ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.29.2004.1
sp. zn. 32 Odo 29/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně A., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované „A. Z. – P. – M.“, A. k., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1 245 263 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 379/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2002 č. j. 1 Cmo 393/2001-356, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta se sídlem v ...
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. června 2001 č. j. 34 Cm 379/95-331 (poté co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2000 č. j. 1 Cmo 18/99-187 zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. listopadu 1998 č. j. 34 Cm 379/95-151 a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu o zaplacení částky 1 245 263 Kč se 17% úrokem z prodlení od 30. 1. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne 17. 3. 1992 jako objednatel se sdružením podnikajícím pod názvem A. Z.-P.-M. smlouvu o dílo, v níž se toto sdružení zavázalo vypracovat projekt rekonstrukce stávající stavby zařízení staveniště kulturního domu v H. na hotel „G.“ o 174 lůžkách, připravit podklady pro vyhledání dodavatele stavby a vykonávat autorský dozor. Dne 24. 6. 1993 pak účastníci řízení uzavřeli mandátní smlouvu, podle níž měla žalovaná jako mandatář obstarat stavební povolení pro předmětnou stavbu podle dokumentace zhotovené sdružením. Dne 24. 3. 1994 požádala žalovaná o změnu územního rozhodnutí, návrh byl Úřadem města H. – Útvarem hlavního architekta zamítnut a rozhodnutí bylo potvrzeno Okresním úřadem v H. dne 26. 9. 1994. Žalovaná podala dne 7. 4. 1995 návrh na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení a dne 21. 5. 1996 podnět Ministerstvu hospodářství ČR, které dne 9. 9. 1996 zrušilo rozhodnutí Okresního úřadu v H. Okresní úřad následně dne 22. 11. 1996 zrušil rozhodnutí Úřadu města H. z 8. 6. 1994. Žalovaná vyzývala žalobkyni k doplnění podkladů pro vydání stavebního povolení, což se však nestalo. Dne 9. 6. 1997 bylo zastaveno územní řízení pro nedoplnění podkladů. Dopisem ze dne 10. 6. 1997 odstoupila žalovaná od mandátní smlouvy. Žalobkyně zaplatila žalované za projekt celkem částku 1 041 479 Kč, a to na základě vyúčtování provedeného třikrát uvedeným sdružením a jedenkrát žalovanou. Žalobou se domáhala náhrady škody, která jí vznikla vadnou dodávkou nerealizovatelného projektu, přičemž škoda spočívala v úhradě ceny projektu – 1 041 479 Kč, zaplacení daně z nemovitostí – 34 485 Kč a vynaložení nákladů na temperování objektu ve výši 183 165 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nemůže odpovídat za porušení závazků vzniklých uzavřením smlouvy o dílo, neboť smlouvu neuzavřela žalovaná, nýbrž shora označené sdružení. Nebylo prokázáno, že došlo k přechodu či převodu závazků z této smlouvy na žalovanou; odpovědnými z případného porušení některé povinnosti ze smlouvy o dílo by proto mohli být toliko účastníci předmětného sdružení. Nebylo totiž prokázáno, že by závazky ze smlouvy o dílo přešly na žalovanou dohodou o převzetí dluhu či o přistoupení k závazku. Rovněž nebylo prokázáno ani vložení podniku osob sdružených ve sdružení do společnosti žalované, když do ní byly vloženy pouze peněžité vklady. Pouhá skutečnost, že žalovaná pokračovala v jednání sdružení a dokonce vyúčtovala část plnění z této smlouvy, neprokazuje, že by byla povinnou z této smlouvy. Ohledně nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout v důsledku porušení povinností vyplývajících žalované z mandátní smlouvy, vyšel soud prvního stupně z nesporného tvrzení účastníků, podle něhož žalobkyně nepředložila žalované ve sjednané lhůtě všechny podklady pro vydání stavebního povolení podle bodu 6 smlouvy, což bylo důvodem pro zastavení řízení o vydání územního rozhodnutí, a dále ze skutečnosti, že hlavním důvodem pro nevydání územního rozhodnutí byla výška stavby. Tuto okolnost žalovaná žalobkyni bez zbytečného odkladu oznámila a tím splnila podle závěru soudu prvního stupně svoji povinnost mandatáře vyplývající jí z §377 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Navíc projekt nevypracovala žalovaná, což lze považovat za okolnost vylučující její případnou odpovědnost za škodu podle §374 odst. 1 ObchZ. Soud prvního stupně dále poukázal na §376 ObchZ, podle kterého nemá poškozená strana nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinnosti povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna. V dané věci se jednalo o nedoložení dokumentů žalobkyní žalované podle článku 6 mandátní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2002 č. j. 1 Cmo 393/2001-356 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl i ke stejným právním závěrům. Doplnil, že k přechodu či převodu závazku nepostačuje konkludentní jednání, příslušný úkon musí být výslovný a písemný a musí být učiněn v době, kdy nedošlo ke konzumaci závazků. Prohlášení žalované o právním nástupnictví uvedeného sdružení učiněné žalovanou v jiné smlouvě o dílo č. 28/93 je proto pouhou deklarací a neznamená průkaz ohledně existence změny závazku v subjektu zhotovitele u smlouvy o dílo č. 02/92. Žalovaná proto není věcně pasivně legitimována k vypořádání náhrady škody vzniklé případným porušením závazků ze smlouvy o dílo č. 02/92 ze 17. 3. 1992. Odvolací soud dále zdůraznil, že v řízení nebyla prokázána existence prvního z předpokladů, s nímž ustanovení §373 ObchZ spojuje vznik práva na náhradu škody, a to porušení povinnosti ze závazkového vztahu; proto již není nutno zabývat se dále tím, zda jsou či nejsou splněny další stanovené předpoklady pro vznik práva na náhradu škody; konečně za prokázanou nelze mít podle závěru odvolacího soudu ani samotnou existenci škody co do výše i co do jejího i rozsahu. Navíc za situace, kdy žalobkyně dovozuje vznik své škody z porušení povinností žalované, které jí vyplývaly ze smlouvy o dílo a mandátní smlouvy, musel by být aplikován režim vyplývající z §440 odst. 2 ve spojení s §564 ObchZ, podle nichž platí, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Odvolací soud konstatoval také svoje pochybnosti ohledně příčinné souvislosti mezi údajným porušením povinností žalované ze závazkových vztahů a vznikem škody u žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen („o. s. ř.“), dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované ohledně nároků uplatňovaných ze smlouvy o dílo č. 02/92 pro neprokázaný přechod nebo převod závazků ze sdružení A. Z.-P.-M. na žalovanou. Poukázala na to, že žalovaná vystupovala vůči dovolatelce jako univerzální právní nástupce uvedeného sdružení, vyřizovala její reklamaci vadné dodávky projektu, prohlásila se za právního nástupce sdružení i písemně a konečně obchodní jméno, sídlo i společníci a jednatelé žalované společnosti byly stejnými osobami, s nimiž žalobkyně kontrahovala, a také na to, že žalovaná fakticky užívala celý podnik bývalého sdružení. Podle názoru dovolatelky se s ohledem na §41a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jednalo o skrytý nepeněžitý vklad, neboť zhotovitel svůj podnik žalované odevzdal a převedl na ni vlastnické právo. U mandátní smlouvy nepostupovala žalovaná při zařizování záležitostí žalobkyně s odbornou péčí, jak jí ukládá §567 odst. 1 ObchZ, když žalobkyni neupozornila na neodstranitelné vady projektu, který byl podle dovolatelky vypracován (rozpor s §4 odst. l vyhlášky č. 43/1990 Sb., o projektové přípravě staveb, který ukládá povinnost vycházet při zpracování projektu z rozhodnutí o umístění stavby). Žalovaná o této vadě věděla, žalobkyni na ni neupozornila a zavázala se obstarat jak rozhodnutí o umístění stavby, tak stavební povolení. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mandátní smlouva nebyla naplněna v důsledku nedostatečné součinnosti dovolatelky, když smluvené doklady měla doložit žalované až v obnoveném správním řízení v roce 1997 a škoda jí vznikla před podáním žaloby 13. 2. 1995. Pokud jde o jinou vadu řízení, tak tu dovolatelka shledává v postupu soudu v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř., který věc hodlal právně posoudit jinak než podle jejího právního názoru (při nedostatku pasivní legitimace žalované by se jednalo o bezdůvodné obohacení) a nevyzval ji k doplnění a vylíčení rozhodných skutečností. Žalovaná v každém případě získala bezdůvodné obohacení ve výši 195 076 Kč za přijatý doplatek ceny projektu. Dovolatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o výši náhrady nákladů řízení přiznané žalované, která mohla námitku nedostatku pasivní legitimace vznést již v prvním řízení u soudu prvního stupně a soud mohl věc rozsoudit mnohem dříve.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala k otázce své pasivní legitimace na to, že je vždy povinností žalobce, aby ve sporu řádně označil žalovaného, eventuální nedostatky v této žalobě proto musí jít zásadně k tíži dovolatelky jako žalobkyně. Názor dovolatelky, že došlo k faktickému přechodu podniku ze zhotovitele podle smlouvy o dílo na žalovanou, hodnotí jako ničím nepodložený názor, který má pouze dovolatelka. Ohledně mandátní smlouvy žalovaná zdůraznila, že v ní bylo výslovně dohodnuto její právo odstoupit od smlouvy, pokud dovolatelka včas neobstará zde určené listiny a v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že listiny, k jejichž předání se zavázala, neobstarala. Pokud jde o výšku stavby, odkázala žalovaná na obsah spisu, jehož součástí je její dopis, v němž doporučila žalobkyni redukci výše stavby, žalobkyně však doporučení snížit výšku objektu nepřijala. Žalovaná tedy nepochybně postupovala u mandátní smlouvy s odbornou péčí a k jejímu ukončení došlo v důsledku nevyvinutí potřebné součinnosti ze strany dovolatelky. Žalovaná odmítla názor dovolatelky o vzniku bezdůvodného obohacení ve výši 195 076 Kč. K napadené výši nákladů řízení odmítla nést odpovědnost za to, že dovolatelka nesplnila svoji povinnost správně označit toho, kdo má být žalován, a proto byl shledán nedostatek pasivní legitimace žalované. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť soud prvního stupně v obou rozhodnutích žalobu zamítl, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není pasivně legitimována k vypořádání náhrady škody, vzniklé případným porušením závazků ze smlouvy o dílo ze 17. 3. 1992, a to vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná uvedenou smlouvu neuzavřela a k následnému přechodu nebo převodu práv a povinností ze zhotovitele na žalovanou nedošlo. Nejvyšší soud neshledal, že by byl tento závěr v rozporu s hmotným právem, neboť odpovídá skutkovým zjištěním, která učinil soud prvního stupně, přičemž z těchto skutkových zjištění musí dovolací soud vycházet (jak je odůvodněno shora). Průkazem přechodu či převodu závazků ze smlouvy o dílo č. 02/92 na žalovanou skutečně nemohlo být pouhé chování žalované, byť ve spojením s jejím prohlášením v jiné smlouvě o dílo, že je právním nástupcem uvedeného sdružení. Pro takový závěr nejsou dány ani formální, ani materiální předpoklady, jak správně dovodil odvolací soud.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil plnění povinností žalovanou, které měla podle §567 ObchZ jako mandatář, přičemž ji neupozornila na vadnost projektu vypracovaného v rozporu s rozhodnutím o umístění stavby. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu však vyplývá, že žalovaná na nepřijatelnou výšku budovy, která představovala zásadní překážku pro vydání územního rozhodnutí, v průběhu územního řízení dovolatelku upozornila. Svoje povinnosti mandatáře tak žalovaná podle závěru odvolacího soudu splnila, navíc je také nutno respektovat povahu tohoto smluvního typu, kdy mandatář nemůže odpovídat za výsledek, ani např. za to, že příslušná rozhodnutí určitých správních orgánů budou vydána v předpokládaných lhůtách. Ani těmto závěrům nelze vytknout, že by byly v rozporu s hmotným právem. Navíc soud prvního stupně zjistil, že hlavním důvodem pro nevydání územního rozhodnutí a v důsledku toho stavebního povolení byla přílišná výška stavby. Projekt stavby však nevypracovala žalovaná a tudíž tuto skutečnost ovlivnit nemohla.
Protože nejde ani o právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i jeho výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která měla spočívat v nesprávném poučení žalobkyně soudem podle §118a odst. 2 o. s. ř. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu