ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.42.2004.1
sp. zn. 32 Odo 42/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně JUDr. S. R., advokátky, správkyně konkurzní podstaty společnosti N. a.s., v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalované K. R., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 150 430 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 185/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2003 č. j. 19 Co 360/2003-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 842,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokátky se sídlem ve ...
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 4. dubna 2003 č. j. 12 C 185/2002-76 zamítl žalobu o zaplacení částky 150 430 Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 14. 10. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná dne 14. 10. 1997 převzala od úpadce - společnosti N. a.s. vozidlo Škoda Felicia SPZ …, jež bylo později zahrnuto do soupisu konkurzní podstaty úpadce. Žalovaná krátce po převzetí vozidlo předala ukrajinské společnosti. V době převzetí vozidla i jeho předání na Ukrajinu byla žalovaná v pracovním poměru u společnosti O. a.s. a jako její zaměstnankyně jednala. Žalovaná proto není pasivně legitimována v daném sporu a neodpovídá za škodu, která byla způsobena tím, že předmětným vozidlem bylo neoprávněně nakládáno, byť toto neoprávněné nakládání bylo v řízení prokázáno. Za vzniklou škodu odpovídá společnost O. a.s. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyně odvozuje vznik škody a odpovědnost žalované od data 14. 10. 1997, kdy došlo k předání a převzetí vozidla. Podle §106 ObčZ se právo na náhradu škody promlčí za tři roky v objektivní promlčecí době, když úmyslné jednání nebylo prokázáno. Žaloba byla podána 29. 5. 2002, tedy po uplynutí objektivní promlčecí doby, která uplynula 14. 10. 2000. Soud prvního stupně se nezabýval návrhem žalobkyně na posouzení odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady a postoupení věci z důvodu věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze učiněným v jejím závěrečném návrhu, neboť toto postoupení by bylo neekonomické a nedůvodné, když čtyřletá promlčecí doba podle §397 obchodního zákoníku uplynula 14. 10. 2001.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. září 2003 č. j. 19 Co 360/2003-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno porušení nějaké právní povinnosti žalované ve smyslu §420 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Vozidlo bylo písemným protokolem převzato od společnosti N. a.s., společností O. a.s. a byla uzavřena i nájemní smlouva ohledně nájmu tohoto vozidla. Žalovaná pak vozidlo převzala a užívala pouze jako zaměstnanec společnosti O. a.s., nikoliv jako fyzická osoba. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen, neboť podle §106 odst. 2 ObčZ se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Škoda měla podle žalobkyně vzniknout 14. 10. 1997, kdy bylo vozidlo předáno, žaloba byla tedy podána až po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud potvrdil také správnost dalšího závěru soudu prvního stupně, který se týkal návrhu žalobkyně na posuzování odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady N. a.s. podle obchodního zákoníku. Odvolací soud poukázal na to, že předmět civilního řízení vymezuje žalobce určením žalobního petitu a dále rozhodných skutečností uvedených v žalobě. V projednávaném případě pak žalobkyně v žalobě neuvedla takové rozhodné skutečnosti, na základě kterých by mohl soud dovodit odpovědnost žalované z titulu členky dozorčí rady. Návrh žalobkyně učiněný v závěru odvolacího řízení na posuzování náhrady škody podle občanského zákoníku i zákoníku obchodního nepovažuje odvolací soud za přijatelný, neboť náš právní řád nezná eventuální hromadění žalob. Žalobkyně ani neuvedla žádné rozhodné skutečnosti, na základě kterých by soud mohl dovodit odpovědnost žalované z titulu členky dozorčí rady podle obchodního zákoníku a v souvislosti s tím řešit i otázku věcné příslušnosti soudu. I v případě, že by se žalobkyně domáhala plnění ze dvou různých důvodů na základě odlišně popsaného skutkového děje, jednalo by se o dvě samostatné žaloby, z nichž by bylo možno jednu věc z důvodů odlišné věcné příslušnosti soudu vyloučit k samostatnému projednávání. Žalobkyně však „dvě žaloby“ nepodala, pouze se o eventualitě posuzování nároku podle obchodního zákoníku zmínila ve svém závěrečném návrhu. K takové tzv. konkurenci nároků sice může výjimečně dojít, nelze však opírat týž žalobní nárok o několik různých samostatných podkladů navzájem se vylučujících.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení postavení žalované, která jednala při „zašantročení osobního automobilu náležejícímu úpadci a umožnění jeho převzetí mimo území České republiky“ v trojím postavení, a to fyzické osoby, dále v postavení zaměstnankyně společnosti O. a. s. a také v postavení členky dozorčí rady úpadce společnosti N. a.s. v likvidaci. Podle názoru dovolatelky je odpovědnost žalované za vzniklou škodu alespoň v jednom ze tří současně existujících právních vztahů dána. Vždy si měla počínat řádně a její případné plnění pracovních úkolů lze hodnotit jako exces. Dovolatelka nesouhlasí ani s posouzením otázky promlčení nároku na náhradu škody odvolacím soudem. U nároku uplatněného podle občanského zákoníku poukázala dovolatelka na uplatněné úmyslné poškození dovolatelky, kde se jedná o desetiletou promlčecí lhůtu stejně jako u obchodněprávní objektivní promlčecí lhůty, v jejímž rámci je stanovena čtyřletá subjektivní lhůta. Námitka promlčení podle obchodního zákoníku pak nebyla žalovanou vůbec uplatněna. Podle názoru dovolatelky jsou v této věci dány dva dovolací důvody, a to podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Procesní vady dovozuje dovolatelka především z rozboru tzv. konkurence nároků provedenou odvolacím soudem. Za této situace měla být poučena o procesních následcích takové situace, poučení se jí však nedostalo ani od soudu prvního stupně, ani v odvolacím řízení, přestože dovolatelka obchodněprávní odpovědnost žalované a nedostatek věcné příslušnosti soudu uplatňovala opakovaně již v prvoinstančním řízení i v řízení odvolacím. Dovolatelka také nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu týkajícím se tzv. konkurence žalob. Podle jejího názoru je úkolem soudu na skutkový základ věci popsaný účastníkem řízení aplikovat všechna ustanovení všech právních předpisů, která aplikovat lze. Takto však nepostupoval ani soud prvního stupně, ani odvolací soud a těmito procesními vadami tak oba soudy porušily práva dovolatelky na spravedlivý proces. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že se dovolatelce nepodařilo prokázat, že by žalovaná porušila nějakou právní povinnost a v důsledku toho způsobila dovolatelce škodu. Nebylo ostatně prokázáno naplnění ani ostatních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu. Žalovaná zdůraznila, že vozidlo převzala jako zaměstnankyně společnosti O. a. s., a proto nemohla být pasivně legitimována u nároku na náhradu škody vzneseného podle §420 ObčZ. Odpovědnost žalované jako členky dozorčí rady společnosti N. a.s. taktéž není dána, když dovolatelka v průběhu řízení netvrdila žádné rozhodné skutečnosti v tomto smyslu a nic takového ani nebylo prokázáno. Posouzení námitky promlčení odvolacím soudem je podle žalované zcela v souladu s občanským zákoníkem a úmyslné způsobení škody nebylo dovolatelkou ani tvrzeno, ani prokázáno. Dovolatelka se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, dovolání není přípustné, a proto navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci není dána pasivní legitimace žalované ve smyslu §420 ObčZ, neboť žalovaná jednala jako zaměstnankyně společnosti O. a.s. jménem této společnosti. Nejvyšší soud neshledal, že by tento závěr byl v rozporu s hmotným právem, přičemž poukazuje na §420 odst. 2 ObčZ, podle kterého je škoda způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnostmi těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle skutkových zjištění vozidlo převzala společnost O. a.s., která žalovanou zaměstnávala, od společnosti N. a.s. písemným protokolem a obě společnosti uzavřely o užívání vozidla nájemní smlouvu; žalovaná předmětné vozidlo užívala jako zaměstnanec společnosti O. a.s. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, neboť skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Pokud bylo tedy vozidlo předmětem právních úkonů dvou obchodních společností, z nichž jedna žalovanou zaměstnávala, je s ohledem na shora zmíněné ustanovení §420 odst. 2 ObčZ vyloučen jiný odpovědnostní vztah než vztah uvedených společností.
Pochybení soudů obou stupňů nelze shledat ani v té části napadeného rozhodnutí, ve které jsou konstatovány důvody pro neaplikovatelnost obchodního zákoníku na vztah dovolatelky a žalované, neboť skutková tvrzení v žalobě směřovala k obecné odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku; na tom nic nezměnil ani návrh žalobkyně, aby odpovědnost žalované za škodu byla posouzena i podle §373 a násl. obchodního zákoníku, neboť ani při jednání dne 9. 8. 2002, ani ve vyjádření ze dne 15. 8. 2002 žalobkyně neuvedla taková skutková tvrzení, kterými by uplatnila nárok na náhradu škody ve smyslu §373 a násl. ObchZ, neboť žalobkyně pouze zdůraznila, že při posuzování odpovědnosti žalované za škodu mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že byla členkou dozorčí rady a.s. N. Soudy proto postupovaly správně, pokud tato tvrzení nepovažovaly za změnu žaloby. Nicméně, i kdyby o změnu žaloby šlo, pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že nerozhodl o připuštění změny žaloby, by vedlo k tomu, že by řízení bylo zatíženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. K této vadě by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné. To platí i o námitce žalobkyně, že nebyla soudem řádně poučena.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně dovodil promlčení nároku žalobkyně. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil pouze na závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, ale i na závěru, že v dané věci není dána pasivní legitimace žalované.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože nejde ani o právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 6 767,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu