Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1112.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1112.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1112/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. G., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 148/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 21 Co 308/2002-102, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 17.625,- Kč k rukám …, advokáta se sídlem …, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 28. 3. 2001 domáhala po žalovaném zaplacení částky 300.000,- Kč jakožto nedoplatku půjčky, kterou mu poskytla podle smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 1997. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, č. j. 3 C 148/2001-68, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 240.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 21 Co 308/2002-102, rozsudek okresního soudu v napadeném žalobě vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu se žádostí, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 240.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci dne 12. 5. 1997 uzavřeli smlouvu, kterou podepsali dne 14. 5. 1997. Podle ní žalobkyně předala žalovanému částku 1,200.000,- Kč a žalovaný se zavázal počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy půjčenou částku žalobkyni splácet v měsíčních splátkách, jejichž výše měla činit nejméně 100.000,- Kč. Zároveň se zavázal vyplácet žalobkyni do plného uhrazení půjčky mimo dohodnutých splátek paušálně částku 20.000,- Kč měsíčně. Z listinných důkazů o splátkách zaplacených žalovaným žalobkyni v období od června 1997 do května 1998 (potvrzení podepsaných žalobkyní a tzv. pokladních transakcí R. a. s.), jež byly v odvolacím řízení zopakovány, odvolací soud zjistil, že žalovaný zaplatil žalobkyni v měsících červnu, červenci, září a říjnu 1997, únoru, březnu, dubnu a květnu 1998 vždy částku 120.000,- Kč, v listopadu 1997 částku 50.000,- Kč a v prosinci 1997 částku 20.000,- Kč (celkově tedy částku 1,030.000,- Kč). Žalovaný tak zůstal zcela dlužen splátky a paušální částky za měsíce srpen 1997 a leden 1998 v celkové výši 240.000,- Kč, dále za listopad 1997 ve výši 70.000,- Kč a za prosinec 1997 ve výši 100.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně jen potud, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o půjčce. Zatímco soud prvního stupně, který žalovaným uplatněnou námitku promlčení všech splátek, které měly být zaplaceny do 28. 3. 1998, uznal pouze částečně a žalobě vyhověl do výše 240.000,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud uzavřel, že právo žalobkyně na zaplacení dlužných splátek před 28. 3. 1998 je ve smyslu §101 a §103 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jenobč. zák.“) promlčeno. Dovodil totiž, že ke dni podání žaloby nebylo promlčeno právo žalobkyně na zaplacení splátek za měsíce březen, duben a květen 1998, které ovšem žalovaný řádně a včas uhradil. Žalovaný tyto splátky neoznačil coby plnění za měsíce předcházející březnu 1998 a žalobkyně sama nebyla oprávněna je na toto předcházející období započítat, neboť pro takový postup není zákonné opory. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jeno. s. ř.“), a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím napadla správnost závěru odvolacího soudu, že její právo na zaplacení částky 240.000,- Kč uplatněné žalobou je promlčeno. Za nesprávnou považuje především úvahu, že za situace, kdy žalovaný jím uhrazené splátky v měsících březnu, dubnu a květnu 1998 neoznačil jako plnění předcházející měsíci březnu 1998, nebyla oprávněna započítat si uvedené splátky na dlužné splátky z období předcházející tomuto měsíci, neboť pro takový postup není zákonné opory. Připustila, že občanský zákoník (v platném znění) neobsahuje výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění, jak tomu bylo v ustanovení §73 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991. „Tato dříve platná právní úprava“, uvedla, „dávala dlužníkovi možnost, aby sám určil, na který dluh plní a na druhé straně stanovila jasný postup pro případ, že dlužník svého práva nevyužije a tím v podstatě ukládala povinnost věřiteli k tomu, aby plnění použil k úhradě nejstaršího dluhu…Ze skutečnosti, že určitý postup není v občanském zákoníku výslovně upraven, není možno dovodit, že takový postup použít nelze“. Jestliže žalovaný své platby označoval pouze obecně, přičemž v tu dobu byl v prodlení s úhradou předchozích splátek, umožňovala tato okolnost podle jejího přesvědčení započtení těchto plateb na starší dlužné splátky. Odvolacímu soudu vytkla, že tak svým výkladem zvýhodnil žalovaného dlužníka. Současně poukázala na možnost analogického použití §330 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen obch. zák.). Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a dovolání žalobkyně považuje za nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis ale nesprávně jej vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o kontrolu správnosti právního závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je právo žalobkyně na úhradu splátek za dobu před 28. 3. 1998 promlčeno. Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §101 obč. zák. je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle §103 věty první obč. zák. bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Jestliže si věřitel a dlužník dohodli plnění dluhu ve splátkách, pak může věřitel po dlužníkovi požadovat vždy pouze splnění té splátky, jakmile se tato příslušná splátka stane splatnou. Ve smyslu §103 obč. zák. tak u každé splátky běží samostatná tříletá promlčecí doba, pro niž platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo mohlo být odůvodněně vykonáno podáním žaloby u soudu. Možnost uplatnit nárok na zaplacení jednotlivé dlužné splátky u soudu přitom nastává právě její splatností, jak byla účastníky dohodnuta. Protože se účastníci v dané věci dohodli, že žalovaný vrátí žalované půjčku v měsíčních splátkách počínaje měsícem červnem 1997 a nárok žalobkyně byl uplatněn u soudu dne 28. 3. 2001, lze pokládat za správnou úvahu odvolacího soudu, že právo na zaplacení jednotlivých měsíčních splátek splatných před 28. 3. 1998 je promlčeno. Odvolací soud nepochybil, dospěl-li na podkladě zjištění, že v srpnu 1997 a v lednu 1998 žalovaný nesplnil svůj smluvní závazek uhradit žalobkyni sjednanou měsíční splátku (včetně paušální odměny) a že v listopadu 1997 uhradil místo částky 120.000,- Kč pouze 50.000,- Kč a v prosinci 1997 pouze 20.000,- Kč, k závěru, že právo žalobkyně na zaplacení částky 240.000,- Kč je promlčeno, neboť je uplatnila u soudu až po uplynutí tříleté promlčecí doby stanovené v §101 a §103 obč. zák. Nelze přisvědčit námitkám dovolatelky, že v posuzovaném případě bylo možno započítat splátky uhrazené žalovaným v měsících březnu, dubnu a květnu 1998 na starší dlužné splátky z období předcházejícího měsíci březnu 1998, neboť byly označeny pouze obecně jako plnění vyplývající ze smlouvy o půjčce, a že pokud občanský zákoník v platném znění nedává věřiteli možnost určovat, na jakou splátku bude plnění zúčtováno, nedává tuto možnost ani dlužníkovi. Jak správně konstatoval již odvolací soud, z obsahu smlouvy o půjčce jednoznačně vyplývá, že si účastníci dohodli plnění ve splátkách s určenou výší a splatností (dobou plnění) jednotlivých splátek, aniž si ujednali další upřesňující podmínky, za nichž budou jednotlivé splátky plněny. Z uvedené smlouvy proto vznikl žalovanému závazek vrátit žalobkyni půjčku (spolu se sjednanou odměnou) postupně ve sjednaných měsíčních splátkách počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy a žalobkyni vzniklo právo na vrácení půjčky od žalovaného tímto sjednaným způsobem. Splnění dluhu v měsíčních splátkách představuje vlastně plnění dluhu po částech s předem určenou výší a splatností jednotlivých měsíčních splátek (§559, §565 obč. zák.). Děje se tak na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění (měsíční splátku) s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze smlouvy. Z toho pak lze dovodit, že dlužníku při plnění svědčí právo označit, kterou ze splatných měsíčních splátek chce uhradit. Věřitel přitom při plnění dluhu projevuje svou vůli v právním úkonu, jímž plnění přijme a jeho případná vůle, na kterou z neuhrazených splátek si plnění započte, je irelevantní; je vázán smlouvou a sám jednostranně nemůže měnit smluvní ujednání. Pokud tedy v posuzované věci žalovaný dlužník výslovně při plnění neoznačil, kterou dlužnou měsíční splátku chce svou platbou uhradit, je nutno vyjít ze smluvního ujednání účastníků a považovat platbu za úhradu splátky toho měsíce, v němž byla dlužníkem věřiteli poskytnuta. Jelikož si účastnící ujednali dobu plnění jednotlivých měsíčních splátek bez uvedení konkrétního kalendářního dne splatnosti, každá jednotlivá měsíční splátka se stala splatnou vždy posledního dne příslušného měsíce. Nesplnil-li žalovaný v určitém měsíci svou povinnost zaplatit měsíční splátku do uplynutí sjednané doby plnění, mohla žalobkyně své právo na zaplacení této dlužné měsíční splátky důvodně vykonat žalobou u soudu. Od toho okamžiku také počala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení této jednotlivé měsíční splátky. Protože v posuzovaném případě, byly předmětem řízení práva a povinnosti vzniklé z občanskoprávního vztahu, nepřicházelo v úvahu s přihlédnutím k §1 obch. zák. použití §330 obch. zák., které nabízela dovolatelka. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první , §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.550,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně 27. ledna 2005 JUDr. Blanka Moudrá, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/27/2005
Spisová značka:33 Odo 1112/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1112.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§103 předpisu č. 513/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20