ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1200.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1200/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně V. z. p. Č. r. proti žalovaným l) J. V. a 2) M. V. o zaplacení pojistného a penále na všeobecné zdravotní pojištění, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 153/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2004, č. j. 38 Co 152/2004-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po každém ze žalovaných domáhala zaplacení částek 8.050,- Kč a 15.752,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaní jsou dědici po zemřelém pojištěnci žalobkyně J. V., který ke dni své smrti dlužil na pojistném na všeobecné zdravotní pojištění celkem 16.100,- Kč a penále 31.504,- Kč. Přestože žalovaní odpovídají za dluhy zůstavitele až do výše nabytého dědictví, žalovanou částku žalobkyni neuhradili.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. února 2004, č. j. 63 Co 153/2001-52, řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k rozhodnutí V. z. p. ČR. Současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. května 2004, č. j. 38 Co 152/2004-58, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že rozhodování sporů ohledně pojistného a penále na všeobecné zdravotní pojištění nepatří do pravomoci soudů. Vzhledem k tomu, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, muselo být řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu k rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž brojí proti právnímu závěru, že věc nepatří do pravomoci soudů. Zdůraznila, že ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, taxativně stanoví případy, kdy se na rozhodování zdravotních pojišťoven vztahují obecné předpisy o správním řízení. Případy vymezené tímto zákonem se vztahují pouze na plátce pojistného. Mezi účastníky správního řízení však nelze zařadit dědice pojištěnce, kteří odpovídají do výše nabytého dědictví za dluhy zůstavitele. Extenzívní výklad zmíněného zákonné ustanovení, podle něhož by zdravotní pojišťovna rozhodovala ve sporných případech vůči dědicům, nelze u nedoplatků pojistného a penále podle názoru žalobkyně akceptovat, neboť dědic není účastníkem správního řízení. a žalobkyně pak „logicky nemůže řešit spor z dědictví“. Případný platební výměr vydaný zdravotní pojišťovnou ve správním řízení může směřovat pouze proti plátci pojistného. Žalobkyně je přesvědčena, že svůj nárok vůči žalovaným může opřít rovněž o §175y odst. 2 o. s. ř., a v tomto smyslu argumentuje ve prospěch názoru, že předmětný spor náleží do pravomoci soudů.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného usnesení bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolaní bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem, že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. či jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad ve svém dovolání nenamítá a existence těchto vad se nepodává ani z obsahu spisu.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě nesprávně aplikoval ustanovení §7 o. s. ř., dovodil-li, že věc nepatří do pravomoci soudů.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §7 odst. 2 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Již ve svém rozhodnutí ze dne 9. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 907/2002, které je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, sešit č. 8/2003, vyslovil dovolací soud názor, že pro řízení ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, včetně penále, platí zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a že k rozhodování v těchto věcech jsou v prvním stupni příslušné zdravotní pojišťovny. Vyšel přitom z toho, že ustanovením §7 o. s. ř. je projednávání a rozhodování jiných věcí než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních vztahů svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona; ustanovení zákona, jež by rozhodování o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (včetně penále) svěřovalo soudu, neexistuje. Naopak, ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (obsahující rubriku s názvem „Rozhodování“), výslovně stanoví, že na rozhodování zdravotních pojišťoven týkajících se mimo jiné sporných případů placení pojistného a penále se vztahují předpisy o správním řízení. Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny, který ve smyslu §18 odst. 3 citovaného zákona může odstraňovat tvrdosti, jež by vznikly při vyměření penále; pravomocná rozhodnutí zdravotních pojišťoven podle jeho odst. 1 jsou přezkoumatelná soudem podle zvláštních předpisů (§18 odst. 3 citovaného zákona). Výši a způsob placení pojistného a penále upravuje §8 odst. 1 citovaného zákona tak, že odkazuje na zvláštní zákon, jímž je zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Ten ve svém §15 stanoví povinnost úhrady dlužného pojistného. Zmíněný zákon rovněž stanoví (§19), že pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vrácení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného. Pro řízení ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, včetně penále, platí proto obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), s tím, že k rozhodování v těchto věcech jsou v prvním stupni příslušné zdravotní pojišťovny.
Ve stejném rozhodnutí dovolací soud pak rovněž konstatoval, že na nedostatku pravomoci soudu k rozhodování o pojistném a penále na všeobecné zdravotní pojištění nemění nic skutečnost, že účastník správního řízení zemřel. Uzavřel, že v případě, že dluh na pojistném a penále u fyzické osoby, která zemřela, přešel na dědice této osoby, měl být po dědici vymáhán výše uvedeným způsobem. Správní řád v souvislosti s §30 neřeší případy, kdy účastník zemřel, a je proto třeba vycházet z toho, že v tomto případě řízení zastavit nelze. Pokud účastník řízení ztratí dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, způsobilost být účastníkem řízení (úmrtí fyzické osoby, zánik právnické osoby), vstoupí do jeho procesních práv a povinností případný právní nástupce, nevyplývá-li ze zvláštního zákona nebo z povahy řízení něco jiného. Procesní nástupnictví nebude přicházet v úvahu u řízení, jejichž výsledek je vázán výlučně na určitou osobu (např. v přestupkovém řízení, ve věcech osobního stavu, apod.). V řízení ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, včetně penále, přecházejí na nástupce pojištěnce všechna práva a povinnosti; na dědice tak vedle hmotných práv a povinností přecházejí i práva a povinnosti procesní. Jestliže účastník vedeného správního řízení zemře, ustanovení §26c odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. totiž umožňuje odepsání dluhu pouze v případě, že dluh zemřelé fyzické osoby nepřešel na její dědice.
Protože dovolací soud nemá důvodu se od výše citovaných závěrů odchylovat ani v posuzovaném případě, lze uzavřít, že dovolatelkou formulované námitky nejsou způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí, proti němuž směřují. Závěr soudů obou stupňů, že daná věc nespadá do pravomoci soudů a řízení je tudíž třeba zastavit a věc postoupit žalobkyni ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř., je správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v souvislosti s dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu