Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2005, sp. zn. 32 Odo 124/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.124.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.124.2004.1
sp. zn. 32 Odo 124/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. k., P. 5, Z. 11, IČ , zastoupeného, advokátem, proti žalované … pojišťovně České republiky, zastoupené, advokátem, o zaplacení 6 762 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 161/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Co 420/2002-185, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 66 540 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. S., advokáta se sídlem v ... Odůvodnění: Nejvyšší soud České republiky s ohledem na oznámenou a doloženou skutečnost, že po podání dovolání žalobkyní N. s p. P., se sídlem v P. I/84, IČ …, došlo rozhodnutím … kraje ze dne 24. června 2004 ke zrušení N. s p. P., , s účinností ke dni 30. června 2004, a k tomuto dni přešly její práva a závazky na … kraj, rozhodl usnesením ze dne 25. listopadu 2004 v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. o tom, že v řízení bude pokračováno se … krajem. V předešlém řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Co 420/2002-185 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. prosince 2001, č.j. 17 C 161/2000-160, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 6 762 000 Kč s 0,05% úrokem denně od 15. ledna 1993 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že ve 2. pololetí roku 1992 byly předchůdkyni žalobce (příspěvkové organizaci) vyplaceny prostřednictvím žalované ze státního rozpočtu prostředky na platovou úpravu zaměstnanců podle usnesení vlády České republiky č. 552 ze dne 16. 9. 1992 ve výši 6 762 000 Kč, že žalovaná vyplatila předchůdkyni žalobce na zálohách na poskytování zdravotnické péče více než kolik předchůdkyně žalobce spotřebovala na poskytování zdravotnické péče a předchůdkyně žalobce byla povinna tento přeplatek poskytnutých financí žalované vrátit, přičemž žalovaná si předmětnou částku započetla proti své pohledávce z titulu přeplatku poskytnutých financí na zdravotní péči vůči předchůdkyní žalobce. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, aplikoval-li na danou věc §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 143/1992 Sb., který umožnil poskytovat plat zaměstnancům zaměstnavatele, který byl příspěvkovou organizací, z úhrad podle zvláštních zákonů, jimiž v daném případě byly zákony všeobecného zdravotního pojištění z. č. 550/1991 Sb. a z. č. 551/1991 Sb., podle kterých byla žalovaná oprávněna zahrnout prostředky poskytnuté na platovou úpravu do celkového objemu finančních prostředků poukázaných na úhradu zdravotní péče, jestliže i ze smlouvy uzavřené mezi účastníky vyplývalo, že zdravotnické zařízení poskytne zdravotní výkony svými zdravotnickými pracovníky. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně poté dospěl ke správnému závěru, že žalovaná byla oprávněna podle §580 obč. zák. si částku 6 762 000 Kč vůči předchůdkyni žalobce započíst proti své pohledávce vzniklé z přeplatků na zálohách úhrady zdravotní péče, neboť šlo o pohledávky stejného druhu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala předchůdkyně žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že v dané věci se jedná o otázku zásadního významu, neboť judikatura neřešila dosud otázku možnosti poskytnutí finančních prostředků na platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992 jako součást financování zdravotnických zařízení podle zákona č. 550/1991 Sb. a z. č. 551/1991 Sb. Dovolatelka nezpochybňuje, že podle uvedených zákonů a uzavřené smlouvy s žalovanou příslušná zdravotní pojišťovna v rozhodném období poskytovala předchůdkyni žalobce platby na úhradu zdravotní péče, ale oponuje tím, že zdravotní pojišťovna nebyla jediným subjektem, který by financoval provoz předchůdkyně žalobce. Poukazuje na tehdy platný zákon 576/1990 Sb., který předpokládal určité finanční vztahy mezi předchůdkyní žalobce jako příspěvkové organizace k jejímu zřizovateli. Zdůraznila i znění předmětného usnesení vlády, které ukládalo úkoly v souvislosti s rozdělením mzdových prostředků ministrům a dalším subjektům, nikoliv však zdravotním pojišťovnám. Má tedy za to, že v řízení nebyl prokázán právní titul pro zahrnutí finančních prostředků vyplacených státem na platovou úpravu do objemu finančních prostředků pro výpočet hodnoty bodu zdravotních výkonů. Je přesvědčena, že platby na platovou úpravu byly poskytnuty mimo rámec všeobecného zdravotního pojištění. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť položenou právní otázku dovolatelky nepovažovala za otázku zásadního významu. Poukázala, že platby na platovou úpravu byly předchůdkyni žalobce poskytnuty ze stejného zdroje a stejným způsobem jako ostatní finance na poskytování zdravotní péče, proto má za to, že soudy posoudily věc správně, pokud dospěly k závěru, že žalovaná byla oprávněna podle §580 obč. zák. k započtení své pohledávky oproti pohledávce předchůdkyně žalobce, jednalo-li se o pohledávky stejného druhu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádudále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Co 420/2002-185 je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, když judikatura dosud neřešila otázku možnosti poskytnutí finančních prostředků na platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992 jako součást financování zdravotnických zařízení podle zákona č. 550/1991 Sb. a z. č. 551/1991 Sb. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání však není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Předchůdkyně žalobce byla v roce 1992 příspěvkovou organizací, proto odvolací soud správně aplikoval §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, podle něhož se poskytuje plat a odměny za pracovní pohotovost zaměstnancům zaměstnavatele, který je příspěvkovou organizací, mimo jiné i z úhrad podle zvláštních zákonů. Správně dovodil, že tímto zákonem je zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, který v §13 odst. 1 stanoví, že příslušná zdravotní pojišťovna hradí náklady potřebné zdravotní péče poskytnuté pojištěncům zdravotnickými zařízeními na základě smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními, a který v §13 odst. 3 konkretizuje obsah této úhrady jako úhradu za provedené zdravotní výkony zdravotnickým zařízením podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami vydaným ministerstvem vyhláškou. Touto prováděcí vyhláškou byla vyhláška č. 258/1992 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, a podle jejíhož §1 odst. 3 bodové hodnoty zdravotních výkonů obsažené v seznamu vyjadřují průměrné vlastní náklady na příslušný výkon. V uvedeném ustanovení je dále stanoveno, že tyto vlastní náklady zahrnují přímé mzdy, prvotní režii a správní režii včetně odbytové. Pokud dovolatelka poukazovala, že financování podle zákona č. 550/19991 Sb. není jediným financováním příspěvkových organizací a přitom poukazovala na zákon č. 576/1990 Sb., je tato připomínka dovolatelky legitimní (viz §32 odst. 6 tohoto zákona platného v rozhodné době, podle něhož podrobnosti hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací a okruh výdajů na zdravotnická, předškolní a další zařízení a činnosti, které hradí rozpočtové a příspěvkové organizace, budou upraveny obecně závazným právním předpisem, přičemž tímto předpisem byla vyhláška č. 205/1991 Sb., o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací, podle jejíhož §15 odst. 1 příspěvková organizace hospodařila s finančními prostředky získanými vlastní činností a s prostředky přijatými z rozpočtu zřizovatele, případně ze státního rozpočtu), ale není pro posouzení věci rozhodná. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná oprávněně zahrnula prostředky poskytnuté na platovou úpravu do celkového objemu finančních prostředků poskytovaných na úhradu zdravotní péče není v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud rovněž nepochybil, aplikoval-li na danou věc §580 obč. zák., podle něhož mohla žalovaná částku 6 762 000 Kč započíst proti své pohledávce vzniklé z přeplatků na zálohách poskytovaných na úhradu zdravotní péče předchůdkyni žalobce. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami a uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 66 465 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 66 540 Kč. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí. V Brně 27. ledna 2005 JUDr. Kateřina Hornochová, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/27/2005
Spisová značka:32 Odo 124/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.124.2004.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Dotčené předpisy:§1 předpisu č. 143/1992Sb.
§13 předpisu č. 550/1991Sb.
§580 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20