ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.58.2004.1
sp. zn. 32 Odo 58/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce JUDr. K. H., správce konkurzní podstaty úpadce D., spol. s r.o. v likvidaci, proti žalované A., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 91 272 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 524/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 22 Co 2062/2003-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 22 Co 2062/2003-103 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 26. června 2003 č. j. 6 C 524/2001-87 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 91 272 Kč s 18% úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že společnost D., spol. s r.o., a žalovaná měly vůči sobě peněžité pohledávky z kupních smluv o prodeji násadových vajec a již v době předchozí mezi nimi docházelo k započtení pohledávek. V řízení bylo nesporné, že žalovaný zaplatil úpadci v roce 1996 částku 670 000 Kč. Vzhledem k tomu, že dodávky se poté neuskutečnily, finanční prostředky byly vráceny až na částku 120 000 Kč, která byla později kompenzována s cenou za jednu dodávku vajec za 28 000 Kč. Zbývající částka 91 000 Kč byla dle dohody splacena dodávkou násadových vajec. Obě vzájemné pohledávky byly pak až na částku 603 Kč kompenzovány dopisem žalované z 26. 6. 1998 předané svědkem Ing. F. L. Ing. Z. K., která byla jednatelem společnosti D., spol. s r.o., pověřena pracovat jako ekonomka, vést účetnictví, vymáhat nezaplacené pohledávky a faktury, takže byla ve smyslu §15 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) zmocněna i k převzetí kompenzačního projevu žalované. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že nárok žalobce ve výši 91 272 Kč zanikl započtením provedeným uvedeným dopisem z 26. 6. 1998.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 22 Co 2062/2003-103 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 91 272 Kč s 18% úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud odkázal na svoje předchozí zrušovací usnesení, v němž konstatoval, že v dané věci je nesporné, že v předmětném období existovaly dvě vzájemné pohledávky schopné započtení, přičemž ale otázkou zůstalo, zda se jednostranný kompenzační projev žalované z 26. 6. 1998 dostal do dispozice úpadce. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že ke dni 26. 6. 1998 nebyla Ing. K. statutárním orgánem společnosti D., spol. s r.o., nebyla ani zaměstnancem této společnosti. Okolnost, že Ing. K. uzavřela s jednatelem této společnosti ústní dohodu, že i poté, když přestala být jednatelkou a ekonomkou této společnosti, povede ještě pro tuto společnost účetnictví, čímž ona sama mimo jiné mínila také vymáhání nezaplacených faktur, ještě neznamená, že by tímto byla výslovně pověřena přijímat pro tuto společnost i jednostranné právní úkony třetích osob. Podle §45 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) platí, že projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde; účinky projevu vůle nastanou vůči takovému subjektu teprve tehdy, dostane-li se tento do sféry jeho dispozice. Pracovní poměr Ing. K. vůči úpadci skončil 28. 2. 1998 a úpadce pro ni nevystavil takové pověření, jež by ji opravňovalo jednat za společnosti, resp. i jen přebírat zásilky či listiny. Odvolací soud věc posoudil tak, že k započtení pohledávky žalované podle §580 ObčZ nedošlo a žalobci tudíž svědčí i nadále nárok na zaplacení žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uvedla dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v jeho závěru, že jeho dopis z 26. 6. 1998, který směřoval k vzájemnému započtení pohledávek vůči společnosti D., spol. s r.o., se nedostal do sféry dispozice této společnosti. Podle dovolatelky měl odvolací soud na věc aplikovat §15 ObchZ. Podle §15 odst. 1 ObchZ platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Tyto podmínky byly podle názoru dovolatelky splněny, když Ing. K., která převzala uvedený zápočet za společnost D., spol. s r.o., byla pověřena určitou činností pro tuto společnost. Jako takto pověřená osoba nemusela být v pracovním ani jiném obdobném vztahu ke společnosti D., spol. s r.o. Takové pověření nemusí být podle zákona nijak formalizováno, rozhodující je v těchto situacích skutečný stav. S ohledem na činnosti, ke kterým byla Ing. K. jednatelem společnosti D., spol. s r.o., pověřena, nutno podle názoru dovolatelky dospět k závěru, že byla ve smyslu §15 ObchZ v daném případě zmocněna i k přijetí zápočtu pohledávky dopisem dovolatelky z 26. 6. 1998, který jí předal pracovník dovolatelky Ing. L. Jestliže bylo obvyklé, že Ing. K. při pověření určitou činností při provozu podniku mohla zasílat dlužníku společnosti D., spol. s r.o., jménem této společnosti dobropisy, pak musí být za obvyklý považován i méně významný úkon, kterým bylo pouhé přijetí dopisu z 26. 6. 1998, který obsahoval započtení pohledávek. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného, neboť odvolací soud podle jeho názoru z učiněných skutkových zjištění vyvodil odpovídající právní závěr, že žalovaná neprokázala, že by se její kompenzační projev v dopise z 26. 6. 1998 skutečně dostal do sféry dispozice úpadce.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst.1 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka oprávnění k převzetí písemnosti obsahující jednostranný úkon započtení pohledávky jménem obchodní společnosti. V řízení bylo zjištěno, že předmětnou listinu z 26. 6. 1998 převzala od pracovníka žalované Ing. F. L. Ing. Z. K., která podle ústní dohody s jednatelem D., spol. s r. o., vedla účetnictví společnosti, což podle skutkového zjištění soudu prvního stupně zahrnovalo i vymáhání nezaplacených pohledávek. Odvolací soud dovodil, že tato skutečnost neznamená, že by Ing. Z. K. byla tímto výslovně pověřena přijímat rovněž pro tuto společnost i jednostranné právní úkony třetích osob. Kompenzační projev žalovaného v dopise ze dne 26. 6. 1998 se tedy nedostal do dispoziční sféry D., spol. s r. o., a tudíž k započtení pohledávky žalovaného podle §580 ObčZ nedošlo.
Odvolací soud však tento závěr učinil, aniž zjistil a posoudil náležitosti této dohody. Obsahem této dohody totiž mohlo být například ujednání o vedlejším pracovnímu poměru, dohoda o práci konané mimo pracovní poměr, smlouva mandátní či jiná smlouva o zastoupení D., spol. s r. o.. Teprve po zjištění, jaké byly náležitosti této dohody, mohl soud přistoupit k hodnocení, zda z této dohody vyplývá oprávnění Ing. Z. K. k přebírání písemností obsahujících jednostranný právní úkon třetí osoby – úkon směřující k započtení pohledávky. Přitom oprávnění Ing. Z. K. převzít od třetí osoby kompenzační úkon vůči společnosti D., spol. s r. o., nemuselo být založeno pouze výslovným pověřením. Pokud by totiž z uvedené dohody bylo možno dovodit, že Ing. Z. K. byla pověřena určitou činností při provozování podniku, byla by podle §15 ObchZ zmocněna ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Pak by bylo věcí soudu, aby posoudil, zda jako zákonná zástupkyně podnikatele – D., spol. s r. o., byla oprávněna i převzít písemnost obsahující projev vůle směřující k jednostrannému započtení pohledávky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, neboť právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu