ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.334.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 334/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) L. B., b) L. B., obou zastoupených advokátem, proti žalované M. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 185/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 8 Co 697/2004 - 134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo soudem určeno, že jsou vlastníky bytové jednotky č. 448/5 ve třetím nadzemním podlaží o velikosti 2+1 s příslušenstvím o celkové výměře 60,3 m2 podlahové plochy v budově sestávající z domu čp. 446, č.orient. 22
na parcele č. 956, z domu čp. 447, č. orient. 24 na parcele č. 957, z domu čp. 448,
č. orient. 26 na parcele č. 958 a z domu č.p. 449, č. orient. 28 na parcele č. 959 a dále příslušenství, a to spoluvlastnického podílu ve výši 603/19340 ke společným prostorám a částem uvedené budovy, nemovitostí zapsaných na LV č. 3408 pro obec Č. B., k. ú. Č. B., u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B. (dále jen „předmětná nemovitost“). Žalobu odůvodnili tím, že kupní smlouvu ze dne 30. 7. 2001 o převodu této nemovitosti na kupujícího M. W. (který ji pak převedl na žalovanou) považují za neplatnou, neboť při jejím uzavření byli uvedeni v omyl (§49a obč. zák.), smlouva nebyla uzavřena vážně (§37 odst. 1 obč. zák.), nýbrž zajišťovala půjčku poskytnutou M. W. žalobcům na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 7. 2001, podepsané dne 3. 8. 2001, a je proto neplatná i podle §39 obč. zák.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 15 C 185/2002 - 99, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 28. 5. 2002, č. j. 15 C 185/2002 - 64, jímž žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2003, č. j. 8 Co 1802/2002 - 74, zrušen pro nepřezkoumatelnost a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobci jako prodávající uzavřeli dne 30. 7. 2001 s M. W. jako kupujícím smlouvu o převodu vlastnictví k předmětné nemovitosti, kterou mu prodali za dohodnutou kupní cenu ve výši 205.000,- Kč; dále
ze smlouvy vyplývá, že její účastníci se dohodli na tom, že bytová jednotka bude volná a k nastěhování pro kupujícího k 31. 10. 2001. Právní účinky vkladu vznikly ke dni
1. 11. 2001. Dne 3. 8. 2001 žalobci uzavřeli se jmenovaným smlouvu o půjčce, kterou se M. W. zavázal půjčit jim částku 205.000,- Kč, jíž měli žalobci vrátit do
31. 10. 2001, a téhož dne dále i smlouvu zástavní, na základě které žalobci jako majitelé předmětné nemovitosti tuto zastavili k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce; podpisy na těchto smlouvách byly úředně ověřeny. Dále bylo zjištěno, že v Katastru nemovitostí je jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána žalovaná, která se jejím vlastníkem stala na základě kupní smlouvy uzavřené s M. W. dne 4. 4. 2002 za dohodnutou kupní cenu ve výši 240.000,- Kč; právní účinky vkladu nastaly dne 8. 4. 2002. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobců, že si chtěli od jmenovaného půjčit peníze na podnikání žalobce, a naopak uvěřil výpovědi svědka W., že žalobci uzavřeli smlouvu o převodu předmětné nemovitosti z důvodu, že chtěli zakoupit jiný objekt a že teprve později navrhli, aby byt mohli získat zpět. Z tohoto důvodu byla podle okresního soudu smlouva o půjčce uzavřena s příslibem vrácení bytu po jejím zaplacení; tato smlouva však nebyla naplněna, neboť, jak uvedl svědek M. W., žádné peníze žalobcům nepůjčil. Soud dovodil, že další dvě smlouvy podepsané o čtyři dny později, a to smlouva o půjčce a zástavní smlouva, neměly žádný vliv na vznik a existenci závazkového vztahu z kupní smlouvy proto, že ani jedna z nich neobsahuje ujednání, které by způsobilo zánik obligačního vztahu z kupní smlouvy nebo její neplatnost. Navíc zástavní smlouva byla uzavřena v době, kdy žalobci již předmětnou nemovitost nemohli zastavit, neboť nebyli jejími vlastníky. Pokud pak žalobci tvrdili, že smlouva o převodu nemovitosti je neplatná podle §39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným účelem nebyl převod vlastnictví, ale zajištění smlouvy o půjčce, tedy sjednání tzv. propadné zástavy, dovodil soud prvního stupně, že smlouva by podle tohoto ustanovení byla neplatná pouze za předpokladu, že by všechny tři smlouvy byly podepsány v jeden den. Dále uvedl, že neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti z důvodu omylu (§49a obč. zák.) „se žalobci nemohou domáhat“, neboť obsah kupní smlouvy četli, a vzhledem k tomu, že tato smlouva je platná i z hledisek uvedených
v §37 odst. 1 obč. zák., dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
4. 11. 2004, č. j. 8 Co 697/2004 - 134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky předmětné nemovitosti, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu učiněných ze smluv uzavřených mezi žalobci a M. W. a po opakování důkazu výslechem žalobce (žalobkyně výpověď odmítla) a svědka Webera (§213 odst. 2 o. s. ř.), jehož výpověď považoval za nevěrohodnou, vzal z výpovědi žalobce před odvolacím soudem (a výpovědi žalobkyně před soudem prvního stupně) s ohledem
na okolnosti uzavření všech tří smluv a na jejich časovou a obsahovou provázanost
za prokázané, že ačkoliv žalobci se jmenovaným uzavřeli smlouvu o převodu nemovitosti, kterou podepsali dne 30. 7. 2001 před notářem, neměli skutečnou vůli převést vlastnická práva k této nemovitosti na M. W., a smlouvu chápali pouze jako zajištění smlouvy o půjčce, kterou podepsali dne 3. 8. 2001 (tedy 4 dny po podpisu smlouvy o převodu nemovitosti). Podle odvolacího soudu je nepravděpodobné, že by žalobci v situaci, kdy jako rodina neměli jinou možnost bydlení, prodávali byt za zhruba čtvrtinovou cenu jeho tržní hodnoty, která byla znaleckým posudkem určena
na 780.000,- Kč, v době kdy žalobce byl nezaměstnaný, bez prostředků a snažil se začít podnikat. Stejně tak je nelogické, aby svědek W. podepisoval se žalobci 4 dny
po koupi bytu smlouvu o půjčce a smlouvu zástavní v době, kdy již podle svého tvrzení měl být jeho vlastníkem, a aby pouze na přání žalobců podepisoval smlouvu zástavní, jež měla zajišťovat smlouvu o půjčce, o níž tvrdil, že nebyla nikdy naplněna, tj. že žádné peníze žalobcům nepůjčil. Taktéž je nepochopitelné, aby žalobci po takto nevýhodném prodeji žádali svědka W. o uzavření smlouvy o půjčce a aby půjčku zajišťovali zástavní smlouvou k bytu, který před 4 dny prodali. Odvolací soud proto uvěřil tvrzení žalobců, že podmínkou pozdějšího uzavření smlouvy o půjčce bylo dřívější podepsání smlouvy o prodeji bytu, která měla sloužit k jejímu zajištění. Proto také kupní cena bytu byla shodná s částkou uvedenou ve smlouvě o půjčce a oba žalobci, kteří znali obsah všech tří smluv, neboť je měli před podpisem k dispozici, chápali situaci tak, že svědek W. jako věřitel „chtěl mít své peníze řádně zajištěny“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že postrádá-li smlouva o převodu nemovitosti podstatnou náležitost, jímž je vážnost projevu vůle ze strany žalobců, je ve smyslu ust.
§37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Protože M. W. vlastnické právo
k předmětné nemovitosti touto smlouvu nenabyl, nemohl je ani převést na žalovanou, a jejími vlastníky tudíž zůstali žalobci. Žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem je proto opodstatněná.
Proti tomuto podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Především namítá, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nejsou rozlišena skutková zjištění, která soud učinil, a právní posouzení věci, že se soud nevypořádal se všemi skutkovými zjištěními a v důsledku toho dospěl k nesprávným právním závěrům. Má za to, že ze smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ze dne 30. 7. 2001 „mělo být zjištěno“, že jde o smlouvu písemnou, která obsahuje ujednání
o kupní ceně a že jejím předmětem byl prodej bytu, že jejími účastníky byla vlastnoručně podepsána, že byla předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a že jí dále bylo ujednáno, že prodávaná bytová jednotka bude volná k nastěhování pro kupujícího k 31. 10. 2001. Ze smlouvy
o půjčce a smlouvy zástavní pak „mělo být zjištěno“, že neobsahují žádné ujednání
o tom, že by jakýmkoliv způsobem souvisely se smlouvou ze dne 30. 7. 2001. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval výkladové pravidlo uvedené v ust.
§35 odst. 2 obč. zák., neboť se jedná o smlouvu písemnou, a tento právní úkon vyjádřený slovy je tudíž třeba vykládat nejenom podle jeho jazykového vyjádření, nýbrž i podle vůle toho, kdo jej učinil. Mělo být proto konstatováno, že kupní smlouva je jasná a srozumitelná a že je z ní zřejmé, že vůlí jejích účastníků byl prodej a koupě bytové jednotky za kupní cenu 205.000,- Kč, ukončení užívání bytu prodávajícími v dohodnuté době a podání návrhu na vklad vlastnického práva. Podle názoru dovolatelky nelze
s ohledem na tyto skutečnosti učinit závěr, že žalobci v době podpisu kupní smlouvy neměli v úmyslu bytovou jednotku prodat; naopak má za to, že jejich projev vůle je jednoznačný a není v rozporu s jazykovým vyjádřením. Pokud se pak žalobci domnívali, že při uzavření této smlouvy byli uvedeni v omyl, měli možnost podle ust. §49a a §40 obč. zák. se dovolat neplatnosti uzavřené smlouvy, což neučinili. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud měl rovněž uvážit, zda v daném případě se nejednalo
o smlouvu podle ust. §607 obč. zák. (právo zpětné koupě), když žalobci se s kupujícím dohodli na vrácení bytu v případě vrácení půjčky. Pokud by odvolací soud toto ustanovení aplikoval, nemohl by žalobě vyhovět, neboť smlouva by v takovém případě musela být uzavřena písemně, k čemuž nedošlo, a žalobci by museli prokázat, že
M. W. kupní cenu ve výši 205.000,- Kč vrátili, což neprokázali. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že dohodnutá kupní cena za nemovitost odpovídá zhruba ¼ tržní ceny, neboť takovýto závěr není podložen náležitým skutkovým zjištěním. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dále spočívá
v hodnocení „věrohodnosti výpovědi svědka W.“, neboť ten dostatečně vysvětlil,
za jakých okolností došlo k uzavření kupní smlouvy, stejně jako i dalších smluv,
z jakého důvodu byt kupoval, tj. že byl nabízen za „dobrou cenu“, a dále i v tom, že soud se nevypořádal s tím, že žalobci své výpovědi měnili, navíc jsou rozporné, a soud jim proto neměl uvěřit. Dovolatelka má rovněž za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího řádně nabytého vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byl vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. z důvodů v dovolání uplatněných a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a že provedené důkazy nesprávně hodnotil a neodstranil mezi nimi rozpory. Je tedy zřejmé, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel
ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby
na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů
§213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné důkazy sám, a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění.
V posuzované věci odvolací soud po opakování důkazů učinil v souladu s ust.
§213 o. s. ř. vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně, ze kterých pak při právním posouzení věci vycházel; odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu tak bylo výsledkem opakování již provedených důkazů. Podkladem pro odlišná skutková zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo vůlí žalobců převést vlastnická práva k předmětné nemovitosti na M. W. a že smlouvu o jejím převodu chápali pouze jako zajištění smlouvy o půjčce, kterou podepsali dne 3. 8. 2001, stejně jako smlouvu zástavní, jehož správnost dovolatelka zpochybňuje, odvolací soud učinil
z opakovaného výslechu žalobce (žalobkyně jen odkázala na svoji účastnickou výpověď před soudem prvního stupně) v souvislosti s obsahem, kontextem a provázaností všech tří uzavřených smluv. Uvedené skutkové zjištění je tedy podloženo důkazy, které byly provedeny před odvolacím soudem i soudem prvního stupně. S výpovědí svědka M. W. i s výpovědí žalobce, resp. žalobců, se odvolací soud vypořádal v rámci hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), přičemž ve výpovědích žalobců ohledně okolností uzavřených smluv, zejména smlouvy o převodu vlastnictví a smlouvy o půjčce, žádné rozpory neshledal, neboť oba vypověděli, že „neměli v úmyslu byt prodávat, navíc
za cenu, která byla ve smlouvě uvedena, že panu W. důvěřovali a že podepsání kupní smlouvy bylo jednou z podmínek, aby peníze žalobcům půjčil. Hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.) není samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.
