ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2951.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2951/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) E. V., a b) J. V., proti žalovanému J. P. – a., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 52/2002, o dovolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2004, č.j. 1 Co 96/2004-172, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá, přičemž v této souvislosti nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2004, č.j. 1 Co 96/2004-172, se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a
o povinnosti zaplatit soudní poplatek, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. února 2004, č.j. 19 C 52/2002-141, uložil výrokem I. žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 1,000.000,- Kč, výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 300.000 z téhož důvodu a výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. srpna 2004 pod č.j. 1 Co 96/2004-172 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla žalobkyni přisouzena náhrada nemajetkové újmy ve výši 250.000,- Kč a žalobci 100.000,- Kč, zatímco v dalším rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") změnil tak, že žalobu v případě žalobkyně zamítl co do částky 750.000,- Kč a u žalobce co do částky 200.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a
v zásadě i s jeho právním posouzením věci. Vycházel tak ze skutečnosti, že jednáním zaměstnance žalovaného L. Ch. v souvislosti s dopravní nehodou při níž dne 3. května 2000 došlo k úmrtí syna žalobců J. V., bylo rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. ledna 2001, č.j. 2 T 39/2000-112 kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Toto jednání je třeba považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, konkrétně
do jejich práva na soukromí, jehož součástí je i právo na rodinný život, zahrnující zejména sociální a morální vztahy mezi blízkými příbuznými, resp. vytváření a rozvíjení vzájemných vztahů (v této souvislosti odvolací soud odkázal i na odpovídající nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. II ÚS 517/99). Tyto vztahy (však) byly neoprávněným zásahem zaměstnance žalovaného definitivně a nereparovatelně dne
3. května 2000 ukončeny. Právě značná intenzita neoprávněného zásahu spočívající
v jeho neodčinitelnosti žádnými prostředky morálního zadostiučinění je předpokladem pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z).
Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy odvolací soud připomněl, že
v případě úmrtí žádné zadostiučinění (včetně finančního) nemůže odčinit skutečně vzniklou újmu. Smyslem je (s přihlédnutím k hledisku přiměřenosti - §13 odst. 1 o.z.) pouze tuto újmu zmírnit. V posuzované věci odvolací soud konstatoval, že rovněž přihlédl k tomu, že žalobcům se dostalo satisfakce výše uvedeným trestním rozsudkem, stejně tak jako samotným napadeným rozsudkem. Dále odkázal na vlastní judikaturu
v obdobných věcech a rovněž i k výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při odškodňování zdraví. Současně též přihlédl u první žalobkyně i k mimořádným dopadům předmětného neoprávněného zásahu na její psychický zdravotní stav.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. srpna 2004, přičemž dovolateli (jeho zástupci) byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany sporu. Dne 18. října 2004 tak dovolání podali žalobci a dne 25. října 2004 žalovaný.
Žalovaný dovoláním výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Má zato, že v tomto případě jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. S napadeným rozsudkem nesouhlasí a namítá naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Napadenému rozsudku odvolacího soudu především vytýká nesprávné posouzení právního základu nároku, kdy byla přiznána náhrada nemajetkové újmy
v penězích ve smyslu ustanovení §11násl. o.z. Podává pak vlastní nástin vývoje právní úpravy obsažené v ustanovení §13 o.z., včetně posouzení úmyslů zákonodárce.
Žalovaný konečně v dovolání navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně byl zrušen (včetně předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Plzni), a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci pak svým dovoláním napadají tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Opírají se o přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatňují dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když mají zato, že napadený rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé připomínají, že v řízení před soudy obou stupňů byla prokázána intenzita trvalých následků zásahu do práva na soukromí, t.j. do práva na rodinný život. Soudy obou stupňů se pak správně vypořádaly se základem žalovaného nároku. Odvolací soud však nesprávně právně posoudil jednak rozsah zásahu do osobnostních práv žalobkyně, když konstatoval, že v jejím případě nedošlo k zásahu do práva
na ochranu zdraví, jednak nesprávně posoudil přiměřenost, t.j. výši přiznaného zadostiučinění vzhledem k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Odvolací soud nesprávně zúžil rozsah neoprávněného zásahu na zásah do práva na soukromí a následky zásahu na zdraví žalobkyně pominul. Soud pak při posuzování přiměřenosti, resp. výše zadostiučinění věc zjednodušil na konstatování, že se žalobcům dostalo již satisfakce odsuzujícím rozsudkem řidiče nákladního vozu, a že přiznané zadostiučinění odpovídá obvyklým náhradám při odškodňování škod na zdraví. Přitom žalobci uvedený trestní rozsudek považovali za velkou nespravedlnost.
Žalobci jako dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl
v dovoláním napadené části zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pokud se týče dovolání žalovaného, pak toto není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba připomenout, že pokud se dovolatel dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. z důvodů, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo soudem odvolacím změněno, pak přehlíží skutečnost, že se jednalo pouze o částečnou změnu tohoto rozhodnutí, přičemž v této části šla tato změna ve prospěch práv a povinností žalovaného (žaloba směřující proti žalovanému byla v této části v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně zamítnuta). Protože v uvedeném rozsahu tedy rozsudek odvolacího soudu žalovanému nezpůsobil jakoukoliv újmu na jeho právech, nebyl v tomto rozsahu žalovaný proto ani legitimován rozsudek odvolacího soudu napadnout dovoláním. To proto vedlo
k nezbytnosti v tomto rozsahu dovolání žalovaného odmítnou podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b) téhož zákona.
Protože pak ve zbývající části výroku ve věci samé šlo o rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, bylo dále třeba přihlédnout ke skutečnosti, že v této části není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se však
v souzené věci nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Dovolací soud v daném případě především uvážil s přihlédnutím k ustanovení
§242 o.s.ř., že žalovaný ve svém dovolání ve svém podstatě zejména zpochybňuje samotný právní základ uplatněného (a zčásti i přiznaného) nároku. Zde však je třeba uvážit, že soudy obou stupňů samotný základ žalovaného nároku posoudily podle odpovídajících zákonných ustanovení (§11 násl. o.z.) a současně také přiléhavě
i ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky ze dne
28. února 2005, č.j. 30 Cdo 1651/2004-130 a č.j. 30 Cdo 1678/2004-120 apod.).
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
z hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaného za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud proto uvážil, že přípustnost dovolání žalovaného v této části tedy není založena na základě žádné z alternativ předpokládaných v ustanovení §237 o.s.ř. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) musel dovolání žalovaného směřující proti těmto potvrzujícím výrokům jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vztahující se k tomuto výroku je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalobcům
v dovolacím řízení v této souvislosti žádné náklady nevznikly.
V případě dovolání žalobců, dovolací soud uvážil, že jejich dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání nelze považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace v případě výtek obsažených v předmětném dovolání.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník
v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde však povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu
do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu. Konstatoval též, že přihlédl k mimořádným dopadům neoprávněného zásahu na psychický stav žalobkyně (v této souvislosti je ovšem možno současně zmínit, že dovolací soud jinak sdílí názor odvolacího soudu, že dotčení zdravotního stavu žalobkyně je však toliko důsledkem neoprávněného zásahu, a že se tedy zde nejednalo o samostatný zásah proti jejímu zdraví).
Z dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí však již nevyplývá, že by se odvolací soud výše popsanými zásadami řídil beze zbytku a důsledně. V obecné rovině sice zmínil zásadní neodčinitelnost této újmy v dané věci, ale vedle konstatování důvodnosti přihlédnout též k satisfakčnímu účinku rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu, jen bez bližší konkretizace odkázal na jinak neurčenou judikaturu tohoto soudu a na analogii výše náhrad poskytovaných platnými předpisy při odškodňování zdraví.
Bylo již uvedeno, že ustanovení §13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto ustanovení o.z.) nebo i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, že je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu. Z této možné role podřaditelné pod ustanovení §13 odst. 1 o.z. je pak ovšem třeba vycházel
v konkrétním případě při úvahách podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., t.j. o míře dostatečnosti takovéhoto morálního zadostiučinění. Vždy je ovšem třeba vycházet
z individualizovaných konkrétních okolností posuzovaného případu. Při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích je třeba především vzít též
v úvahu předpoklady obsažené ve zmíněném ustanovení §13 odst. 3 o.z.
Je jistě faktem, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To však napadené rozhodnutí v zásadě nečiní možným. Obecný poukaz na (možnou) satisfakční roli rozsudku z trestního řízení, resp. rozsudku ve vlastním posuzovaném řízení, resp. dále na (blíže neurčenou) vlastní judikaturu v obdobných věcech, případně na výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při odškodňování zdraví, aniž by vlastní úvahu o přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích doložilo vyložením zjištěných okolností případu, které jí k této úvaze vedly, neumožňuje ve skutečnosti tyto úvahy přezkoumat.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dovoláním žalobců dotčeném výroku pokládat za správné
(§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v tomto rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, zrušil a vrátil věc v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu