ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.177.2004.1
sp. zn. 33 Odo 177/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti žalovaným 1) V. M., a 2) Ing. J. S., zastoupeným JUDr. L. K., advokátem, o zaplacení částky 448.237,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 222/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2003, č. j. 23 Co 228/2003-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. P. P., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných a Ing. M. H. (třetím žalovaném) domáhala původně zaplacení částky 662.050,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že v období od 1. 12. 1999 do 30. 11. 2001 užívali nemovitost v jejím vlastnictví bez právního důvodu a za užívání jí nic neplatili.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 7. října 2002, č. j. 5 C 222/2002-44, uložil všem třem žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 448.237,50 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2001 do zaplacení, řízení o zaplacení částky 213.812,50 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 12. 2001 do zaplacení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání nemovitostí, uzavřené mezi žalobkyní a Z. d. J. dne 30. 11. 1992, a jejího dodatku č. 1 ze dne 27. 12. 1993 byl žalobkyni vydán sklad obilí na stavební parcele č. 116/1 v katastrálním území J. (dále jen „nemovitost“, resp. „předmětná nemovitost“). Vlastnické právo žalobkyně k předmětné nemovitosti bylo podle uvedené dohody do katastru nemovitostí vloženo s právními účinky ke dni 16. 3. 1994. Žalovaní (sdruženi ke společné činnosti ve smyslu §835 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“) uzavřeli dne 4. 1. 1993 se žalobkyní „dohodu o přenechání soukromého majetku do dočasného užívání s právem hospodaření“ (dále jen „dohoda“), podle níž žalobkyně označující se za výhradního vlastníka restituovaného majetku poskytla žalovaným do dočasného užívání mimo jiné předmětnou nemovitost na dobu do „změny registrace vlastnického práva restituovaného majetku v registru katastrálního úřadu ve prospěch vlastníka“. Článek IV. dohody obsahuje ujednání účastníků, že majetek byl žalovaným poskytnut do bezplatného užívání s právem hospodaření a že žalovaní se zavazují po dobu užívání s právem hospodaření za vlastníka hradit ze svého veškeré daňové a poplatkové povinnosti s majetkem spojené a zajišťovat jeho údržbu. Žalovaní nemovitost užívali kromě jiného i v době od 1. 12. 1999 do 31. 8. 2001 v rozsahu 1.570 m2 a v době od 1. 9. 2001 do 30. 11. 2001 v rozsahu 963 m2. Nájemné obvyklé v místě a čase za užívání obdobné nemovitosti činilo ve sledovaném období částku 150,- Kč ročně za 1 m2. Žalovaní žalobkyni za užívání nemovitosti žádnou částku nezaplatili. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že dohoda ze dne 4. 1. 1993 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť žalobkyně v době jejího uzavření nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti (jejím vlastníkem se stala až 16. 3. 1994, kdy nastaly právní účinky vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí) a nebyla ani jeho oprávněnou držitelkou ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. Nepřisvědčil argumentaci prvního a druhého žalovaného, že předmětnou nemovitost užívali v rozhodné době z titulu vlastnického práva, jelikož kupní smlouvu ze dne 14. 12. 1993 shledal absolutně neplatnou pro neurčitost jejího obsahu (§37 obč. zák.).
K odvolání prvního a druhého žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 23 Co 228/2003-87, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném žalobě vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení úroků z prodlení z přiznané částky ve výši 8,5 % za dobu od 1. 12. 2001 do 13. 6. 2001 (zřejmě správně do 13. 6. 2002) a ve výši 3 % od 14. 6. 2002 do zaplacení zamítl, jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 14. 12. 1993 je pro nedostatek obsahových náležitostí absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 obč. zák. Žalovaní proto nemohli odvozovat právo užívat předmětnou nemovitost v rozhodné době od svého vlastnického práva. Žalovaným dal sice za pravdu, že soud prvního stupně, který pokládal dohodu po obsahové stránce za smlouvu o nájmu, zjistil neúplně skutkový stav věci, když je nevedl k označení důkazů k prokázání jejich tvrzení o oprávnění žalobkyně disponovat s nemovitostí ke dni uzavření dohody. Tuto vadu řízení však nepokládal za způsobilou založit odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. c/ a d/ o. s. ř., neboť i kdyby žalovaní prokázali, že žalobkyně ke dni uzavření dohody měla oprávnění k dispozici s nemovitostí od dosavadního vlastníka (a dohoda by tak nebyla absolutně neplatná podle §39 obč. zák.), na jejich postavení by se nic nezměnilo. Odvolací soud totiž na rozdíl od právního názoru žalovaných i soudu prvního stupně dohodu ze dne 4. 1. 1993 nepovažoval za nájemní smlouvu, protože smluvní ujednání účastníků postrádá jeden ze základních znaků nájemního vztahu, a to úplatnost. S ohledem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nelze podle názoru odvolacího soudu dospět k závěru, že vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o nájmu nemovitosti. Takový závěr by byl zcela v rozporu s jazykovým výkladem tohoto úkonu (§35 odst. 2 o. s. ř.), když podle ujednání obsaženého v článku IV. dohody byl majetek přenechán žalovaným do bezplatného užívání, přičemž ujednání účastníků, že žalovaní budou za vlastníka hradit daňové a poplatkové povinnosti a zajišťovat údržbu, není možno pokládat za sjednání nájemného. Odvolací soud dovodil, že dohoda představuje nepojmenovanou smlouvu, která byla uzavřena podle §51 obč. zák. na dobu určitou. Právo užívání nemovitosti pak v souladu článkem V. dohody skončilo ke dni vložení vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, tedy před 1. 12. 1999. Odvolací soud se proto z uvedených důvodů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní se užíváním nemovitosti žalobkyně bez právního důvodu na její úkor bezdůvodně obohatili, a stíhá je proto povinnost poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu odpovídající výši nájemného obvyklého v daném místě a čase (§451 obč. zák.). Oprávněnou neshledal argumentaci žalovaných, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., s poukazem na okolnost, že následky absolutní neplatnosti právních úkonů uzavřených účastníky postihují obě strany stejnou měrou, přičemž obě strany se stejnou měrou na této situaci podílely. V rozporu s dobrými mravy neshledal ani to, že žalovaní do nemovitosti žalobkyně investovali svoje prostředky, jelikož, jak sami uvedli, tyto vložené investice požadují zpět. Za důvod k výjimečnému použití ustanovení o dobrých mravech nepovažoval ani okolnost, že žalovaní žalobkyni na základě neplatné kupní smlouvy poskytli platbu 600.000,- Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni (spolu se třetím žalovaným) společně a nerozdílně částku 448.237,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 14. 6. 2002 do zaplacení, a proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím výslovně uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli, že neshledal naplnění odvolacího důvodu podle §205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. v pochybení soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že je nevedl k označení důkazů k prokázání tvrzení, že žalobkyně byla v okamžiku uzavření dohody oprávněna s nemovitostí disponovat. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítli nesprávnost závěru odvolacího soudu, že dohoda nebyla sjednána jako úplatná. Podle jejich názoru úplatnost smluvního vztahu vyjadřuje okolnost, že na sebe smluvně převzali závazek platit daně a poplatky z užívané nemovitosti, jejichž placení je jinak zákonnou povinností jejich vlastníka. Odvolací soud podle jejich přesvědčení pochybil i tím, že se nezabýval otázkou, kterými ustanoveními občanského zákoníku jako ustanoveními upravujícími vztahy účelem i obsahem nejbližší se ve smyslu §853 obč. zák. uvedená dohoda ze dne 4. 1. 1993, již posoudil jako smlouvu nepojmenovanou podle §51 obč. zák., řídí. Protože se dohoda účastníků svým účelem i obsahem nejvíce blíží nájemní smlouvě sjednané na dobu určitou, vztahuje se na ni ve smyslu §853 obč. zák. úprava zakotvená v §663 a násl. obč. zák. Byl-li smluvní vztah sjednán do doby vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, byl sjednán na dobu delší než jeden rok. Jelikož žalovaní nemovitost užívali i po 16. 4. 1994 a žalobkyně žalobu na vyklizení nemovitosti podala u soudu až 30. 11. 2001, docházelo analogicky ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. k opakovanému obnovování jejich práva užívat nemovitost vždy na dobu jednoho roku. V rozhodném období proto podle jejich výkladu neužívali nemovitost bez právního důvodu a nemají tak povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. Zpochybnili též právní závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně domáhat se nároku z bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a to polemikou s úvahami soudu, že neplatnost dohody ze dne 4. 1. 1993 a dalších právních úkonů postihuje obě účastnické strany stejně. V této souvislosti podrobně popsali genezi jejich vzájemných vztahů včetně situace na jejich straně a na straně žalobkyně. Jednání žalobkyně označili za šikanózní s likvidačními důsledky pro jejich další podnikání. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání pro jeho nepřípustnost odmítnout. Uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť právní posouzení věci v daném případě odpovídá standardní rozhodovací praxi soudů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dále se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze v tomto případě úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
S přihlédnutím k výše uvedenému, je třeba v prvé řadě konstatovat, že námitka dovolatelů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé stojí na právním závěru, že žalovaní získali na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení tím, že bez právního důvodu užívali její nemovitost (§451 obč. zák.). Pro uvedený závěr mělo rozhodující význam vyřešení předběžné otázky tak, že dohoda ze dne 4. 1. 1993 nebyla sjednána jako úplatná, neboť za sjednání nájemného nelze pokládat ujednání účastníků o tom, že uživatelé budou za vlastníka hradit veškeré daňové a poplatkové povinnosti s majetkem spojené a že budou zajišťovat jeho údržbu. Žalovaní v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předestřeli k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti jejího řešení odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaní nebrojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, že nutnou náležitostí nájemní smlouvy ve smyslu §663 a §671 obč. zák. je její úplatnost (čili nenamítají, že odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav podle nesprávné právní normy, resp. že správně určenou právní normu nesprávně vyložil). Namítají však, že odvolací soud uvedená ustanovení nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav, když sami úplatnost dohody dovozovali z ujednání, že za vlastníka nemovitosti budou hradit daňové a poplatkové povinnosti. Žalovaní však opomenuli, že žalobkyně v době uzavření dohody vlastníkem nemovitosti nebyla a že dohoda byla uzavřena na dobu určitou - do doby, kdy bude vlastnické právo žalobkyně vloženo do katastru nemovitostí, tedy kdy se stane vlastníkem nemovitosti. Z uvedeného pak logicky plyne, že žalobkyně pro období, na které byl vztah účastníků dohodou založen, nebyla zatížena žádnou daňovou ani poplatkovou povinností, která ze zákona vyplývá pro vlastníka nemovitosti. Je tedy zřejmé, že v tomto ujednání úplatnost dohody, která zavazuje pouze její smluvní strany, spatřovat nelze, jak správně odvolací soud dovodil. Na okraj lze ještě poznamenat, že úplatnosti dohody nenasvědčuje ani ujednání, že žalovaní budou zajišťovat údržbu nemovitosti. Nejvyšší soud České republiky se k problematice formy sjednávaného nájemného vyslovil již dříve v rozsudku ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 558/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 23, pod č. C 1665.
K právnímu závěru, že žalovaní v rozhodné době užívali nemovitost žalobkyně bez právního důvodu, odvolací soud dospěl též v závislosti na posouzení předběžné otázky, kdy žalovaným zaniklo právo užívat nemovitost žalobkyně založené dohodou ze dne 4. 1. 1993, jež je ve smyslu §51 obč. zák. smlouvou inominátní. V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu, že smluvní vztah mezi účastníky (založený inominátní smlouvou ze dne 4. 1. 1993) zanikl ke dni 16. 4. 1994, kdy bylo vlastnické právo žalobkyně k nemovitosti vloženo do katastru nemovitostí. Odvolacímu soudu vytkli, že otázku zániku vztahu mezi účastníky neposuzoval při analogickém použití ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., nýbrž podle smluvního ujednání účastníků obsaženého v dohodě.
Podle §51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Smluvní ujednání účastníků, jehož obsahem bylo právo žalovaných bezplatně užívat nemovitost žalobkyně sjednaného na dobu určitou, neodpovídá žádnému z typů smluv, které jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními závazkového práva (občanský zákoník - část osmá, hlava druhá až dvacátá první). V rámci zásady smluvní autonomie (§2 odst. 3 obč. zák.) umožňuje zákon účastníkům vedle pojmenovaných (nominátních) smluv uzavírat smlouvy nepojmenované (inominátní), neodporují-li obsahu nebo účelu zákona. Soudní praxí je obecně zastáván názor, že pro právní vztahy vyplývající z těchto tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah smlouvy (vlastního smluvního ujednání), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Takto stanovené povinnosti jsou pak pro účastníky smlouvy závazné. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem mu nejbližší. Znamená to, že analogie zákona (analogie legis) ve smyslu §491 odst. 2 a §853 obč. zák. (jejíhož použití se žalovaní dovolávají) je připuštěna jen v tom rozsahu, v jakém smlouva neobsahuje vlastní úpravu (srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 253, 618 - 620, 1159 s.).
Jestliže odvolací soud při posouzení otázky zániku vztahu mezi účastníky vyšel z obsahu dohody ze dne 4. 1. 1993, která byla právním důvodem jeho vzniku (založila žalovaným právo nemovitost žalobkyně užívat a žalobkyni povinnost toto užívání strpět), a nepoužil analogii zákona, pak mu nelze ničeho vytknout. Ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci si v dohodě otázku zániku vztahu založeného touto dohodou ujednali dostatečně přesně (k okamžiku, kdy vlastnické právo žalobkyně k nemovitosti bude vloženo do katastru nemovitostí), a proto nebylo třeba (a ani možno) uchylovat se k použití analogie zákona. Odvolací soud tak žalovanými zpochybněnou právní otázku posoudil v souladu s hmotným právem a s tím, jak je vykládána soudní praxí.
V rámci téhož dovolacího důvodu žalovaní předestřeli k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda výkon práva žalobkyně je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Ani pro řešení této otázky nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam, jelikož postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Právní posouzení věci se totiž odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností tohoto konkrétního případu, které nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Obdobné stanovisko zaujal Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 3, pod č. C 308. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl žalovanými užit opodstatněně a že pro řešení předestřených právních otázek nelze přiznat napadenému rozsudku po právní stránce zásadní význam.
Protože přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, není možno dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, a k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 b. 6, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§2 odst. 1 a 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně povinnost uloženou tímto vykonatelným rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu