ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.835.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 835/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) A. M., zastoupené advokátkou, b) J. M., c) L. S., d) M. M., e) J. M., proti žalovaným 1) F. V., zastoupenému advokátem, 2) H. R., 3) K. M., o určení dědického práva žalobkyně A. M. a žalovaného F. V., vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 717/2000, o dovolání žalobkyně Aleny Matouškové proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 7 Co 2431/2004-454, takto:
I. Dovolání žalobkyně A. M. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27.5.2004, č.j. 7 C 717/2000-428, zamítl žalobu žalobců na určení, že žalobkyně A. M. a žalovaný F. V. „nejsou dědici na základě závěti ze dne 31.03.1993 zůstavitele J. S., zemřelého 01.04.1993 v P., naposledy bytem P.“ a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně A. M. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26.11.2004, č.j. 7 Co 2431/2004-454, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel
ze závěru, že sporná závěť J. S., zemřelého 01.04.1993, je platná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně A. M. dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci“, když „v průběhu řízení … nebyly brány na zřetel zjištěné skutečnosti, které vyvracely obsah výpovědi žalovaného“ a „nebylo rozhodnuto v souladu se zjištěnými skutečnostmi na straně jedné a v souladu s jednou ze základních zásad soudního řízení, a to zásadou volného hodnocení důkazů na straně druhé, kdy zjištěné důkazy, které v průběhu jednání ve věci samé vyšly najevo, byly opomenuty a nebylo k nim přihlédnuto“; že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, když
„na základě zjištěných skutečností, které nekorespondovaly s výpovědí jak žalovaného, tak i jednáním zůstavitele byl právní úkon – sepsání závěti brán jako právní úkon učiněný svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tedy úkon platný“; že „jak soud prvé instance, tak soud odvolací se na základě v řízení učiněných zjištění vůbec nezabývaly základní otázkou, a to zda byla závěť ze dne 31.3.1993 skutečným projevem svobodné vůle zůstavitele J. S. … ač k tomuto byl proveden rozsáhlý rozbor jednání jak zůstavitele, tak žalovaného, který byl podložen jak výpověďmi svědků, tak
i písemnými důkazy“. Navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně A. M. napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně A. M. namítá, že „v průběhu řízení … nebyly brány
na zřetel zjištěné skutečnosti, které vyvracely obsah výpovědi žalovaného“; že „nebylo rozhodnuto v souladu se zjištěnými skutečnostmi na straně jedné a v souladu s jednou ze základních zásad soudního řízení, a to zásadou volného hodnocení důkazů na straně druhé, kdy zjištěné důkazy, které v průběhu jednání ve věci samé vyšly najevo, byly opomenuty a nebylo k nim přihlédnuto“; že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když na základě zjištěných skutečností, které nekorespondovaly s výpovědí jak žalovaného, tak i jednáním zůstavitele byl právní úkon – sepsání závěti brán jako právní úkon učiněný svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tedy úkon platný“; že „jak soud prvé instance, tak soud odvolací se na základě v řízení učiněných zjištění vůbec nezabývaly základní otázkou, a to zda byla závěť ze dne 31.3.1993 skutečným projevem svobodné vůle zůstavitele J. S. … ač k tomuto byl proveden rozsáhlý rozbor jednání jak zůstavitele, tak žalovaného, který byl podložen jak výpověďmi svědků, tak i písemnými důkazy“.
I když žalobkyně A. M. v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, příp. vady řízení, z obsahu samotného dovolání
(z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, resp. nenamítá vady řízení, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně A. M. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně A. M. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu