ECLI:CZ:NS:2005:31.CDO.1529.2004.1
sp. zn. 31 Cdo 1529/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního kolegia složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Vladimíra Kůrky, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marty Škárové ve věci žalobců: a) V. B. a b) M. B., zastoupených advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 355/2002, o dovolání žalobců i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2004, č. j. 7 Co 224/2004-175, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2004, č. j. 7 Co 224/2004-175, ve výroku kterým bylo vysloveno, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. o zamítnutí žaloby potvrzuje“, jakož i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 9 C 355/2002-150, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že „ve společném jmění manželů žalobců je pozemková parcela KN st. č. 546 o výměře 46 m˛ zastavěná plocha, objekt bydlení a KN č. 2980/12 o výměře 261 m˛ ostatní plocha, jiná plocha, tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 377 pro obec K. Ú. a k. ú. K. Ú. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č.,“ a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky v žalobě specifikovaných pozemků. K těmto pozemkům nabyli právo osobního užívání, které se v roce 1992 přeměnilo ze zákona (§872 občanského zákoníku, dále jen „ObčZ“) na právo vlastnické; přesto v katastru nemovitostí je jako jejich vlastnice zapsána i žalovaná. Žalovaná se vzájemným návrhem podaným v průběhu řízení domáhala určení, že vlastnicí předmětných pozemků je ona; tvrdila, že je nabyla v roce 1986 děděním po její zemřelé matce.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. května 2001, č. j. 9 C 202/2000-31, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „ve společném jmění manželů žalobců je pozemková parcela KN st. č. 546 o výměře 46 m˛ zastavěná plocha, objekt bydlení a KN č. 2980/12 o výměře 261 m˛ ostatní plocha, jiná plocha, tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 377 pro obec K. Ú. a k. ú. K. Ú. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č.“ (výrok I), dále určil, že žalovaná je výlučnou vlastnicí parc. č. 546 zastavěná plocha a parcely č. 2980/12 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 232 u Katastrálního úřadu pro okres Č., k. ú. K. Ú. (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalované podepsali prohlášení, že převádí do vlastnictví státu bezplatně „půdu sdruženou do společného družstevního hospodaření“ (šlo o pozemek parc. č. 347, který byl přečíslován na parc. č. 2980, vedený v kat. území K. Ú.). Pozemek parc. č. 2980/12 o výměře 294 m˛, oddělený z parc. č. 2980 geometrickým plánem z roku 1966, byl rozhodnutím ONV v Č. z 18. 6. 1973 přidělen do osobního užívání žalobcům, kteří uzavřeli 20. 6. 1973 s MNV K. Ú. dohodu o osobním užívání tohoto pozemku. Žalobci postavili na pozemku parc. č. 2480/12 v roce 1974 chatu a pozemek byl rozdělen na parc. č. 546, zastavěná plocha, o výměře 33 m2 a parc. č. 2980/12 o výměře 261 m˛, ostatní plocha. V katastru nemovitostí jsou na listu vlastnictví č. 377 žalobci zapsáni jako vlastníci těchto pozemků s tím, že právo osobního užívání pozemků se podle 872 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., změnilo k 1. 1. 1992 v bezpodílové spoluvlastnictví manželů (od 1. 8. 1998 podle zákona č. 91/1998 Sb. společné jmění manželů). V katastru nemovitostí je však duplicitně na listu vlastnictví č. 232 jako vlastnice pozemku parc. č. 2980, vedeného ve zjednodušené evidenci, zapsána žalovaná, a to na základě dědictví po její matce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rodiče žalované vlastnictví předmětného pozemku parc. č. 2980 nepozbyli, neboť jejich prohlášení o bezúplatném převodu pozemků na stát bylo absolutně neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost a proto, že projevy účastníků darovací smlouvy nebyly na téže listině. Stát tak přidělil žalobcům do osobního užívání pozemek, který mu nepatřil, a proto nemohla být dohoda o zřízení práva osobního užívání, kterou žalobci se státem uzavřeli, platná. Proto právo osobního užívání pozemku pro žalobce nevzniklo a žalobci se nestali vlastníky předmětných pozemků podle §872 odst. 4 ObčZ; nenabyli vlastnictví k pozemkům ani vydržením.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. října 2001, č. j. 19 Co 1936/2001-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětné pozemky jsou ve společném jmění žalobců, a zamítl vzájemnou žalobu žalované, že je jejich výlučnou vlastnicí. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. května 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, z něhož vyplývá, že rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání, byť nešlo o pozemek ve státním vlastnictví, bylo rozhodnutím orgánu státní správy, které nabylo účinnosti, a proto mohla být na jeho základě platně uzavřena i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 173/2002-65, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud považoval za správný závěr soudů obou stupňů, že nedošlo k platnému darování sporného pozemku na základě prohlášení manželů A. a K. Š. z 29. 7. 1964 pro neurčitost darovací smlouvy podle §37 ObčZ a nedostatek její formy podle §46 odst. 2 ObčZ. Pozemek tedy zůstal ve vlastnictví manželů Š., po smrti K. Š. v roce 1970 ve vlastnictví A. Š.. Uvedl, že dohoda o zřízení práva osobního užívání se příčila ustanovení §199 odst. 1 ObčZ. Touto dohodou se zřizovalo právo osobního užívání k pozemku, který nebyl v socialistickém společenském vlastnictví a taková dohoda byla podle §39 ObčZ neplatná. Na základě této absolutně neplatné dohody nemohlo vzniknout žalobcům právo osobního užívání a nemohlo se tak přeměnit ani na právo vlastnické.
Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, usnesením ze dne 22. října 2002, č. j. 19 Co 2281/2002-87, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 9 C 355/2002-150, rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. března 2004, č. j. 7 Co 224/2004-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že ve společném jmění žalobců jsou v žalobě blíže specifikované nemovitosti, a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemnou žalobu na určení, že výlučnou vlastnici sporných pozemků je žalovaná. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a považoval za správný jeho závěr, že stát nenabyl darováním vlastnictví k pozemkům manželů Š. pro absolutní neplatnost darovací smlouvy. Vázán právním názorem dovolacího soudu o neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání žalobců k předmětným pozemkům, odvolací soud dovodil, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví k těmto pozemkům transformací podle §872 odst. 4 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví k těmto pozemkům ani vydržením. Odvolací soud však shledal neoprávněným nárok žalované na určení, že je vlastnicí sporných pozemků; tento nárok se opírá o obecné občanskoprávní předpisy, ačkoliv žalovaná jej již dříve uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Pozemek právních předchůdců žalované (z něhož vznikly sporné pozemky), přešel na stát v rozhodném období podle tohoto zákona. Stát začal s tímto pozemkem nakládat jako vlastník poté, co právní předchůdci žalobkyně dne 29. 7. 1964 prohlásili, že bezúplatně převádějí pozemky do vlastnictví státu. Protože došlo k převzetí pozemků státem bez právního důvodu, jde o skutkovou podstatu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Žalovaná se jako oprávněná osoba podle zákona o půdě nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž je otázka vztahu restitučních právních předpisů k předpisům obecným řešena shodně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaná.
Dovolání žalobců směřuje proti potvrzujícímu výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že ve společném jmění manželů žalobců jsou v žalobě blíže specifikované nemovitosti. Přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Žalobci mají za to, že jsou vlastníky sporných pozemků. Ty vznikly rozdělením pozemku přiděleného jim řádně do osobního užívání a za platnou považují dohodu o osobním užívání přiděleného pozemku, kterou se státem uzavřeli. Jen jejich vlastnictví ke sporným pozemkům je v současně době vyznačeno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 377. Vzhledem k tomu, že výklad zákonných ustanovení vztahujících se k dané problematice není jednotný, navrhují, aby byla věc předložena k rozhodnutí velkému senátu podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná podle obsahu dovolání napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, že je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků. Nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že jí přísluší ochrana vlastnického práva k pozemkům podle zákona o půdě jako lex specialis, a to konkrétně podle §6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že darovací smlouva, kterou její právní předchůdci darovali pozemky státu, je neplatná z důvodu neurčitosti podle §37 ObčZ a §46 odst. 2 ObčZ. Takový způsob přechodu věci na stát však není skutkovou podstatou podle §6 odst. 1 písm. p) citovaného zákona, tj. převzetí věci bez právního důvodu. Restituční zákon nevymezuje, co se rozumí pod pojmem „převzetí věci bez právního důvodu“, proto je třeba výklad hledat v občanském zákoníku. Ten v ustanovení §452 vymezil pojem bezdůvodného obohacení tak, že jde o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu a plněním z právního úkonu, který odpadl. Občanský zákoník rozlišuje plnění bez právního důvodu a plnění z neplatného právního úkonu. Za plnění bez právního důvodu je nutno považovat případy, kdy právní důvod plnění neexistoval již od počátku. Plnění z neplatného právního úkonu je takovým plněním, kdy právní důvod plnění sice z formálního hlediska existoval, ale byl od počátku neplatný. Restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) citovaného zákona proto nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu, v dané věci darovací smlouvy, byť neplatné. Na daný vztah se zvláštní zákon nevztahuje a je proto třeba použít občanský zákoník jako předpis obecný. Skutečnost, že žalobkyně uplatnila nárok též podle zákona o půdě je pro právní posouzení věci irelevantní. Podle žalované tak není rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1222/201 v dané věci použitelný, ale naopak odkazuje na rozsudky sp. zn. 23 Cdo 2417/98, 3 Cdon 202/96, 3 Cdon 503/96 a 22 Cdo 560/99. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se žalobci ani žalovaná nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenými oprávněnými účastníky řízení a obsahuje stanovené náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 a 2 OSŘ), a proto se dále zabýval přípustností a důvodností dovolání.
Žalobci napadli dovoláním potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolaní proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. l písm. b) a c) OSŘ.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle §237 odst. l písm. b ) OSŘ, neboť první rozsudek soudu prvního stupně z 9. 5. 2001, č. j. 9 C 202/2000-31, byl sice odvolacím soudem zrušen, ale dalším rozsudkem z 20. 11. 2003, č. j. 9 C 355/2002-150, soud prvního stupně ohledně žalobci napadeného výroku rozhodl stejně, a to tak, že žalobu zamítl.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Namítají-li proto žalobci v dovolání „nedostatečně zjištěný skutkový stav“ ohledně obsahu originálů listin, týkajících se darování pozemku, jde o dovolací důvod, kterým nelze potvrzující rozsudek odvolacího soudu napadat (§241a odst. 3 OSŘ). K tomu, že žalovaná již není v katastru nemovitostí zapsána jako duplicitní vlastnice sporných pozemků žalobci důkaz v nalézacím řízení nepředložili. Kromě toho rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobců (tedy, že žalobci nejsou vlastníky pozemků), nikoli ze závěru, že vlastnicí pozemků je žalovaná. To bylo vyjádřeno i změnou rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud vzájemnou žalobu žalované na určení jejího vlastnictví k pozemkům zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu je v potvrzujícím výroku rozhodnutím po právní stránce zásadního významu; za otázku, která z tohoto rozsudku činí zásadní rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ] považuje dovolací soud posouzení účinků dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřené na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, a to v případě, že předmětný pozemek nebyl v tzv. socialistickém společenském vlastnictví. Senát 22 Cdo se hodlá odchýlit od právního názoru, který vyslovil v rozsudku ze dne 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 173/2002-65, v němž dospěl k závěru, že na základě dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemku, který nebyl v tzv. socialistickém společenském vlastnictví, nemohlo vzniknout právo osobního užívání, které by se posléze přeměnilo na vlastnické právo (§872 odst. 4 ObčZ); proto věc předložil velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (§20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., se změnilo k 1. 1. 1992 na vlastnictví fyzické osoby (§872 odst. 1 ObčZ).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (§129 odst. 1, 2 ObčZ).
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník (§130 odst. 1, 2 ObčZ).
Občanský zákoník ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., pojem „věcné právo“ neužíval. Přesto je nepochybné, že právo osobního užívání pozemku (§198 a násl. ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., bylo právem věcným; to vyplývá z jeho časové neomezenosti, z toho, že přecházelo na dědice a nemohlo být jednostranně vypovězeno; přecházelo též na nabyvatele budovy, která byla na pozemku jím zatíženém v souladu s jeho účelovým určením zřízena. Právo osobního užívání pozemku bylo právem připouštějícím trvalý výkon a proto mohlo být předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl tedy po dobu oprávněné držby stejná práva jako subjekt tohoto práva; i když §132 odst. 2 ObčZ se v této souvislosti zmiňuje výslovně o vlastníkovi, vztahuje se pravidlo tam uvedené obdobně i na oprávněného držitele práva (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 536/2000, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 54/93, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1994, obdobně viz např. Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 592, Čermák, K.: Držba a průmyslová práva. Bulletin advokacie č. 10/1999). Měl-li tedy oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku k 1. 1. 1992 stejná práva jako subjekt práva osobního užívání, muselo se i jeho právo osobního užívání pozemku k tomuto dni změnit podle §872 odst. 1 ObčZ v právo vlastnické. K obdobnému závěru, byť s poněkud jinou argumentací, dospěl i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 114/04, publikovaném v ASPI pod č. 32050 (JUD).
Velký senát Nejvyššího soudu tak dospívá k závěru, že i oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 jeho vlastníkem. Vzhledem k tomu není v této části (potvrzujícím výroku) rozhodnutí odvolacího soudu správné. V dalším řízení bude třeba zjistit, zda žalobci byli oprávněnými držiteli práva osobního užívání, tedy zda při zachování obvyklé opatrnosti nemohli zjistit, že pozemek, ke kterému bylo jejich právo zřízeno, byl v soukromém vlastnictví.
Dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, není však opodstatněné, proto bylo zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ). Žalovaná se nemůže domáhat ochrany podle obecného předpisu, když jí příslušela ochrana vlastnického práva k pozemkům podle speciálního předpisu – zákona o půdě. Odvolací soud tak správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož převzetím věci bez právního důvodu podle §6 odst. l písm. p) zákona o půdě se rozumí nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k tomu existoval právní důvod, ale i o spor, kdy stát převzal věc na základě správního rozhodnutí o vyvlastnění, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci. Dovolací soud tak vyšel z toho, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky.
V posuzovaném případě to znamená, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04). Poukaz žalované na jiné rozsudky Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť jde o rozsudky vydané před vydáním rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který sjednotil do té doby nejednotnou judikaturu. Ustanovení §452 ObčZ nebylo koncipováno pro restituční vztahy a nelze jej na ně způsobem navrhovaným žalovanou vztáhnout.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že dovolání žalobců je důvodné, rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčené části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ); dovolání žalované pro jeho nedůvodnost zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 v návaznosti na ustanovení §226 odst. 1 OSŘ).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu