ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.89.2004.1
sp. zn. 32 Odo 89/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému S. č. a m. s. d., o prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 86/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2003 č. j. 20 Co 266/2003 - 193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 19. května 2003 č. j. 6 C 86/2002 - 174 vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně, v rozhodnutí okresního soudu (i v posléze vydaném rozhodnutí odvolacího soudu) označena jako Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému domáhala vydání rozsudku původně tak, že žalobkyně a žalovaný uzavírají smlouvu o bezplatném převodu vlastnictví specifikované nemovitosti a po připuštění změny žaloby usnesením ze dne 14. listopadu 2002 tak, že se žalovanému ukládá povinnost takovou smlouvu s žalobkyní uzavřít do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalovanému nahradit náklady státu.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně konstatoval tvrzení žalobkyně o tom, že hospodářskou smlouvou ze dne 31. prosince 1981 byla do vlastnictví organizace S. s. o. u. se sídlem v P. – K. (družstevního podniku bývalého Č. s. s. d.) bezplatně převedena budova čp. 249 na pozemku parcelní č. 585 v obci a k.ú. B. se smluvním ujednáním, podle něhož byla přejímající zavázána převést nemovitost bezplatně zpět do majetku státu, pokud se pro ni stane tento majetek přebytečným. V roce 2002 zjistila žalobkyně, že žalovaný nabídl nemovitost do dobrovolné dražby a tak vyjádřil její přebytečnost, proto jsou splněny podmínky pro sjednaný zpětný převod státu. Žalovaný namítal, že vlastnické právo k nemovitosti nabyl vydržením a předmětné ujednání smlouvy, kterou považuje za neplatnou (pro nedostatek v identifikaci nemovitosti, nečitelné uvedení roku schválení ministerstvem financí, nečitelnost schvalovací doložky nadřízeného orgánu a chybu v označení předávací organizace), jej nezavazuje. Navíc podle žalovaného není majetek přebytečným a v nemovitosti je odloučené pracoviště Střední odborné školy SČMSD H., s.r.o.
Soud prvního stupně shledal hospodářskou smlouvu platnou, neboť označení nemovitosti výrazem „Učňovská škola v B.v obci B., list vlastnictví 665“ je dostatečně přesné, když označení v čísle popisném za lomítkem je označením části města B., z vlastní listiny - smlouvy - zjistil datum schvalovací doložky ministerstva financí dnem 7. června 1982 a námitku nečitelnosti schvalovací doložky prohlásil za účelovou, neboť tato je podepsána i s otiskem razítka a souhlasy nadřízených orgánů jsou v souladu s tehdy platnými předpisy, když sám žalobce posléze v řízení učinil nesporným, že označení předávající organizace je řádné. Okresní soud shledal, že právní nástupnictví na straně dosavadního vlastníka nemovitosti (žalovaného) je prokázáno usnesením mimořádného sjezdu spotřebních družstev Č. a M. a sám žalovaný se prohlásil právním nástupcem Č.s.s.d. Žalovaný dokonce ohledně druhé nemovitosti převedené smlouvou ze dne 31.12.1981 v roce 1998 uzavřel s Českou republikou – Okresním úřadem v Náchodě smlouvu o bezplatném převodu nemovitosti do vlastnictví státu s výslovným odkazem na ujednání smlouvy z 31.12.1981. Soud uzavřel, že ujednání smlouvy ze dne 31. prosince 1981 žalovaného zavazuje; k obraně, že majetek není přebytečný, uvedl, že objekt není od září roku 2001 využíván, žalovaný jej nabízel v dobrovolné dražbě a na tom nic nemění uvažované budoucí využití, a proto žalobě vyhověl.
O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. října 2003 čj. 20 Co 266/2003 – 193, v jehož odůvodnění v plném rozsahu odkázal na skutková zjištění okresního soudu a zcela se ztotožnil s jeho právním hodnocením a to i co do způsobu, jakým se vypořádal s vznesenými námitkami žalovaného. Uzavřel, že hospodářská smlouva měla veškeré požadované náležitosti, byla schválena příslušnými orgány včetně ministerstva financí, které schvalovací doložku přičinilo dne 7. června 1982. Odvolací soud dospěl stejně jako nalézací soud k závěru, že nemovitost se stala pro žalovaného přebytečnou, neboť ji od září 2001 nevyužíval pro provoz učňovské školy ani jinak a nabízel ji k prodeji poté, co na stát již převedl související ubytovnu studentů. Krajský soud proto potvrdil rozsudek soudu okresního s upřesněním tak, aby bylo patrno, že se rozsudkem nahrazuje projev vůle žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť v rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem řešena otázka platnosti hospodářské smlouvy ve vztahu k §84 odst. 1 a §104 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění účinném k 31.12.1981. Konkrétně dovolatel poukázal na ustanovení §87 hospodářského zákoníku, podle něhož mohly svazy družstev vydávat právně závazné směrnice a to i v otázkách hospodaření s majetkem. Dovolatel přiložil směrnici č. 20 vydanou Č.s.s.d. dne 29. června 1976 a poukázal na článek 24 odst. 2, podle něhož k nabytí, zcizení nebo bezplatnému převodu nemovitostí byl družstevní podnik povinen vyžádat si předchozí souhlas svazu družstev, přičemž takovým (předchozím) souhlasem není předmětná smlouva opatřena a podpisy statutárních zástupců Č.s.s.d. na smlouvě chybí. Dovolatel dále namítl, že podle §84 odst. 1 hospodářského zákoníku je výkonným orgánem družstevních organizací představenstvo, k jehož písemným úkonům je třeba podpisu dvou členů. Smlouva ze dne 31.12.1981 nebyla schválena družstevním svazem v zákonem vyžadované formě s podpisem dvou členů představenstva. Při uzavírání hospodářské smlouvy podle §349 hospodářského zákoníku bylo nutné respektovat ustanovení §84 odst. 1 téhož předpisu. Dovolatel rovněž namítl, že podle §104 odst. 1 hospodářského zákoníku bylo třeba k zachování písemné formy třeba podpisu dvou oprávněných osob za přejímajícího a navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný poprvé v dovolacím řízení předkládá Směrnici Č.s.s.d. č. 20 ze dne 29. června 1976 a uplatňuje tak nové skutečnosti. Napadaje nedostatek souhlasu Č.s.s.d. se smlouvou dovolatel přehlíží, že tuto smlouvu sám předložil katastrálnímu úřadu a jeho tvrzení o nedostatku souhlasu družstevního svazu a nečitelnosti data na doložce ministerstva financí nemají oporu v důkazech provedených před soudem prvního stupně. Žalobkyně navrhla dovolání jako bezdůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Odkaz dovolatele na ustanovení §104 odst. 1 hospodářského zákoníku je nepřípadný, protože uvedené ustanovení upravovalo právní poměry společenských a nikoli družstevních organizací. Pokud dovolatel při formulaci námitky, že k platnosti písemného právního úkonu družstevního podniku bylo třeba podpisu dvou oprávněných osob, měl na mysli ustanovení §84 hospodářského zákoníku, přehlédl, že v jeho druhém odstavci se stanoví, že jménem družstevního podniku jedná jeho vedoucí. Proto výtka, že „hospodářská smlouva je podepsána pouze jednou osobou a opatřena razítkem družstevního podniku“ není důvodná.
Již soud prvního stupně k námitce žalovaného (dovolatele) uzavřel, že souhlasy nadřízených orgánů (rozumí se na předmětné smlouvě) jsou v souladu s tehdy platnými předpisy. Z obsahu soudního spisu se podává, že v části 10 a) smluvního formuláře označené „Schvalovací doložky příslušných orgánů“ je mimo jiné otištěno razítko s textem „Č.s.s.d., P. – T.“ a u tohoto razítka připojeny dva různé podpisy. Proto i námitka nedostatku dvou podpisů osob jednajících za nadřízený družstevní orgán (tehdy Č.s.s.d.) je nedůvodná.
Požadavek předchozího souhlasu Č.s.s.d. (dále jen „Svaz“) se smlouvou nebyl skutkově tvrzen a prokazován v řízení před obecnými soudy. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že Č.s.s.d. byl na základě ustanovení §87 odst. 1 hospodářského zákoníku oprávněn vydat závaznou směrnici k hospodaření s majetkem. Vznášeje námitku nedostatku předchozího souhlasu Svazu v dovolacím řízení, dovolatel pomíjí, že nalézacím a odvolacím soudem zjištěný skutkový stav nelze již měnit a s výjimkou plynoucí z ustanovení §243a odst. 2, věty první o. s. ř. se dokazování neprovádí. V dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, jak je výslovně stanoveno v §241a odst. 4 o. s. ř. Dovolatel navíc netvrdil a z přehledu platných právních předpisů nebylo zjištěno, že dovolatelem předložená směrnice byla alespoň oznámena ve Sbírce zákonů (srov. §121 o. s. ř), a že tedy pro ni platí zásada iura novit curia
(soud zná právo). Proto se pouze pro návaznost s dalším výkladem dodává, že předchozí souhlas je třeba v právních účincích odlišit od schvalovací (tedy následné po podepsání) doložky zejména v tom, že na předchozím souhlasu může váznout platnost smlouvy, na následném schválení pak její účinnost; schvalovací doložku Svazu smlouva obsahuje.
Jakékoli vytýkané vady schvalovací doložky Svazu (včetně námitky nedostatku dvou podpisů osob oprávněných jednat) jsou v předmětné věci bez právního významu proto, že dovolatel v souvislosti s ustanovením §349 a §347 odst. 6 hospodářského zákoníku (podle něhož neuzavírá-li se smlouva na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů) zcela přehlédl ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, podle něhož k účinnosti smlouvy o převodu k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad jeden milion Kč nebo o bezplatném převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad 250.000,- Kč je třeba schválení příslušného ministerstva financí. Účinnost – a nikoli platnost – smlouvy v předmětném případě tedy závisela na schvalovací doložce ministerstva financí, což (jak se podává z obsahu spisu) odpovídá smluvnímu ustanovení podle něhož vlastnictví majetku se převádí ke dni, kdy bude smlouva ministerstvem financí ČSR schválena. Skutkové zjištění soudů obou stupňů, že schvalovací doložka Ministerstva financí ČSR byla na smlouvu připojena dne 7. června 1982, nelze účinně napadnout dovolací námitkou nesprávného právního posouzení věci, která by jako typově jediná mohla být důvodnou v případě dovolání jinak přípustného podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř.
Protože Nejvyšší soud nedospěl vzhledem k vzneseným dovolacím námitkám k závěru, že odvolací soud řešil určující právní otázku v rozporu s hmotným právem ani k závěru, že jeho rozhodnutí má zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
V usnesení ze dne 23. června 2004 sp. zn. 21 Cdo 298/2004 Nejvyšší soud České republiky objasnil, že „okresní úřady byly zřízeny zákonem České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících. Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizačními složkami státu (srov. §3 odst.1 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první tohoto zákona). Okresní úřady byly zrušeny (ukončily svou činnost) dnem 31.12.2002 (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 1. zákona č. 320/2002 Sb.). V případě, že účastníkem řízení byl stát (Česká republika) a že za řízení byla zrušena příslušná organizační složka státu, která za stát jednala, nedošlo k tomu, že by ztratil způsobilost být účastníkem řízení účastník občanského soudního řízení. Postup podle ustanovení §107 odst.1 o. s. ř. v takovémto případě nepřichází v úvahu; soud objasní, která z organizačních složek státu je (se stala) příslušnou jednat za stát v konkrétním vztahu, a začne s ní dále jednat jako s organizační složkou příslušnou vystupovat ve sporu za účastníka řízení - stát (Českou republiku) ve smyslu ustanovení §21a odst.1 o. s. ř., aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí.“ Z uvedeného vyplývá, že správně mělo označení žalobkyně v rozhodnutí soudů obou stupňů znít tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení a to i proto, že v tomto řízení se nejedná o žádný z případů popsaných v §11 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle něhož Úřad je způsobilý být sám účastníkem občanského soudního řízení a má pro toto řízení procesní způsobilost, pokud v případech doloženého majetkového zájmu státu a v souladu se zvláštním právním předpisem podává návrhy na zahájení řízení před tuzemskými soudy o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví věci nebo smlouvy o převodu cenných papírů, jejichž účastníkem není stát ani státní organizace, anebo do takového řízení vstupuje. K vadě v označení žalobkyně, která je vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř. věta druhá).
Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání(§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu