ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.265.2004.1
sp. zn. 32 Odo 265/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobce K. K., proti žalované V. C. k.s., o zaplacení částky 504 288,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 127/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 12 Cmo 115/2003-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2002 č. j. 12 Cm 127/99-36 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 35 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 469 288,88 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 29. 1. 1996 se žalovanou smlouvu o obchodním zastoupení, která byla ukončena dohodou stran dne 19. 5. 1998. Okolnost, že tato dohoda odkazovala na smlouvu ze dne 15. 9. 1995, posoudil soud prvního stupně jako písařskou chybu, neboť smlouvu ze dne 15. 9. 1995 uzavřel žalobce s jiným právním subjektem. Dále zjistil, že dne 2. 2. 1998 uzavřel žalobce se žalovanou dvě smlouvy o přepravě, kterými se zavázal provádět přepravu zboží pro žalovanou na základě požadavků nebo oznámení žalované. Žalovaná zaslala žalobci výpověď smlouvy o přepravě, nespecifikovala v ní však, které z obou smluv se výpověď týká, a proto soud prvního stupně posoudil uvedenou výpověď jako neúčinnou. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce za svou činnost obchodního zástupce v roce 1997 vyhrál zájezd do Skandinávie v hodnotě 35 000 Kč, na který nejel, a požádal žalovanou o proplacení. K proplacení však nedošlo. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o obchodním zastoupení podle §652 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a další dvě smlouvy účastníků řízení jako smlouvy o přepravě věci podle §610 a násl. ObchZ. Žalobcem uplatněný nárok ze všech tří smluv posoudil podle §373 a násl. ObchZ a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v rozsahu 35 000 Kč, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení ceny uvedeného zájezdu. Pokud jde o ostatní jednotlivé nároky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou nedůvodné. Nárok na ušlý zisk ve výši 154 000 Kč ze smlouvy o obchodním zastoupení žalobce neprokázal – smlouva byla ukončena dohodou a porušení smlouvy žalovanou proto nebylo prokázáno. U nároku na zaplacení částky 239 999,28 Kč za neplnění smluv o přepravě rovněž nebylo prokázáno porušení konkrétní povinnosti z těchto smluv žalovanou, neboť ve smlouvách není zakotvena povinnost žalované k předání zásilek žalobci k přepravě. Stejný závěr, tedy neprokázání porušení konkrétních smluvních povinností žalovanou ze smlouvy o obchodním zastoupení, přijal soud prvního stupně také u nákladů ve výši 10 042 Kč a 50 000 Kč vynaložených žalobcem na obstarání vozidla k provádění činnosti obchodního zástupce a u částky 3 247,60 Kč za pořízení reklamy. Soud prvního stupně zdůraznil, že bylo věcí žalobce, zda si pro svou podnikatelskou činnost automobil opatří či nikoliv. Ze stejných důvodů nepovažoval soud prvního stupně za oprávněný ani uplatněný nárok na zaplacení správních poplatků za obstarání koncesní listiny dopravce ve výši 2 000 Kč. Také u nákladů ve výši 10 000 Kč za pronájem a provoz faxu a telefonu žalobce neprokázal, že náklady v uvedeném rozsahu byly skutečně vynaloženy pouze pro žalovanou, když činnost dopravce mohl žalobce vykonávat i pro jiné obchodní partnery.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2003 č. j. 12 Cmo 115/2003-68 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nebylo prokázáno splnění podmínek na náhradu škody podle §373 ObchZ, tj. vznik škody, porušení právní povinností povinným k náhradě škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. V žalobě, ani v průběhu řízení žalobce netvrdil, že žalovaná porušila konkrétní smluvní nebo jinou právní povinnost v příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody. Všechny činnosti spojené s pořízením automobilu, reklamy, živnostenského oprávnění, faxu a telefonu činil žalobce o své vůli a podle dohody s žalovanou, vyjádřené v předmětných smlouvách. Žalobcem namítaná konkurenční doložka není podle názoru odvolacího soudu ve smlouvách zakotvena. Smlouvy o přepravě jsou podle názoru odvolacího soudu natolik neurčité, že nevyhovují náležitostem takové smlouvy stanoveným v §610 ObchZ pro smlouvy o přepravě věci, nejde proto o tento smluvní typ; mohlo by se tedy jednat o rámcové smlouvy o budoucích přepravách uzavřené podle §269 ObchZ bez uvedení konkrétních povinností žalované, jejichž porušením by žalobci mohla vzniknout tvrzená újma. Podle závěru odvolacího soudu nejsou tvrzení žalobce o konkurenční doložce a o neplatnosti dohody o ukončení smlouvy o obchodním zastoupení pro tuto věc právně relevantní. Rozhodující skutečností v daném případě je, že nebylo zjištěno porušení konkrétní právní povinnosti žalovanou, v důsledku kterého by mohla žalobci vzniknout tvrzená újma. Stejné závěry platí i pro posouzení nároků na zaplacení částek 10 042 Kč, 50 000 Kč, 3 247,60 Kč, 2 000 Kč a 10 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odkázal na §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uvedl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel především nesouhlasí s právním posouzením dohody o ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, kterou uzavíral jiný právní subjekt než účastník vlastní smlouvy; takový právní úkon je podle názoru dovolatele neplatný a taková vada je nezhojitelná žádným způsobem, ani závěrem soudů obou stupňů o písařské chybě. Nesprávné je podle názoru dovolatele také posouzení uvedené smlouvy soudem prvního stupně podle §664 ObchZ, když mělo být aplikováno ustanovení §652 a násl. ObchZ. Dovolatel dále poukázal na text vlastní smlouvy o obchodním zastoupení, kterou bylo možno ukončit pouze výpovědí, možnost dohody nebyla ve smlouvě sjednána. Dovolatel také namítá procesní pochybení odvolacího soudu, neboť má za to, že soud učinil skutkové závěry z důkazu, který neprovedl, a to z dopisu ze dne 14. 8. 1998, který není uveden ani jako příloha žaloby, jeho obsah je pouze zmíněn v odporu proti platebnímu rozkazu. Dovolatel dále poukázal na to, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníků řízení a z protokolu o jednání je podle jeho názoru zřejmé, že účastníkům bylo odňato jejich právo vyjádřit se k obsahu listinných důkazů. Rovněž uvedl, že při nahlédnutí do spisu dne 5. 11. 2003 zjistil, že spis není slepen, není číslován, chybí přílohové obálky s uvedením písemných důkazních listin předložených účastníky řízení. Jako nesprávné hodnotí dovolatel také posouzení smlouvy o přepravě věci z 2. 2. 1998, neboť nároky z této smlouvy vyplývají také z podmínek, resp. povinností, které žalovaná žalobci ukládala přípisy mimo vlastní smlouvu – přípisem ze 16. 1. 1998 – povinnost mít koncesní listinu, přípisem ze 3. 3. 1998 – povinnost vlastnit mobilní telefon, auto kombi bílé nebo zelené barvy ne starší 3 let a reklamu žalované, přípisem z 31. 3. 1998 – povinnost mít firemní oblečení. Splněním takto uložených povinností vznikla dovolateli podle jeho názoru škoda, jejíž výše byla prokázána. Dovolatel je přesvědčen, že nad jakoukoliv pochybnost prokázal výši škody, která mu vznikla jak ze smlouvy o obchodním zastoupení, tak ze smlouvy o přepravě a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Dovolání žalobce je podle jejího názoru nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze žalobci přiznat právo na zaplacení vymáhané částky z důvodu neprokázání uplatněného práva na náhradu škody podle §373 ObchZ. Nejvyšší soud neshledal, že by právní závěr odvolacího soudu učiněný na základě soudem zjištěného skutkového stavu (kterým je dovolací soud vázán a z něhož musí vycházet) byl v rozporu s hmotným právem. To se týká jak výkladu dohody stran ze dne 19. 5. 1998, na základě něhož odvolací soud dovodil, že touto dohodou byla zrušena smlouva účastníků o obchodním zastoupení ze dne 29. 1. 1996, tak závěru, že ve smlouvách ze dne 2. 2. 1998 není obsažen závazek žalované k předávání zásilek žalobci k přepravě. Z této skutečnosti pak vyplývá, že závěr odvolacího soudu o neprokázání předpokladů pro přiznání práva na náhradu škody není v rozporu s hmotným právem.
Protože nejde ani o právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobcem namítané vady řízení by mohl dovolací soud posuzovat pouze v případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel neměl v dovolacím řízení úspěch, dovolací soud však vzhledem k obsahu vyjádření žalované k dovolání dovodil, že nešlo o náklad potřebný k účelnému bránění práva, proto žalované náklady dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu