ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.821.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 821/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) F. Š., b) J. M., a c) M. K., všech zastoupených advokátkou, za účasti 1) Správy a údržby silnic B., příspěvkové organizace, zastoupené advokátkou, a 2) P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 200/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 32 Co 24/2004 - 97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 32 Co 24/2004 - 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 3. 11. 2003 podanou podle §244 a násl. o. s. ř. domáhali zrušení a nahrazení části rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu P. ze dne 10. 9. 2003, č. j. 371/92-P RV 50/2003, vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým bylo
s odkazem na ust. §11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona rozhodnuto, že nelze vydat nemovitosti v kat. území N., obec D. H., a to parcelu č. 813/7 - ostatní plocha o výměře 161 m2 a parcely ve zjednodušené evidenci - PK č. 812 - role o výměře 461 m2 a č. 813 - role o výměře 3751 m2, zapsaných v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu v P. pro kat. území N., obec D. H., tak, že jsou vlastníky těchto nemovitostí. Žalobci mají za to, že rozhodnutím Pozemkového úřadu P. byli dotčeni na svých právech, neboť na uvedených pozemcích, na nichž se nachází cestmistrovské Středisko správy a údržby silnic B., jsou postaveny stavby jednoduché a drobné a dále stavby, které nebrání jejich zemědělskému využití.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 7 C 200/2003 - 46, „určil, že žalobci jsou vlastníky uvedených pozemků, že tímto rozsudkem je dotčen pouze výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu P. ze dne
10. 9. 2003, č. j. 371/92-P RV 50/2003, pokud jím bylo rozhodnuto o nevydání shora popsaných tří nemovitostí žalobcům ad a) až ad c) a že rozsudek soudu v tomto rozsahu uvedené správní rozhodnutí nahrazuje“; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně za nespornou považoval skutečnost, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb, ve znění pozdějších předpisů, a že jim svědčí restituční nárok uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. h) tohoto zákona, neboť pozemky přešly na bývalý československý stát z vlastnictví původních vlastníků F. a M. Š. nabídkou daru, která byla přijata rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru v P. ze dne 19. 7. 1966 a že tuto darovací smlouvu uzavřeli dárci v tísni. Dále vyšel ze zjištění, že pozemky č. parc. 813/7 podle katastru nemovitostí a pozemky par. č. 812 a 813 podle pozemkové knihy byly po přechodu vlastnictví na stát zastavěny tzv. cestmistrovským střediskem Správy
a údržby silnic B. - na větší části areálu se nachází zpevněná plocha přesahující 300 m2, dále přízemní budova sloužící jako sklad, budova sociálního zařízení, studna
s pumpou a jímka. Poté, co soud provedl ohledání na místě samém, a k posouzení charakteru uvedených staveb vyžádal odborné stanovisko stavebního úřadu v P.
a jako svědkyni vyslechl vedoucí tohoto úřadu, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 747/2000 a sp. zn. IV. ÚS 373/2000) dovodil, že studna, jímka, budova skladu, budova sociálního zařízení jsou stavbami jednoduchými, a ve smyslu ust. §2 odst. 1 vyhl. č. 85/1976 Sb. je jednoduchou stavbou i zpevněná plocha v areálu. Dospěl proto k závěru, že žádná z uvedených staveb nebrání ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydání pozemků žalobcům.
K odvolání prvního účastníka proti výroku o věci samé a k odvolání žalobců proti výroku o nákladech řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2004,
č. j. 32 Co 24/2004 - 97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu, na rozdíl od něj však dospěl k odlišným závěrům právním. Vycházeje z ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a z poznámky pod čarou k tomuto ustanovení, jež odkazuje na ust. §2 odst. 1 vyhl. č. 85/1976 Sb., podle jehož písm. c) se jednoduchými stavbami rozuměly přízemní stavby a stavby zařízení staveniště, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 300 m2 a výška 15 m, na rozdíl
od soudu prvního stupně dovodil, že za stavbu ve smyslu stavebního zákona je třeba považovat i stavbu zpevněné plochy, a pokud má tato plocha výměru větší než 300 m2, nejde již o stavbu jednoduchou ve smyslu uvedeného ustanovení vyhl. č. 85/1976 Sb. Protože tato vyhláška, ani předpisy související, nedefinovala stavbu pozitivním způsobem a za stavby považovala veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, považovala za stavbu např. i pozemní komunikace (silnice, dálnice a místní komunikace), parkoviště a dále také cestmistrovství. Tento pojem je pak vymezen v ust. §13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace objekty a prostranství bezprostředně sloužící výkonu údržby dálnice, silnice nebo místní komunikace (cestmistrovství)
a jejich napojení na příslušnou pozemní komunikaci. Podle názoru odvolacího soudu nelze v daném případě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu, na nějž žalobci poukazovali, v němž byl zaujat názor, že pozemek, který byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů (parkoviště), nelze považovat za stavbu, neboť tento názor byl vysloven v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., a nikoliv v řízení podle zákona o půdě; v případě restituce pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli jeho účel, kterým je vytvoření zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že cestmistrovství, jehož plocha je zpevněna asfaltem a je větší než 300 m2, je stavbou ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě, která není stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou nebo drobnou ani stavbou umístěnou pod povrchem země a kterou tudíž na základě tohoto ustanovení nelze vydat a která nepochybně brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků (k obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 542/2000).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání (směřující
i proti výrokům o náhradě nákladů řízení), neboť mají za to, že krajský soud pochybil
ve výkladu pojmu „stavba“ ohledně zpevněných asfaltových ploch cestmistrovského střediska prvního účastníka. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu, v němž byl zaujat názor, že pozemek, který byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování vozidel, není stavbou, a poukazují na to, že ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01 v řízení podle zákona o půdě. Obdobný názor vyslovil Ústavní soud
i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03, v němž odkázal na správný závěr Nejvyššího soudu
v rozsudku z 26. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, a na nález ÚS ze 14. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01 a další. Bez významu není podle dovolatelů ani okolnost, kterou zjistili
a v řízení uvedli, že první účastník předmětné pozemky i se stavbami nabízí k prodeji
a že je přestal využívat, takže areál je již několik měsíců mimo provoz, když činnosti dříve obstarávané z tohoto a dalších středisek zajišťuje z centra v P. - D. Jeho tvrzení o nezbytnosti předmětných nemovitostí pro zajišťování provozu údržby vozovek se tudíž nezakládá na pravdě. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu (spolu
s výrokem rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení) byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První účastník ve svém písemném vyjádření k dovolání odkázal na argumenty uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Druhý účastník se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a vyjádřil názor, že zpevněné plochy (takového rozsahu jako
v předmětné věci) v areálu cestmistrovského střediska nemohou být zemědělsky využívány.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem
a že je proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé přípustné podle §237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242
o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, stejně jako již v jiných předchozích rozhodnutích, zaujal právní názor, podle nějž řeší-li restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou vztahy občanskoprávními, pak pojem „stavba“ v něm uvedený je třeba vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Přitom musí jít o stavbu jako způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (§118 odst. 1, §119 odst. 2 a §120 obč. zák.)
a nikoliv o součást věci jiné. V této věci vycházel Nejvyšší soud z ust. §2 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., katastrálního zákona, ve znění zák. č. 89/1996 Sb, a z Přílohy 1 a 2 k vyhl. č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, a dovodil, že zpevněná asfaltová plocha (v tomto případě parkoviště) představuje určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku a že tato plocha nemůže být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud, neboť je od pozemku nelze oddělovat; pozemek sloužící k parkování automobilů (parkoviště) nelze tudíž považovat za stavbu ve smyslu ust. §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.
Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01,
v němž dovodil, že „zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán, a pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ust. §11, pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí zákon v ust. §11 odst. 1 písm. c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část,
na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související
a nezbytně nutná k provozu stavby“. Co se týče asfaltové parkovací plochy, odkázal Ústavní soud v tomto nálezu na argumentaci Ústavního soudu (s odvoláním na závěry vyslovené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97), vyslovenou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/01, podle které nelze v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu - parkoviště - považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zák. č. 229/1991 Sb. Dále Ústavní soud z obecného hlediska připomenul, že „podle zák. č. 220/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v ust. §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a že zákon o půdě sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje
s obnovením původních vlastnických vztahů k ní“ (viz závěry uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 747/2000 a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 26, nález č. 63).
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 pak Ústavní soud zaujal názor, že „institut překážek ve vydání nemovitosti podle ust. §11 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl
v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávní vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech proto nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (např. práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků
a prosazením konkrétního veřejného zájmu“.
S právními závěry uvedenými v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu se dovolací soud v projednávané věci plně ztotožňuje s tím, že není důvodu se od nich jakkoliv odchylovat. Jestliže judikatura těchto soudů dovodila, že
z hlediska občanskoprávního není zpevněná asfaltová plocha stavbou ve smyslu ust.
§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nýbrž jde jen o zpracovaný povrch pozemků, nelze dospět k jinému závěru, než že vydání předmětných pozemků (které jsou ostatně vedeny jako jiná plocha a role) žalobcům nebrání sama o sobě okolnost, že v areálu cestmistrovského střediska se nachází zpevněná asfaltová plocha.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž naplněn. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta právní o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu