Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2005, sp. zn. 32 Odo 1008/2003 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1008.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1008.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1008/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně JUDr. J. Z., správkyně konkurzní podstaty úpadce K., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. R. K., zastoupenému, advokátem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 94/2002, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2003 č. j. 30 Co 238/2003-83, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2003 č. j. 30 Co 238/2003-83 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 13. února 2003 č. j. 9 C 94/2002-65 určil, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ohledně nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na listu vlastnictví č. 4923 pro katastrální území Č., a to objektu bydlení čp. 1946 se st. p. č. 1351 o výměře 456 m2, je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 6. 1999 kupní smlouvu o prodeji shora označených nemovitostí a poté dne 4. 1. 2000 smlouvu o budoucí kupní smlouvě o prodeji stejných nemovitostí. Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) shledal soud prvního stupně v situaci, když ohledně předmětných nemovitostí byla dále uzavřena mezi žalobkyní a T. P. dne 20. 4. 2000 další kupní smlouva a u obou kupních smluv byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí vyjádřili účastníci podle závěru soudu prvního stupně svoji vůli nebýt vázáni původní kupní smlouvou a nahradili ji tímto novým ujednáním. Předmětnou kupní smlouvu ze dne 1. 6. 1999 posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku (dále jenObčZ“) pro obcházení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, neboť nebylo možno podle §14 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona provést započtení kupní ceny nemovitosti, tj. majetku patřící do podstaty, oproti pohledávce vůči úpadci. Smlouvu o postoupení pohledávky vůči úpadci předloženou žalovaným posoudil soud prvního stupně jako nevěrohodnou. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. července 2003 č. j. 30 Co 238/2003-83 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ohledně shora označených nemovitostí, je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy je v daném případě dán, neboť dosud nelze žalovat na určení vlastnického práva k nemovitostem, když v katastru nemovitostí je stále zapsán jejich původní vlastník. Rozhodnutím o neplatnosti kupní smlouvy by byla definitivně vyřešena předběžná otázka, kterou by byl katastrální úřad v řízení o vkladu vlastnického práva podle této smlouvy ve smyslu §40 odst. 1 správního řádu a §159 odst. 2 o. s. ř. vázán. Odvolací soud dále vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu názoru. Neshledal žádný rozpor vyplývající z obsahu kupní smlouvy se zákonem o konkurzu a vyrovnání. Žalobkyni byl dán usnesením konkurzního soudu č. j. 27 J 22/98-114 souhlas, aby předmětné nemovitosti prodala mimo dražbu a současně jí byly stanoveny podmínky tohoto prodeje, mj. že cena bude splatná ke dni podpisu kupní smlouvy. Od této podmínky se žalobkyně uzavřením posuzované kupní smlouvy neodchýlila, když v ní sjednala, že kupní cena ve výši 3 900 000 Kč bude zaplacena při podpisu smlouvy, neboť jí nebylo uloženo, aby ve smlouvě vyjádřila současně povinnost plnění. Obdobné závěry o výkladu pojmů „zaplacení“ a „splatnost“ učinil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 2002 č. j. 15 Ca 525/2000-46 o zrušení správního rozhodnutí Katastrálního úřadu v Č. ze dne 12. 9. 2000 č. j. V 11 – 702/2000, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného. Na platnost kupní smlouvy pak podle odvolacího soudu nemůže mít vliv jakékoliv ujednání stran o započtení učiněné mimo smlouvu, a proto bylo nadbytečné se touto možností zabývat. Odvolací soud shledal předmětnou kupní smlouvu jako platnou, neboť vykazuje všechny podstatné náležitosti podle §588 a násl. ObčZ a její obsah ani nenaznačuje nedostatek vůle stran, nebo že by tato listina sloužila jen k získání úvěru a vůle stran proto nebyla míněna vážně. Na platnost smlouvy nemá vliv ani pozdější uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o prodeji stejných nemovitostí identickými účastníky, nevyplývá z ní ani změna původního záměru účastníků, ani vůle nahradit původní smlouvu smlouvou novou. Podle §516 odst. 2 ObčZ nic nebránilo tomu, aby obě smlouvy stály vedle sebe. Ani z dvojího odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy pro nezaplacení ceny žalovaným nelze vyvodit pochybnosti o vážnosti vůle stran, když odstoupením žalobkyně de facto uznává platnost smlouvy. Smlouva o převodu nemovitostí nemůže být neplatná ani proto, že žalobkyně později převedla stejné nemovitosti na jinou osobu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stejně jako v odvolacím řízení namítla neplatnost kupní smlouvy z 1. 6. 1999 pro nedostatek vážnosti vůle obou jejích účastníků ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ. O tom svědčí to, že smlouva byla vyhotovena pouze jednou, bez ověření pravosti podpisů účastníků a nebyl podán návrh na vklad práva do katastru nemovitostí. Smlouva měla sloužit žalovanému k získání úvěru na úhradu kupní ceny nemovitostí, což je zřejmé i z formulace článku III smlouvy – „kupní cena bude zaplacena při podpisu“ a dále z toho, že ke dni 1. 6. 1999 žalovaný ničeho nezaplatil. Uvedený závěr dovolatelky lze dovodit i z následného uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě ohledně stejných nemovitostí. Kupní smlouvu žalovaný zneužil a podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí poté, když zjistil, že finanční prostředky na úhradu kupní ceny nezíská a dovolatelka vypsala dvě výběrová řízení na prodej předmětných nemovitostí. Kupní smlouva je podle názoru dovolatelky absolutně neplatná také podle §39 ObčZ, neboť do ní nebyla promítnuta podmínka přivolení prodeje nemovitostí mimo dražbu stanovená konkurzním soudem, a to splatnost ceny ke dni podpisu kupní smlouvy, což hodnotí jako obcházení zákona. Obcházením zákona je i snaha žalovaného o zaplacení kupní ceny započtením, což vylučuje §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Nemohlo dojít ani ke splynutí pohledávky dovolatelky a pohledávky žalovaného vůči úpadci, neboť by se nejednalo o práva a povinnosti z téhož závazkového vztahu ve smyslu §584 ObčZ. Dovolatelka dále poukázala na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 9 C 1702/2000-58, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného na určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí uzavřené dovolatelkou s T. P., v němž soud konstatoval, že došlo k zániku původní kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999, neboť její účastníci nahradili původní závazek závazkem novým. Se závěrem odvolacího soudu, že odstoupením od kupní smlouvy dovolatelka de facto uznala její platnost, také nesouhlasí, neboť od kupní smlouvy dovolatelka odstoupila proto, že tento proces byl v té době účelnější a rychlejší, než soudní řízení o neplatnost kupní smlouvy. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1 o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§221 odst. 2 o. s. ř.). Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl, že “změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní”. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998 sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1/1999, str. 23. Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že předmětná kupní smlouva z 1. 6. 1999 je absolutně neplatná podle §39 ObčZ pro obcházení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném k datu uzavření smlouvy. Odvolací soud tento názor neakceptoval a své rozhodnutí postavil na neunesení důkazního břemene žalobkyní, která podle jeho závěru v řízení neprokázala svá tvrzení, že by kupní smlouva trpěla nedostatkem vážnosti vůle obou stran a tudíž byla dle §37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatná. Z tohoto hlediska však soud prvního stupně věc neposuzoval a v tomto směru ani neučinil skutková zjištění. Za této situace nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§226 o. s. ř.) na otázku vážnosti vůle účastníků při uzavírání kupní smlouvy a soudu prvního stupně uložit, aby přijal z výslechu účastníků příslušná skutková zjištění ohledně vážnosti jejich vůle při uzavírání kupní smlouvy, event. za tím účelem vyhodnotil další související důkazy tak, aby byly posouzeny např. okolnosti, které předcházely uzavření kupní smlouvy, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, chování účastníků smlouvy po jejím uzavření, popř. další důkazy. Odvolací soud navíc závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní učinil, aniž provedl všechny dostupné důkazy. Pro posouzení otázky vážnosti vůle účastníků při uzavírání kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999 bylo totiž nepochybně významné i zhodnocení jejich výpovědi k této otázce. Odvolací soud však neopakoval důkaz výslechem účastníků, ač bez opakování tohoto důkazu nemohl ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. k tomuto důkazu přihlédnout. Výše uvedeným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl. Za správný naopak považuje Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, že uzavřením kupní smlouvy z 1. 6. 1999 nedošlo k obcházení zákona o konkursu a vyrovnání. Souhlasí i s důvody, jež vedly odvolací soud k přijetí tohoto závěru a na odůvodnění odvolacího soudu v této otázce odkazuje. Protože rozsudek odvolacího soudu není z důvodu shora specifikovaných vad řízení správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2005 JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2005
Spisová značka:32 Odo 1008/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1008.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20