Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2005, sp. zn. 32 Odo 144/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.144.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.144.2004.1
sp. zn. 32 Odo 144/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně A. P. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované o. V. P., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 7 123 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 136/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2003 č. j. 51 Co 453/2002-126, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13. května 2002 č. j. 26 C 136/2001-73 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 7 123 000 Kč s 11% úrokem z prodlení od 2 6. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zaplacení uvedené částky se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že se jedná o náhradu škody způsobenou tím, že v důsledku jednání žalované nedošlo k výstavbě a provozování skládky odpadů ve V. P., přičemž žalobkyně vynaložila náklady na přípravu výstavby skládky a ušel jí zisk. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky probíhala od roku 1992 jednání směřující ke společnému provozování skládky odpadů ve V. P., když žalovaná měla pro její výstavbu blíže nespecifikovaným způsobem zajistit pozemky, jejichž část byla vymezena ve společenské smlouvě ze dne 17. 11. 1993, na jejímž základě se žalovaná stala společníkem žalobkyně. Na valné hromadě žalobkyně dne 1. 3. 1993 (správně 1995) žalovaná vyjádřila výslovně svůj nesouhlas s výstavbou skládky odpadů, což odůvodnila i tím, že nedošlo k vykoupení pozemků pro její výstavbu a nedošlo ani k navýšení základního jmění žalobkyně pozemky podle společenské smlouvy ze dne 17. 11. 1993; pozemky zajištěny nebyly a skládka odpadů realizována nebyla. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná žádný závazkový vztah mezi ní a žalobkyní neporušila a není tedy dán jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §373 obchodního zákoníku (dále jenObchZ“) – protiprávní úkon. Jednání mezi stranami sice směřovalo k vybudování skládky s tím, že žalovaná pro výstavbu skládky zajistí potřebné pozemky. Tento úmysl účastníků však nevyústil v uzavření žádné smlouvy, ve které by se žalovaná zavázala určité pozemky, za určitých podmínek, popřípadě v nějaké určité době jako společník žalobkyně vložit do základního jmění žalobkyně, či je nějakým jiným způsobem převést na žalobkyni tak, aby na nich mohla být vybudována předmětná skládka. Chování žalované lze sice hodnotit jako rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, nicméně z toho nelze dovodit právo žalobkyně na náhradu škody, neboť ustanovení §265 ObchZ připouští pouze odepření práva a nikoli jeho založení. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. září 2003 č. j. 51 Co 453/2002-126 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v zamítavém výroku co do částky 2 296 747,45 Kč (uplatněná skutečná škoda) s 11% úrokem z prodlení od 2. 6. 1997 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, protože soud měl z provedených důkazů dovodit vznik a existenci závazkového právního vztahu, neboť žalovaná se po celou dobu trvání přípravy výstavby skládky ve V. P. chovala tak, že opakovaně vyslovovala souhlas s její výstavbou, ve společenské smlouvě i na zasedáních zastupitelstva a rady se zavazovala ke spolupráci a vyslovila i souhlas se stavebním řízením a ve stavebním řízení (po celou dobu spolupracovala na projektu) činila příslušná zavazující prohlášení. Chovala se tedy od počátku jednání o vzniku společnosti tak, že dávala najevo svůj souhlas s realizací projektu skládky odpadů a plnila závazky společníka v tomto projektu tím, že „vyslovovala své závazky a souhlas příslušným orgánům“ a vyslovovala přísliby k obstarání pozemků pro výstavbu skládky. Ze všech projevů žalované žalobkyně dovozuje, že tak „vznikl závazek ve smyslu §373 ObchZ“, byť jiným způsobem než přímou písemnou smlouvou, i když i v tomto směru lze dovodit závazek také ze společenské smlouvy společnosti žalobkyně, jejímž je žalovaná společníkem. Navíc platí obecná preventivní povinnost podle §415 občanského zákoníku (dále jenObčZ“). Od projektu skládky odpadů žalovaná odstoupila až po změně ve vedení obce. Tím bezdůvodně zmařila projekt a porušila své předchozí závazky a přísliby, na základě kterých žalobkyně vynaložila finanční prostředky. Došlo tak nepochybně k porušení závazku provést projekt, k němuž byl původně žalovanou vysloven souhlas. Žalobkyně je dále toho názoru, že věc měla být od počátku posuzována jako obchodněprávní vztah a tedy že věc měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud a to i přesto, že o příslušnosti soudu bylo ve věci již rozhodnuto dne 30. 7. 2001 podle §104a o. s. ř. Vrchním soudem v Olomouci. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání v dané věci není přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. V daném případě Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soud mělo po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí totiž neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku odpovědnosti žalované za škodu v rozporu s hmotným právem, neboť ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně (z tohoto skutkového zjištění vyšel i odvolací soud) není možno dovodit porušení právní či smluvní povinnosti žalované (tedy její protiprávní úkon). Námitka nedostatku věcné příslušnosti soudu prvního stupně není případná, neboť jak sama dovolatelka uvádí, o věcné příslušnosti bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci podle §104a o. s. ř. Navíc tato námitka směřuje k uplatnění vady řízení, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. ledna 2005 JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2005
Spisová značka:32 Odo 144/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.144.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§373 předpisu č. 513/1991Sb.
§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20