Skutková zjištění z předložených listinných důkazů - smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné nemovitosti podepsané dne 30. 7. 2001, smlouvy o půjčce částky 205.000,- Kč a smlouvy zástavní, podepsaných dne 3. 8. 2001 - učinil již soud prvního stupně, který z jejich obsahu zjistil, že byly uzavřeny písemně, že smlouva
o převodu vlastnictví obsahuje ujednání o kupní ceně, že jejím předmětem byla bytová jednotka a spoluvlastnický podíl na specifikovaných objektech, že jejími účastníky byla vlastnoručně podepsána, že na základě ní byl proveden vklad vlastnického práva
v katastru nemovitostí a že jí bylo ujednáno, že prodávaná bytová jednotka bude volná a k nastěhování pro kupujícího k 31. 10. 2001. Ze smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní pak bylo zjištěno, že obě tyto smlouvy obsahují ujednání o tom, že k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce bylo zřízeno zástavní právo k předmětné bytové jednotce s příslušenstvím. Okolnost, že tržní cena převáděné nemovitosti činila 780.000,- Kč, vyplývá ze žalobci předloženého znaleckého posudku. Z těchto skutkových zjištění krajský soud při svém rozhodnutí vycházel a nelze mu tudíž vytýkat, že by pominul nějakou podstatnou skutečnost významnou pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo
ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený
v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelka dále uplatňuje, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit
(§35 odst. 2 obč. zákoníku). Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují.
Dovolací soud nepovažuje za správnou námitku dovolatelky, pokud odvolacímu soudu vytýká, že v daném případě nepoužil - ohledně smlouvy o převodu předmětné nemovitosti - výkladové pravidlo uvedené v ust. §35 odst. 2 obč. zák. Aplikace tohoto ustanovení totiž přichází v úvahu jen v těch případech, kdy o obsahu právního úkonu vzniknou pochybnosti z hlediska jeho určitosti či srozumitelnosti. V daném případě však o náležitostech projevu vůle v kupní smlouvě, tj. o její určitosti a srozumitelnosti, žádné pochybnosti nevznikly.
Za stavu, kdy odvolací soud - na základě výpovědi žalobců a s ohledem
na okolnosti uzavření všech tří smluv a na jejich časovou a obsahovou provázanost - vzal za prokázané, že podmínkou pozdějšího uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobci a M. Weberem bylo dřívější podepsání smlouvy o převodu nemovitosti s příslušenstvím mezi nimi, že žalobci neměli skutečnou vůli převést vlastnická práva k předmětné nemovitosti na M. W. a že tuto smlouvu chápali pouze jako zajištění smlouvy
o půjčce, kterou podepsali dne 3. 8. 2001, nelze mu vytýkat nesprávný právní názor, pokud dovodil, že smlouva nebyla ze strany žalobců učiněna vážně, když svým projevem vůle (byť určitým a srozumitelným) v této smlouvě nechtěli způsobit převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti na jmenovaného, a že z tohoto důvodu je tato smlouva podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná.
Při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohl M. W. převést na žalovanou vlastnická práva
k předmětné nemovitosti, která nenabyl. Z tohoto důvodu je absolutně neplatná (§39 obč. zák.) i následující smlouva o převodu vlastnických práv k nemovitosti uzavřená mezi M. W. a žalovanou. Dovolací soud se z uvedených důvodů ztotožňuje i s konečným závěrem odvolacího soudu, že žaloba o určení vlastnického práva je opodstatněná.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud měl rovněž uvážit, zda v daném případě se nejednalo o smlouvu podle ust. §607 obč. zák. (právo zpětné koupě), když žalobci se s kupujícím dohodli na vrácení bytu v případě vrácení půjčky, je třeba uvést, že toto ustanovení na danou věc aplikovat nelze, neboť smlouvu o právu zpětné koupě lze uzavřít jen ohledně movité věci, nikoliv nemovitosti.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl
(§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobcům
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu