ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1108.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1108/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce V. K., zastoupeného, advokátkou, proti žalované P. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 548 328 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 7/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2002 č. j. 11 Co 617/2002-267, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.listopadu 2002 č. j. 11 Co 617/2002-267 ve výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. května 2002 č. j. 10 C 7/95-239 o povinnosti žalované zaplatit žalobci 294 288,90 Kč, ve výroku III, jímž byl změněn tento rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 141 982 Kč a rozhodnuto o povinnosti žalobce a žalované zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 1 380 Kč a 5 520 Kč, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2003 č. j. 40 Co 727/2003-296 ve výrocích II a III, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. května 2002 č. j. 10 C 7/95-239 ve výroku I a ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky 141 982 Kč, ve výrocích III a IV, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. února 2003 č. j. 10 C 7/95-276 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou domáhal se žalobce na žalované zaplacení částky 261 125 Kč za užívání pozemku parc. číslo 897 o výměře 1 025 m2 v k.ú. D., okres P., jehož byl vlastníkem v období od 24.1.1992 do 24.8.1994 a žalovaná pozemek užívala jako skládku sádrovcových kalů. Uvedl, že mezi účastníky nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, pro výši uplatněného nároku vycházel „z běžné praxe“ a pro roční nájem uvažoval s částkou 100 Kč/1 m2. Od propočtené výše nájmu v částce 266 250 Kč odečetl žalovanou uhrazenou částku 5 125 Kč.
Rozsudkem ze dne 25.2.1997 č. j. 10 C 7/95-76 Okresní soud v Přerově uložil žalované zaplatit žalobci 7 955,10 Kč, jinak žalobu o zaplacení dalších 253 169,90 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom z nesporného zjištění, že žalovaná užívala pozemek žalobce v rozsahu 804 m2 a nárok žalobce posoudil podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Při určení výše tohoto bezdůvodného obohacení soud vycházel z vyhl. č. 393/1991 Sb. (§17) a ze znaleckého posudku, který si obstaral, k výši nájemného v dané lokalitě a v daném čase.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 9. 1997 č. j. 40 Co 270/97-96 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením nároku žalobce, jak učinil soud prvního stupně, nikoli však s tím, jak tento soud postupoval při určení výše plnění, jež má být žalobci vydáno. Uložil soudu prvního stupně, aby se zaměřil „na zjištění, jaká byla výše obvyklého nájemného za pozemek shodné kvality, užívaného v obdobné lokalitě a jenž byl užíván obdobným způsobem jako pozemek žalobce v rozhodném období.“
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 8.7.1999 č. j. 10 C 7/95-164 soud prvního stupně žalobu o zaplacení 261 125 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že průměrná cena, za kterou žalovaná „najímala“ pozemky k obdobnému účelu od jiných pronajímatelů se pohybovala v dané lokalitě a čase v rozmezí 1 Kč až 2 Kč za 1 m2 ročně, oprávněná výše nároku žalobce tak nepřesahuje žalovanou již uhrazenou částku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 12. 2001 č. j. 40 Co 897/99-213 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl mu nesprávnost jeho postupu, pokud pominul částku 7 955,10 Kč, o níž již dříve pravomocně rozhodl a předmětem řízení tak zůstala částka 253 169,90 Kč. Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že v rozhodném období žalobce byl vlastníkem pozemku, který žalovaná bez dohody s ním používala ke skladování sádrovce, jehož „mocnost uložení vrstev“ činila 12 m. Vzhledem k zabrané ploše pozemku 804 m2 dosáhl celkový objem uloženého materiálu 9 648 m3. Nesprávné však je skutkové zjištění, že k obdobnému účelu se ceny nájmů pozemků pohybovaly od 1 do 2 Kč/1 m2, některé důkazy soudem provedené tomu odporují, s čímž se soud nevypořádal. Podle odvolacího soudu spočívalo-li obohacení žalované v tom, že užívala pozemek žalobce jako skládku, pak je jejím prospěchem výkon práva skládky a plnění, jež je povinna vydat, musí proto nutně vycházet z hodnoty nájemného za pozemek, který slouží obdobnému účelu. Faktický způsob užívání věci je rozhodující skutečností pro určení výše bezdůvodného obohacení a z tohoto pohledu jsou významná sdělení v.o.s. R. a Obecního úřadu v R. o úplatách za pronájem pozemků užívaných k uložení průmyslového sádrovce, obsahující údaje, jež se vztahují k předmětu sporu.
V průběhu dalšího řízení žalobce rozšířil svou žalobu na zaplacení celkem 548 328 Kč, soud změnu návrhu připustil usnesením ze dne 21.5.2002 a v pořadí třetím rozsudkem ze dne 28.5.2002 č. j. 10 C 7/95-239 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 294 288,90 Kč, zamítl žalobu o zaplacení dalších 254 039,10 Kč a rozhodl o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek a o nákladech řízení. Pro určení výše bezdůvodného obohacení vzal za podklad údaje dle zprávy Obecního úřadu v R., který uvedl, že na své skládce by sádrovec v rozhodném období uložil za částku 18 Kč/ 1 m3/ 1 rok; vyšel z toho, že žalovaná použila pozemek žalobce v období od 24.11.1992 do 24.8.1994 k uložení sádrovcových kalů o objemu 804 m2 x 12 m , tj. 9 648 m3 a přihlédl k částkám dosud uhrazeným a přiznaným.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.11.2002 č.j. 11 Co 617/2002-267 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 294 288,90 Kč potvrdil, zamítavý výrok zčásti – ohledně zaplacení 441 Kč potvrdil, ohledně zaplacení 111 616,10 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně zamítnutí částky 141 982 Kč změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci i tuto částku. Rozhodnutí dále odvolací soud změnil ve výrocích o nákladech státu a ohledně doplacení soudního poplatku, jinak – ve výroku o nákladech řízení účastníků – rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení zčásti svou žalobu – v rozsahu zaplacení 111 616,10 Kč – zpět, žalovaný s tímto úkonem souhlasil a soud proto podle §222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu v zamítavém výroku zrušil a řízení zastavil. Ve zbývající části rozsudek přezkoumal, zopakoval důkaz notářským zápisem z 24.1.1992, z něhož zjistil, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku dne 24.1.1992, oproti soudu prvního stupně (ten vycházel pro mylný údaj z data 24.11.1992) tak období počátku užívání pozemku žalovanou určil dnem 24.1.1992, ostatní skutková zjištění soudu prvního stupně měl za správná. V daném případě se nejedná o jednorázovou skládku, ale o uskladnění odvodněných sádrovcových kalů a při výpočtu výše bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z objemu takto uskladněného materiálu, nikoli z výměry zabrané plochy, v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí ze 17.12.2001. Nesporný je údaj o užívané ploše (804 m2), mocnost vrstvy uložených kalů 12 m vyplývá z údajů odvolání žalované ze dne 19.8.2002, znaleckého posudku Ing. T. ze dne 20.9.1996 a ostatně tento údaj nebyl v průběhu celého řízení zpochybňován. Pokud pak nájemné za pozemek pro uložení sádrovce činilo 18 Kč/1 m3 ročně, pak žalobci náleželo celkem 448 196 Kč, tato částka představuje výši bezdůvodného obohacení. Jestliže po odpočtu již zaplacených a soudem přiznaných částek zbývá zaplatit 436 271 Kč, soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit 294 288,90 Kč, pak bylo třeba zamítavý výrok změnit (vyjma zbývající částky 441 Kč) a žalovanou zavázat k úhradě dalších 141 982 Kč. O nákladech řízení (po té, co byl v tomto výroku jeho rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení) rozhodl znovu soud prvního stupně usnesením ze dne 6.2.2003 č. j. 10 C 7/95-276, jež bylo změněno k odvolání žalované Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci usnesením ze dne 23.9.2003 č. j. 40 Co 727/2003-296 a zároveň jím bylo rozhodnuto, že odvolací řízení se nepřerušuje (když přerušení odvolacího řízení navrhla žalovaná s poukazem na dříve podané dovolání) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2002 č. j. 11 Co 617/2002-267 podala žalovaná dovolání podáním ze dne 14.3.2003. Jak výslovně uvedla, napadá rozsudek v celém jeho rozsahu a jeho přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř. Jako dovolací důvody žalovaná tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná nezpochybňuje, že nespornou část pozemku žalobce užívala tak, že na něj umísťovala odpady v podobě sádrovcových kalů, takto však byl užíván pozemek již od roku 1964. Nezpochybňuje ani, že jí v důsledku užívání pozemku vzniklo bezdůvodné obohacení, nesouhlasí však s tím, jak soudy postupovaly při určení jeho výše. Podrobně rozebírá svůj názor k výkladu pojmu „obvyklé nájemné“. Tím rozumí nájemné, které se platí za užívání věcí určitého nebo podobného druhu v určitém místě (územním obvodě) v určitém čase při jejich užívání ke stejnému nebo obdobnému účelu. Protože – jak dovozuje – jde o průměr vypočtený z určité množiny jednotlivých nájemných stejného nebo obdobného druhu, pak zřejmě musí být zjištěn znaleckým posudkem. Z vymezení obvyklého nájemného nevyplývá, že by mělo být odvozeno od výsledků podnikání uživatele, tím spíše, že by záviselo na množství hmoty na pozemku uložené. To by přicházelo v úvahu tehdy, jak uvedla dovolatelka, pokud by byla povinna platit jako původce odpadů poplatky za jejich uložení na skládce. Tyto poplatky byly však zavedeny až pozdějším zákonem o odpadech a nájemné nelze s těmito poplatky ztotožňovat. I když to nelze v dohodě o konstrukci nájemného vyloučit, nikdy nemůže být vypočítáno obvyklé nájemné tak, že se určitá průměrná sazba nájemného (obvyklá) bude násobit množstvím uloženého materiálu. Obvyklé nájemné se přímo počítá jen za plochu. Při vyhledávání případů pro srovnání a výpočet obvyklého nájemného je třeba vycházet z daných obecných kritérií a zkoumané území postupně rozšiřovat, nenaleznou-li se srovnatelné případy. Je proto „zarážející“, že odvolací soud jmenovitě soudu prvního stupně určil, ke kterým případům je třeba přihlédnout. Soudy přitom nevzaly v úvahu, že žalovaná platí za užívání pozemků jiným vlastníkům nesrovnatelně nižší částky. Zdůraznila, že pro srovnání a výpočet obvyklého nájemného je třeba brát v úvahu ty případy, kdy jiné subjekty provozují skládky odpadů (a nikoli užívají pozemky ke skladování surovin k další výrobě a recyklaci) na cizích pozemcích a zjistit, kolik ony samy za užívání platí nájemné a teprve pak, kolik jim platí jiné subjekty za skládkování na jimi provozovaných skládkách (nikoli však za suroviny určené k recyklaci). V závěru vytýká odvolacímu soudu, že není zřejmé, zda do výše přiznaného plnění nezahrnul ušlý zisk a dále že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro chybějící návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právním závěry na straně druhé; nelze ani dovodit, zda rozhodnutí bylo vydáno na základě provedených důkazů, či zda soud určil výši nároku svou úvahou dle §136 o. s. ř., konečně dle ní je rozsudek i v rozporu s hmotným právem a jako takový i nezákonný. Navrhla, aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalobce své vyjádření, v něm navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný. K dovolatelkou namítanému způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení poukázal na to, že tato námitka byla vznesena již před soudy obou stupňů a žalobce shodný závěr obou soudů, pokud akcentovaly způsob užívání předmětného pozemku (§671 odst. 1 ObčZ) při stanovení peněžité náhrady podle §458 odst. 1 ObčZ, považuje za zcela správný a zákonný, a to i vzhledem k ust. §3 odst. 1 ObčZ.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě dovolání žalované přípustné, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání.
Dovolání je tedy v daném případě do výše, v níž bylo žalované vyhověno potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v její prospěch, tj. zamítnuta žaloba o zaplacení 441 Kč, subjektivně nepřípustné a dovolací soud v tomto rozsahu proto dovolání odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. b) o. s. ř.].
Totéž platí i o výroku, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně zaplacení 111 616,10 Kč zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno; i tímto výrokem nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu dovolání žalované rovněž odmítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 294 288,90 Kč a zčásti změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo nad přiznanou částku zaplatit dalších 141 982 Kč.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V rozsahu výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 141 982 Kč, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V rozsahu výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 294 288,90 Kč, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak plyne ze shora učiněného shrnutí dosavadního průběhu řízení, avšak pouze k částce 253 169,90 Kč, o níž bylo dříve (před změnou – rozšířením žaloby) rozhodováno a jen ohledně zaplacení této částky podmínky §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jsou dány. Pro zbývající část, t.j. pokud soud prvního stupně poprvé rozhodoval o zaplacení částky 41 119 Kč a odvolací soud jeho vyhovující výrok potvrdil, přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud nejprve v rozsahu přípustného dovolání zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Lze tedy přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacích důvodů. Podle dovolatelky rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatňuje tedy dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten umožňuje vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů,popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak vyplývá z provedeného shrnutí námitek dovolatelky, ta brojí především proti tomu, jak soudy přistoupily při posuzování nároku žalobce k vymezení výše plnění, jež je žalovaná jako bezdůvodné obohacení povinna vydat.
Podle §451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Není pochyb o tom, že užívání věci (a tedy i pozemku) bez právního důvodu (bez uzavření řádné nájemní smlouvy) přináší takovému uživateli bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. března 2001 sp. zn. 25 Cdo 845/99 (publikovaným v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2001, svazek 3, Balák, Púry a kol., C.H.BECK, pod č. C 314), ve věci rozsahu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku konstatoval, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu bylo v řešeném případě užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o. s. ř., opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 ObčZ, odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 ObčZ). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Obdobně je na místě odkázat – co do způsobu určení výše bezdůvodného obohacení i na další předešlá rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, publikovaný v Soudní judikatuře seš. 1/2000, pod. č. 17/2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. R 53/2000).
Návod k postupu při určení výše bezdůvodného obohacení tedy vyplývá z již konstantní judikatury a dovolacímu soudu tedy zbývá posoudit, zda se ho soudy v dané věci přidržely.
V řízení bylo prokázáno, že na pozemku žalobce v nesporné výměře a časovém rozmezí bylo zbudováno odkaliště sádrovcových kalů a odvodněný sádrovec zde byl uložen ve vrstvě o mocnosti 12 m. Pokud je proto pro úvahu soudu dle §136 o. s. ř. rozhodné mj. zjištění účelu, k jakému byl pozemek užíván, pak nelze vytknout odvolacímu soudu pochybení, pokud za tento účel považoval skladování žalovanou vyprodukovaného sádrovce. Není přitom rozhodné – z hlediska vydání bezdůvodného obohacení podle §458 ObčZ – jak (na základě jakých správních rozhodnutí) ke zřízení odkaliště (zřejmě v roce 1964) došlo a že stav, kdy vrstva odvodněného sádrovce dosáhla 12 m, je údajně neměnný od roku 1980; rozhodné je, že možnost užívání pozemku tímto způsobem (ke skladování) si žalovaná ve vztahu k žalobci a předchozím vlastníkům pozemku smluvně nezajistila.
Jak plyne z výše uvedeného obecného vymezení, je třeba za bezdůvodné obohacení považovat i to (ten prospěch), oč by se při pravidelném běhu věcí snížil majetek obohaceného a užíváním věci bez právního důvodu k tomuto snížení majetku nedošlo. V daném případě jde tedy o zjištění, jakou úplatu by žalovaná musela třetím osobám uhradit, pokud by řádně (tj. smluvně) si u nich zajistila pozemek k uložení vyprodukovaného sádrovce.
Není nutné, jak argumentuje žalovaná, aby obvyklou výši úplaty, kterou by musela hradit třetím osobám za pronájem pozemku k uložení sádrovce, bylo třeba vždy zjišťovat znaleckým posudkem, pokud jsou zde jiné důkazní prostředky, z nichž lze učinit zjištění o tom, jakou částku v daném období a lokalitě by pravděpodobně musela žalovaná zaplatit za užívání pozemku k uskladnění odvodněného sádrovce ve zjištěném množství, tedy za činnost a ten účel, k němuž použila pozemek žalobce. Protože výši nároku oprávněného nelze zcela přesně zjistit, jsou i tato zjištění pouze podkladem úvahy soudu podle §136 o. s. ř.
V daném případě měl soud k dispozici k zjištění smluvních podmínek uskladnění odvodněného sádrovce údaje dle sdělení v.o.s. R. (ohledně uložení sádrovce v recyklačním závodě P. – L. za cca 40 Kč/1 m3 /1 rok) a obce R., okres P. o nájemném za pozemek pro uložení sádrovce ve výši18 Kč/1 m3/1 rok. S přihlédnutím k tomu, že údaj v.o.s. R. byl údajem pouze hypotetickým, neboť v rozhodném období její závod ještě neexistoval, vycházel soud pouze z údaje obce R. a převzal jej bez dalšího za základ svého rozhodnutí. Tím však – pokud vycházel právě jen z jednoho údaje - podle názoru dovolacího soudu pochybil, neboť neměl k dispozici pro svou úvahu podle §136 o. s. ř. potřebný dostatek údajů, jež by mu umožnil ve smyslu shora uvedených zásad rozhodnout. Ve věci nejde o to, jakou částku by žalovaná uhradila za skladování sádrovce obci R., ale jakou částku by v daném období a místě vzhledem k rozsahu a způsobu užívání pozemku byla obvykle nucena vynaložit, a to nelze zaměňovat. Pouze jediný údaj se jeví jako zcela nedostačující k úvaze o obvyklé výši úplaty za pronájem pozemku k danému účelu. Nelze tak vyloučit, že – pokud chybí k úvaze soudu další srovnatelné údaje – bude třeba obstarat i (dovolatelkou požadovaný) znalecký posudek k obvyklé výši nájemného, jež by žalovaná hradila vzhledem k danému způsobu užívání za řádně pronajatý pozemek. Je ovšem třeba rovněž doplnit, že pokud i žalovanou předkládané nájemní smlouvy s dalšími pronajímateli v daném místě vyjadřují způsob užívání pozemku, obdobný užívání pozemku žalobce, pak není důvod opomíjet jejich údaje pro úvahu soudu o výši bezdůvodného obohacení žalované.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud tak neměl pro své rozhodnutí dostatek skutkových zjištění, jež by mu umožňovala výši bezdůvodného obohacení úvahou podle §136 o. s. ř. určit a již proto jeho rozhodnutí neobstojí. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn důvodně a dovolací soud se proto již nezabýval dalšími námitkami dovolatelky.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu potvrzujícího výroku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobci 41 119 Kč dovolací soud, veden závěry přezkoumání rozsudku v rozsahu, v němž bylo dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., shledal, že při posouzení věci se soudy obou stupňů odchýlily od stávajících výkladů, posoudily nastolenou otázku výše plnění, jež má být žalovanou vydáno jako bezdůvodné obohacení, v rozporu s hmotným právem, a uzavřel, že jde zde proto ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. o řešení otázky zásadního právního významu. Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání v daném rozsahu jako přípustného a ze shodných důvodů jako shora i důvodného.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v popsaných částech zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i je spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení státu a závislými výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky obsaženými v usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2003 č. j. 40 Co 727/2003-296 ve výrocích pod body II a III a v usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 2. 2003 č. j. 10 C 7/95-276 a věc vrátil soudu prvního stupně v daném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Ve zbývajících částech – jak o nich podrobněji shora - dovolání žalované odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu