ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.336.2004.1
sp. zn. 32 Odo 336/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně V. B., a.s., proti žalované Č. a.s., o zaplacení 471 763,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 171/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č.j. 12 Cmo 82/2003 - 106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2003, č.j. 12 Cmo 82/2003 – 106, potvrdil mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2002, č.j. 9 Cm 171/96-89, kterým bylo rozhodnuto o důvodnosti návrhu žalobkyně na náhradu škody co do základu. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobkyni vznikla škoda, za níž odpovídá žalovaná, jestliže bylo nesporné, že účastníci uzavřeli na základě zasílatelského příkazu žalobkyně ze dne 6. 3. 1995, přijatého žalovanou, zasílatelskou smlouvu, podle níž se žalovaná zavázala zajistit pro žalobkyni přepravu zásilky zboží pro výstavu S. – 95 B. do 4. 5. 1995, a žalobkyně zásilku v určeném termínu neobdržela. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že porušení povinnosti žalovanou ze závazkového vztahu ve smyslu ustanovení §603 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) je dáno tím, že žalovaná při zajištění přepravy nepostupovala s odbornou péčí, jejíž součástí bylo ve smyslu §602 odst. 1 obch. zák. upozornit žalobkyni na zjevnou nesprávnost resp. neúplnost jejích pokynů k přepravě, jestliže část zásilky obsahující potravinářské zboží neměla dostatečné doklady pro dovoz na území států Evropské unie, neboť žalované byl dodán jen veterinární atest dopravovaného zboží vydaný Městskou veterinární správou v B., jež byl nedostačující pro dovoz zboží do místa určení. Podle §603 odst. 1 obch. zák. bylo povinností žalované jako zasílatele sjednat způsob a podmínky přepravy tak, aby odpovídaly co nejlépe zájmu příkazce, a to nejen při uzavírání smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy. Uzavřel, že v příčinné souvislosti s porušením těchto povinností vznikla žalobkyni škoda, za níž žalovaná odpovídá podle §603 odst. 2 a §373 a násl. obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že nesouhlasí se závěrem soudu o porušení povinností uložených žalované jako zasílateli ustanovením §603 odst. 1 obch. zák., neboť se domnívá, že požadavek odborné péče je zasílateli uložen pouze pro samotný akt sjednání způsobu a podmínek přepravy, nikoliv pro péči o dokumentaci, která má provázet přepravované zboží. Má za to, že dokumentace je součástí obchodování se zbožím, a nikoliv součástí sjednání podmínek přepravy. Domnívá se, že přepravu obstarala bezchybně, neporušila žádnou svoji povinnost, proto není důvodný závěr o její odpovědnosti za škodu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že pojem odborné péče není možno vykládat restriktivně ve vazbě na činnost obstaravatelskou, nýbrž i ve vazbě na zboží jako takové, protože zasílatelství je specializovaný druh činnosti, který se profiluje nejen na přepravu samotnou, ale rovněž i na zboží představující její předmět, když sjednat přepravu v úrovni předpokládané ustanovením §603 odst. 1 obch. zák. tak, aby co nejlépe odpovídala zájmům příkazce, nelze bez zohlednění charakteru přepravovaného zboží a dalších skutečností, které přeprava toho kterého druhu zboží vyvolává, což v daném případě znamenalo, že přeprava potravinářského zboží vyžadovala speciální veterinární atesty EU. Bylo-li žalovanou argumentováno ustanovením §604 obch. zák., namítla, že uvedená právní norma definuje jen informační povinnost příkazce vůči zasílateli v úzké vazbě na obsah a povahu zásilky a nevyžaduje odbornou znalost příkazce ve vazbě na dokumenty, které mají zásilku doprovázet. Dovolatelka navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, když posouzení otázky dodržení či porušení odborné péče zasílatele je v daném případě otázkou ryze skutkovou a nemůže tudíž nabýt znaku obecné judikatorní významnosti jako podmínky pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 občanského soudní řádu - dále jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (žalovanou), řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodů uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Odvolací soud správně použil v dané věci ustanovení §603 odst. 1 obch. zák., podle něhož při plnění závazku je zasílatel povinen s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, a §602 odst. 1 obch. zák., který ukládá zasílateli povinnost plnit pokyny příkazce, upozornit jej na zjevnou nesprávnost jeho pokynů a v případě, že zasílatel od příkazce neobdrží potřebné pokyny, je povinen požádat jej o jejich doplnění. Odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti ze závazkového vztahu ve smyslu uvedených ustanovení obchodního zákoníku tím, že při zajištění přepravy nepostupovala s odbornou péčí, a to nejen při uzavírání smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy, jejichž součástí bylo upozornit žalobkyni na zjevnou nesprávnost resp. neúplnost jejích pokynů k přepravě, přičemž část zásilky obsahující potravinářské zboží neměla dostatečné doklady pro dovoz na území států Evropské unie, neboť obsahovala jen veterinární atest vydaný Městskou veterinární správou v B., který nebyl dostačující pro dovoz zboží do místa určení. Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení věci, dovodil-li poté, že v příčinné souvislosti s porušením těchto povinností vznikla žalobkyni škoda, za níž žalovaná odpovídá podle §603 odst. 2 a §373 a násl. obch. zák. Tento závěr lze podpořit i judikaturou ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (z r. 1918 až 1938) v tzv. sbírce „Vážný“ č. 4464 (z. r. 1924): „Je na zasílateli, aby opatřil veškeré doklady o dopravních výdajích, aby volil takového mezizasílatele, který může provést dopravu co nejdříve a aby zpravil svého příkazce o každé důležité překážce dopravy.“ Lze odkázat i na odborný výklad pojmu zasílatelské smlouvy Doc. JUDr. K. M., CSc., docenta P. f. M. u. v B., uveřejněný v Právních rozhledech sešit č. 11/1999, podle něhož „V dnešním moderním pojetí profesní zasílatel neplní jen funkci obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší odbornou pomoc. Takové postavení zasílatele se dostává do popředí především u mezinárodních přeprav zboží, které jsou organizačně i odborně velmi náročné a kde dopravce již nemůže vzhledem ke svému zaměření poskytnout přepravci odpovídající servis. Úkolem dopravce je zboží dopravit, úkolem zasílatele může pak být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci bez jeho starostí.“ Jestliže se žalovaná zavázala zajistit pro žalobkyni přepravu zásilky zboží pro výstavu S. – 95 B. do 4. 5. 1995, a žalobkyně zásilku v určeném termínu (s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem) neobdržela, nelze přisvědčit dovolatelce, že přepravu obstarala bezchybně a neporušila žádnou svoji povinnost ze zasílatelské smlouvy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami a uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu