infNsDne,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2005, sp. zn. 32 Odo 733/2004 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.733.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.733.2004.1
sp. zn. 32 Odo 733/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně S. B. L. s. r. o. v likvidaci, zastoupené JUDr. B. Š., advokátem, proti žalované B., s. r. o., zastoupené Mgr. J. K., advokátem , o zaplacení částky 89 325,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 713/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2004 č. j. 4 Cmo 52/2003-123, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 232,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. B. Š., advokáta . Odůvodnění: Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 21. ledna 2003 č. j. 25 Cm 713/95-106 ve výroku pod bodem I zastavil řízení v rozsahu částky 8 475,60 Kč s příslušenstvím a 3,2% úrokem z prodlení z částky 80 850 Kč od 1. 2. 1995 do zaplacení, ve výroku pod bodem II uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 80 850 Kč s 13,8% úrokem z prodlení od 1. 2. 1995 do zaplacení, a ve výroku pod bodem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný z titulu zajištění subdodávky truhlářských prací pro stavbu S. c., budované žalovanou na základě smlouvy o dílo pro investora – ČSTV Praha. Žalobkyně zaplatila společnosti Ch. P., s. r. o. za dodávku zahradního domku (skladu) částku 94 800 Kč. Domek byl předán žalované, stal se součástí předmětu díla, který žalovaná předala investorovi stavby. Úhradu za předmětný domek obdržela žalovaná v rámci ceny díla. Dodávku domku zajišťovala žalobkyně pro žalovanou podle smlouvy o dílo č. 450/94/PVS ze dne 9. 5. 1994, ve znění dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 28. 6. 1994. Tuto smlouvu soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou pro její neurčitost. Soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku přijatého a nevypořádaného plnění získala žalovaná na úkor žalobkyně podle §451 občanského zákoníku (dále jenObčZ“) bezdůvodné obohacení. Výši bezdůvodného obohacení soud dovodil ze soupisu provedených prací, který vypracovala žalovaná pro investora v červnu 1994. Podle tohoto soupisu činí tato hodnota 77 000 Kč; k tomu je nutno připočíst daň z přidané hodnoty ve výši 3 850 Kč, kterou žalobkyně uhradila. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2004 č. j. 4 Cmo 52/2003-123 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Odmítl námitku žalované, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, dovozovanou ze skutečnosti, že uplatněné právo bylo soudem posouzeno podle pravidel bezdůvodného obohacení bez toho, aby žalobkyně o to sama usilovala upřesněním svého žalobního tvrzení. Uvedl, že podle ustálené judikatury posuzuje soud uplatněný nárok podle té právní normy, jejíž aplikace je vhodná se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla v něm, že žalobkyně žalobou uplatnila nárok na plnění ze smlouvy ze dne 28. 6. 1994 označené jako smlouva o dílo a soud rozhodoval o peněžitém plnění z jiného důvodu, než který byl žalobou žalobkyní uplatněn. Jedná se o dva absolutně rozdílné nároky umožňující žalované různý způsob obrany proti jednotlivým nárokům. Přinejmenším ve skutkovém tvrzení mělo přibýt tvrzení o důvodech plnění jiných subjektů (podle původních tvrzení se měl soud zabývat pouze plněním žalobkyně vůči žalované), o jejich předání díla apod. Tím, že soudy obou stupňů přiznaly žalobkyni nárok na základě jiných skutkových tvrzení, než žalobkyně uváděla, došlo k překročení návrhu žalobkyně a porušení dispoziční zásady řízení. Je navíc zřejmé, že pokud by žalobkyně přinejmenším alternativně tvrdila skutečnosti o bezdůvodném obohacení, označovala by žalovaná důkazy k tomu, zda byl skutečně dřevěný sklad na terase postaven, zda v této hodnotě, zda za případný dům na terase dostal zaplaceno od jiných subjektů (Č.) apod. V důsledku nesprávného postupu soudů obou stupňů byla i nesprávně posouzena námitka promlčení vznesená žalovanou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v průběhu řízení nedošlo ze strany soudů obou stupňů k hodnocení dvou různých skutkových dějů. Posuzován byl vždy jeden a tentýž děj, pouze s různým právním hodnocením. Žalobkyně při podání žaloby opřela svůj nárok o plnění ze smlouvy, která byla mezi účastníky uzavřena a v jejímž smyslu bylo žalované plněno. Soud dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná a nárok je třeba posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Soud nepřekročil žalobní návrh žalobkyně a neporušil dispoziční zásadu řízení. Obdobný závěr jako v dané věci učinil i Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rozsudku ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001. S ohledem na to, že je v dispozici soudu podřadit skutkový stav příslušnému právnímu hodnocení a není nutno, aby účastník v průběhu řízení byl nucen provést dispozici s žalobou z vlastní iniciativy, domnívá se žalobkyně, že nemůže obstát námitka žalované, že žalobkyně byla povinna změnit žalobu z plnění ze smlouvy na plnění z bezdůvodného obohacení. V důsledku toho nemohlo dojít ani k promlčení nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud jde o vlastní existenci bezdůvodného obohacení na straně žalované, z celé kauzy jednoznačně vyplývá, že to byla žalovaná, která přijala od žalobkyně plnění a neposkytla jí za toto plnění náhradu, byť bylo prokázáno, že žalobkyně na toto plnění vynaložila své vlastní prostředky. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovolání v dané věci není přípustné. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). V projednávané věci žalovaná namítá, že soud překročil žalobní návrh žalobkyně tím, že přiznal plnění z titulu bezdůvodného obohacení, ač žalobkyně žalobou uplatnila nárok na plnění ze smlouvy. V důsledku této skutečnosti též nesprávně posoudil námitku promlčení práva žalobkyně vznesenou žalovanou. V žalobě žalobkyně uvedla, že žalovaná prováděla na základě smlouvy s investorem akce „S..“ Č. P. stavební práce v areálu žalobkyně. Protože předmětem jí zhotovovaného díla byly i truhlářské práce, pro které neměla zajištěné poddodavatele, dohodla se s žalobkyní, že ta jí tyto poddodavatele truhlářských prací zajistí. Účatníci sporu proto dne 28. 6. 1994 uzavřeli smlouvu označenou jako „smlouva o dílo“ č. 450/94/PSV, jejímž předmětem mělo být zajištění stavebně-montážních prací pro žalovanou. Žalobkyně zajistila provedení poddodavatelských prací u C. CH. Tato společnost práce provedla a po jejich provedení je vyfakturovala žalobkyni, která následně přefakturovala žalované (v přílohách k žalobě je uvedeno, že fakturu žalobkyně C. Ch. zaplatila) fakturou č. 940240 ze dne 13. 7. 1994 znějící na částku 80 850 Kč. Investor Č. P. žalované provedené práce uhradil. Žalovaná vychází ze závěru, že jestliže žalobkyně požaduje přiznání plnění ze smlouvy, která je absolutně neplatná, soud jí nemůže přiznat plnění z důvodu bezdůvodného obohacení, jelikož by tak změnil předmět řízení vymezený v žalobě a tím překročil dispoziční zásadu řízení. Tento právní názor je chybný a neodpovídá zásadám rozhodování ve sporném řízení. Žalovaná sice správně uvádí, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, podle níž platí, že soud je vázán žalobou (dispoziční zásada se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.), tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, však není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje. Žalovaná je však v rozporu se shora uvedeným přesvědčena, že bez změny žaloby nelze dovodit, že žalobkyně uplatnila žalobou právo na vydání bezdůvodného obohacení (vrácení plnění z neplatné smlouvy). Už z toho důvodu, že otázka absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní a nikoliv skutkovou, nemohlo v dané věci právní posouzení smlouvy jako neplatné znamenat změnu skutkového stavu vymezeného žalobou. Nešlo tedy o změnu žaloby, nýbrž pouze o jiný než žalobkyní uvedený právní důvod požadovaného plnění, jímž - jak již bylo uvedeno - soud není vázán. Kromě toho je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která je reprezentována rozsudkem ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 9/2004, číslo 78/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší soud jednoznačně dovodil, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o dílo provedla žalobkyně truhlářské práce (resp. provedení těchto prací zajistila), které jí žalovaná neuhradila. Jestliže je podle názoru soudu smlouva neplatná, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudil-li soud nárok žalobkyně na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Z uvedeného rovněž vyplývá, že není důvodná ani námitka žalované o promlčení práva žalobkyně. Nejvyšší soud proto dovodil, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť toto rozhodnutí neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně spočívají v odměně advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 4 157,50 Kč [§1, §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2005
Spisová značka:32 Odo 733/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.733.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20