližování s otcem pro ni nebude znamenat ztrátu matky. Odvolací soud tedy uzavřel, že při posuzování naplnění okolností předvídaných článkem 13
písm. b) Úmluvy, nelze výše uvedené důvody pominout a je nutno na ně vzít zřetel. Byť tedy nebylo shledáno, že by nezletilá A. měla k otci negativní vztah, který by ji bránil v návratu k otci, tedy do místa jejího původního pobytu, nelze dospět k závěru že její navrácení otci by pro ni nemělo nepříznivé následky. Návrat nezletilé bez matky by nezletilou vystavil psychické újmě, s matkou by se dostala do nesnesitelné situace, neboť by byla vystavena konfliktnímu prostředí, když rodiče s ohledem na vypjaté vztahy nejsou schopni takové vzájemné komunikace, která by postrádala prvky averze
a vzájemného napadání. Odvolací soud tak došel k závěru, že skutečnosti předvídané článkem 13 písm. b) Úmluvy, pro které není soud povinen nařídit navrácení nezletilé A. do místa bydliště otce v Itálii, byly prokázány.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. srpna 2004, přičemž zástupci otce nezletilé byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2004 podal otec nezletilé dne 18. října 2004 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje
z ustanovení §237 odst. l písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí popírá samotný princip mezinárodní úmluvy, jejímž základním bodem je, že případné rodinné problémy se mají řešit v místě, kde vznikly,
a nikoliv únosem vlastního dítěte. V celém průběhu řízení byly předkládány jednotlivé posudky, které prokázaly, že nezletilá je citově vázána na matku a že zároveň má stále hluboký vztah k otci. Bylo tedy na matce, aby prokázala ve smyslu článku 13 odst. b) Úmluvy, že je zde vážné nebezpečí, že návrat do Itálie by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Toto však matka podle dovolatele nikdy neprokázala.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k uvedenému dovolání nevyjádřili.
Dovolání otce nezletilé není přípustné
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by
při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však
v posuzované věci ve skutečnosti není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen
pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se v souzené věci nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Je skutečností (přičemž dovolatel ji sám ve svém dovolání - byť kriticky - zmiňuje), že k otázce aplikace článku 13 Úmluvy (konkrétně článku 13 písm. b/ této Úmluvy) se v této věci vyjádřil Nejvyšší soud České republiky již v předchozím svém rozsudku ze dne 29. ledna 2004, č.j. 30 Cdo 34/2003 - 273. Odvolací soud v nyní dovoláním otce napadeném rozsudku při svém rozhodování z právního názoru vysloveného dovolacím soudem vycházel, kdy s ohledem na konkrétní skutková zjištění odpovídajícím způsobem aplikoval příslušná ustanovení zmíněné Úmluvy. Z tohoto pohledu proto není možnost napadené rozhodnutí odvolacího soudu kvalifikovat jako rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Kromě toho značná část výtek dovolání se váže k otázce, zda matka unesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že by případný návrat do Itálie vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Jestliže odvolací soud ve svém rozhodnutí dospívá k faktickému závěru, že tomu tak je, pak výtky dovolatele zde současně zdůrazňují ve své podstatě dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však v souvislosti s úvahami ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. není možno užít.
Z uvedených důvodů tedy nelze považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud proto uvážil, že přípustnost dovolání otce nezletilé v této věci tedy není založena na základě ustanovení §237 o.s.ř., resp. ani na podkladě ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu