ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.950.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 950/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Z. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. V., zastoupené advokátem, 2) J. P., o určení neplatnosti závěti a o určení dědického práva první žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 168/98, o dovolání žalobkyně a první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2004, č. j. 51 Co 212/2004-220, takto:
I. Řízení o dovolání první žalované se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21.1.2004, č.j. 11 C 168/98-171, doplněným usnesením ze dne 21.1.2004, č.j. 11 C 168/98-176, zamítl žalobu na určení, že „závěť zůstavitelky L. S., narozené 10.7.1922, zemřelé dne 24.9.1997, naposledy bytem P., ze dne 30.8.1997 sepsaná psacím strojem a podepsaná svědky je neplatná“ (výrok I.); určil, že „žalovaná M. V. není dědičkou zůstavitelky L. S., narozené 10.7.1922, zemřelé dne 24.9.1997, naposledy bytem P., na základě závěti ze dne 30.8.1997 sepsané psacím strojem a podepsané svědky“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a výrok IV). Ve vztahu k výroku I. vycházel ze závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení; ve vztahu k výroku II. pak ze závěru, že první žalovaná není dědičkou po L. S., zemřelé dne 24.9.1997 (dále též jen „zůstavitelka“), protože závěť pořízená zůstavitelkou dne 30.8.1997, kterou povolala k dědění první žalovanou, „nebyla skutečnou vůlí zůstavitelky, ale projevem její duševní poruchy“.
K odvolání žalobkyně a první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.12.2004, č. j. 51 Co 212/2004-220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
„ve výrocích o věci samé (ad. I., II.) a změnil ve výroku o nákladech řízení, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Při potvrzení odvoláním napadeného rozsudku vycházel se shodných závěrů jako soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a první žalovaná dovolání.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 23.2.2005 (datovaným dne 22.2.2005) vzala první žalovaná své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zpět.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „odvolací soud posoudil věc nesprávně“, neboť podání žaloby na určení neplatnosti předmětné závěti jí bylo uloženo soudem v řízení o dědictví po zůstavitelce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu; aby zrušil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně; aby zrušil výroky těchto rozsudků o nákladech řízení a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože první žalovaná vzala své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zcela zpět, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst. 5 věta druhá o.s.ř. řízení o jí podaném dovolání zastavil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně namítá, že „odvolací soud posoudil věc nesprávně“, neboť podání žaloby na určení neplatnosti předmětné závěti jí bylo uloženo soudem v řízení o dědictví po zůstavitelce.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 175, ročník 2004).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu